Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4318/12 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.4318.12.1
Datum podání12.11.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 29 odst.3, § 229 odst.4, § 234 odst.5, § 138


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4318/12 ze dne 5. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. Č., zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Panská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012 č. j. 35 Co 320/2012-60, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. května 2012 č. j. 24 C 1101/2002-49, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. listopadu 2002 sp. zn. 24 C 1101/2002, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. listopadu 2002 sp. zn. 24 C 1101/2002, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2012 a opravené podáním ze dne 13. listopadu 2012, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále z důvodu porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. listopadu 2002 sp. zn. 24 C 1101/2002.

Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vydal dne 26. listopadu pod sp. zn. 24 C 1101/2002 rozsudek, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hlavního města Prahy částku ve výši 808,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení v částce 3 825,- Kč v souvislosti s neprokázáním se platnou jízdenkou při revizi jízdenek dne 10. listopadu 2001 na lince Metro B. Z důvodu, že obvodnímu soudu se nepodařilo z dostupných evidencí ani jiným způsobem zjistit místo pobytu nebo bydliště stěžovatelky, byl stěžovatelce ustanoven pro řízení opatrovník podle § 29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka se dozvěděla dne 26. března 2010, že její bytová jednotka je zatížena exekucemi, které vede exekutor JUDr. Juraj Podkonický. Dne 8. dubna 2010 JUDr. Podkonickému nahlásila novou doručovací adresu s tím, že v době spáchaných přestupků doklady totožnosti nevlastnila z důvodu jejich ztráty a současně podala proti všem exekucím odvolání a dne 5. května 2010 se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, neboť jí jednáním neznámého pachatele vznikla škoda ve výši 450 000,- Kč. Dne 28. června 2010 pak stěžovatelka podala k exekutorskému úřadu Praha 5 žádost o zastavení a zrušení exekucí.

Stěžovatelka dne 5. prosince 2011 podala ve věci rozsudku obvodního soudu ze dne 26. listopadu 2002 sp. zn. 24 C 1101/2002 žalobu pro zmatečnost, navrhla přiznání osvobození od soudních poplatků a podala návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku obvodního soudu. Obvodní soud usnesením ze dne 23. května 2012 č. j. 24 C 1101/2002-49 zamítl návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku obvodního soudu vydaného dne 26. listopadu 2002 sp. zn. 24 C 1101/2002 (výrok II.). Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), jako soud odvolací, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry, ke kterým dospěl obvodní soud a konstatoval, že stěžovatelka se o předmětném rozsudku obvodního soudu ze dne 26. listopadu 2002 č. j. 24 C 1101/2002-14, dozvěděla prokazatelně dne 29. dubna 2010. Z uvedeného vyplývá, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost dle § 234 odst. 5 o. s. ř. uplynula dnem 27. ledna 2011 a žaloba pro zmatečnost pak byla podána až dne 5. prosince 2011. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že l. listopadu 2011 či 3. listopadu 2011 nahlížela do soudního spisu, je její námitka nedůvodná, neboť z obsahu spisu sp. zn. 24 C 1011/2002 uvedená skutečnost nevyplývá a navíc nahlédnutí do nalézacího spisu nelze považovat za počátek běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost, protože o existenci rozsudku se stěžovatelka dozvěděla, jak vyplývá z obsahu jejích podání učiněných v exekučním spisu, nejpozději v souvislosti s podáním odvolání proti usnesení o nařízení exekuce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedla okolnosti celé její věci i průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřila nesouhlas s právními názory, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly. Na svoji obranu stěžovatelka uvedla, že novou adresu svého pobytu neohlásila, neboť se obávala agresivity svého bývalého manžela, kterým byla v průběhu roku 1998 fyzicky napadena. Stěžovatelka má za to, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas v zákonem stanovené lhůtě, neboť zákon nikde nestanoví, co přesně považuje za okamžik, kdy se účastník dozvěděl o napadeném rozhodnutí a dle tvrzení stěžovatelky jde o okamžik, kdy si napadené rozhodnutí přečetla a na základě toho se dozvěděla o důvodech zmatečnosti uvedených v žalobě pro zmatečnost, tedy o den 1. listopadu či 3. listopadu 2011, kdy nahlédla do příslušného soudního spisu. Stěžovatelka rovněž namítala, že postup obvodního soudu při ustanovování opatrovníka byl formální a soud nebyl při vyhledávání stěžovatelky dostatečně činný. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 264/06, III. ÚS 1400/09, I. ÚS 3269/07, II. ÚS 1090/07, II. ÚS 1371/08, III. ÚS 1732/07, IV. ÚS 273/05, I. ÚS 1642/08, I. ÚS 1769/10 a II. ÚS 2704/07.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podaný návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku obvodního soudu ze dne 26. listopadu 2002 sp. zn. 24 C 1101/2002, je třeba konstatovat, že o vlastní žalobě pro zmatečnost nebylo dosud rozhodnuto a stěžovatelka tak nedostála požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Její návrh je v této části nepřípustný.

Pokud se týká napadených usnesení obvodního soudu a městského soudu, Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve smyslu své platné judikatury dává zřetelně najevo, že rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků zpravidla nemůže být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, neboť i když se výsledek takového řízení může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod jeho účastníků. Rozhodování o tom, zda jsou v konkrétním případě splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. rozhodnutí sp. zn.

III. ÚS 3380/10, II. ÚS 2248/12, I. ÚS 2307/12 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Případy, v nichž Ústavní soud otevřel tuto problematiku věcnému přezkumu, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek spojených s konkrétní věcí, nebo v nich jde o "svévolný výklad" ze strany rozhodujících soudů či o interpretaci, která je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti.

O takový případ se v projednávané věci nejedná. V postupu obecných soudů nezjistil Ústavní soud žádné pochybení, které by dosáhlo intenzity porušení ústavnosti.

Ustanovení § 138 o. s. ř., jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy jak co do zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, tak i co do zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se otázkou osvobození od soudních poplatků i otázkou odkladu vykonatelnosti podrobně zabývaly a svá rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť pro odlišnost právního základu na posuzovanou věc nedopadají.

Posouzení věci obecnými soudy tak nevybočuje z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné těmito soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout z části jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. prosince 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru