Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 43/94Nález ÚS ze dne 14.09.1994K usnesení o předběžném opatření z hlediska práva na soudní ochranu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkpříslušnost
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/2 SbNU 27
EcliECLI:CZ:US:1994:4.US.43.94
Datum podání17.03.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

98/1963 Sb., § 27, § 26

99/1963 Sb., § 74, § 77, § 75, § 76


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 43/94 ze dne 14. 9. 1994

N 41/2 SbNU 27

K usnesení o předběžném opatření z hlediska práva na soudní ochranu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

P.p., a. s. proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, čj. 18 Co

565/93-26, ze dne 30. 11. 1993, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil usnesením ze dne 16. 9.

1993 předběžné opatření, jímž stěžovateli uložil povinnost počínat

si ve vztahu založeném smlouvou, uzavřenou dne 5. 12. 1980 s PUIG

tak, že bez ohledu na odstoupení od smlouvy, učiněné dopisem ze

dne 16. 6. l993, bude ustanovení této smlouvy se všemi jejími

změnami a doplňky ve vztahu k PUIG dodržovat, dokud nebude

v rozhodčím řízení pravomocně rozhodnuto o otázce platnosti či

neplatnosti odstoupení od smlouvy, které bylo zahájeno podáním

návrhu dne 3. 9. 1993 u Rozhodčího soudu Československé obchodní

a průmyslové komory. K vydání tohoto předběžného opatření došlo

k návrhu PUIG, který v návrhu na vydání předběžného opatření

v podstatě uvedl, že dne 5. 12. 1980 uzavřel s Koospolem, a. s.,

pro zahraniční obchod smlouvu o výhradním dovozu a distribuci piva

Plzeňský prazdroj. Smlouvou o postupu, uzavřenou dne 11. 9. 1990

mezi Koospolem, a.s. a stěžovatelem, přešla všechna práva

a závazky ze smlouvy na stěžovatele, PUIG s tím vyslovil souhlas.

Právní vztah založený smlouvou k 5. 12. 1980 je nyní právním

vztahem mezi PUIG a stěžovatelem. Stěžovatel však svým dopisem ze

dne 16. 6. 1993 vypověděl s okamžitou účinností smlouvu z 5. 12.

1980 - odstoupil od smlouvy. Toto odstoupení od smlouvy je však

podle názoru PUIG neplatné. Proto se s ohledem na bod 15 smlouvy

ze dne 15. 12. 1980 rozhodl podat žalobu u Rozhodčího soudu

Československé obchodní a průmyslové komory, jíž se domáhal

určení, že výpověď, resp. odstoupení od smlouvy, je neúčinné

a zároveň požádal Obvodní soud pro Prahu 7 o vydání předběžného

opatření, neboť, jak uvedl, má naléhavý zájem, aby stěžovatel

respektoval dodržování smlouvy do doby, než bude v rozhodčím

řízení o otázce neplatnosti odstoupení pravomocně rozhodnuto.

Tvrdí totiž, že již nyní, v rozporu se smlouvou, bylo jiným

subjektem započato s distribucí piva v oblasti Berlína, tj. na

smluvním území, v němž je podle smlouvy vyhrazena distribuce PUIG.

Pokud jde o příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7 k vydání

předběžného opatření, odkázal na ust. § § 27 odstavec 1 a 26

zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním

styku a o výkonu rozhodčích nálezů. Tomuto návrhu na vydání

předběžného opatření Obvodní soud pro Prahu 7 s odkazem na ust.

§ 26 zákona č. 98/1963 Sb. a §§ 74 odst. 1, 75 odst. 1, 76 odst.

1 písm. f) a 77 odst. 1 písm. d) o.s.ř. vyhověl bez výslechu stran

poté, co zjistil u Rozhodčího soudu Československé obchodní

a průmyslové komory, že o návrhu na vyslovení neúčinnosti

odstoupení od smlouvy stěžovatelem nebylo rozhodnuto.

Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání dne 5. 10.

1993, zpracované komerčním právníkem prof. JUDr. S., CSc., který

byl v odvolání označen jako zástupce stěžovatele, aniž však byla

zároveň předložena písemná plná moc udělená stěžovatelem a podání

nebylo podepsáno jeho statutárním zástupcem. V důvodech odvolání

byla především kromě věcných námitek namítána věcná nepříslušnost

Obvodního soudu pro Prahu 7 k vydání předběžného opatření, a to

s poukazem na ust. § 9 odst. 3 písm. a) sub. aa) o.s.ř., jímž

podle názoru v odvolání uvedeného bylo nepřímo novelizováno ust.

§ 27 odstavec 1 a § 26 zákona č. 98/1963 Sb., a proto s ohledem na

povahu sporu - obchodní spor mezi účastníky zapsanými do

obchodního rejstříku - byla dána k rozhodnutí o návrhu na vydání

předběžného opatření věcná příslušnost krajského obchodního soudu.

O tomto odvolání rozhodl, jako odvolací soud, Městský soud

v Praze svým usnesením ze dne 30. 11. 1993 (doručeným stěžovateli

19. 1. 1994) tak, že odvolání podle § 218 písmeno b) o.s.ř.

odmítl, jako odvolání podané neoprávněnou osobou, v podstatě

s odůvodněním, že k tomu, aby odvolací soud mohl věc projednat, by

bylo třeba, aby odvolání bylo podáno buď samotným stěžovatelem

nebo jeho zástupcem, avšak to pouze za podmínky, že by se tento

vykázal plnou mocí nejpozději do uplynutí odvolací lhůty.

Posledním dnem odvolací lhůty byla středa 6. 10. 1993 a pokud

stěžovatel založil plnou moc až 19. 10. 1993, a to plnou moc ze

dne 13. 10. 1993, tedy s datem rovněž po uplynutí odvolací lhůty,

je třeba konstatovat, že nejen v době podání odvolání, ale až do

konce odvolací lhůty nebyl prof. S. osobou oprávněnou podat za

odpůrce odvolání.

Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal

stěžovatel včas ústavní stížnost pro porušení čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. V důvodech ústavní stížnosti

v podstatě uvedl, že po doručení usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 7 o vydání předběžného opatření konzultoval věc se

sesterskou firmou, jejíchž zájmů se nařízení předběžného opatření

rovněž týkalo a přitom bylo dohodnuto požádat komerčního právníka

JUDr. S.S., aby jménem stěžovatele podal odvolání proti uvedenému

usnesení a zastupoval podnik i v řízení před rozhodčím soudem.

Vzhledem k tomu, že do konce odvolací lhůty zbývalo několik málo

dnů, požádal k tomu oprávněný vedoucí právník stěžovatele a právní

zástupce fy PUID telefonicky prof. S. o podání odvolání s tím, že

písemná plná moc bude zaslána přímo Obvodnímu soudu pro Prahu 7.

Prof. S. zmocnění přijal a na základě jemu faxovaných dokladů

podal odvolání osobně u soudu dne 5. 10. 1993, tedy předposlední

den odvolací lhůty. Zmocnění k podání odvolání bylo tedy v den

podání odvolání prof. S. uděleno. Písemná forma procesní plné moci

byla pak vyhotovena dne 13. 10. 1993 a obsahovala výslovné

zmocnění k podání odvolání proti usnesení obvodního soudu. Tím byl

také podle názoru stěžovatele ex tunc zhojen nedostatek písemné

formy již dříve ústně uděleného zmocnění k podání odvolání. V této

souvislosti poukazuje na judikaturu, zejména pak na rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí NS pod č.

12/85 a dále poukazuje také na to, že soud I. stupně vyzýval prof.

S. k odstranění vady odvolání a tato byla také ve lhůtě soudem mu

určené odstraněna. Odvolacímu soudu byla tedy v době, kdy mu byla

věc soudem I. stupně předložena, známa skutečnost, že zmocněnec

byl k podání odvolání zmocněn, což odvolatelem předložená písemná

procesní plná moc výslovně osvědčovala. Uvedl dále, že odmítnutí

odvolání stěžovatele znemožnilo věcné rozhodnutí o odvolání,

v němž byla namítána věcná nepříslušnost soudu I. stupně, přitom

rozhodnutí této otázky má závažný význam pro řešení sporů

z mezinárodních obchodních vztahů, a to jak v řízení před obecnými

soudy, tak i v rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku.

V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel dovozuje, že napadeným

usnesením Městského soudu v Praze mu bylo protiprávně znemožněno

uplatnit svá práva u soudu v odvolacím řízení v rozporu s čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhl vydání

nálezu, jímž by bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a vysloveno,

že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, čj. 18

Co 565/93-26, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod a napadené usnesení Městského soudu v Praze, aby bylo

v celém rozsahu zrušeno. Zároveň navrhl vydání usnesení, kterým by

byla Českému státu - Městskému soudu v Praze - stanovena povinnost

uhradit stěžovateli náklady hotových výdajů a odměnu za právní

zastoupení v tomto řízení.

Účastník řízení Městský soud v Praze ve svém vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na důvody napadeného

rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník PUIG navrhl rovněž zamítnutí ústavní

stížnosti a ve svém písemném vyjádření uvedl, že k porušení

ústavně zaručeného práva stěžovatele nemohlo dojít jen proto, že

Městský soud v Praze zaujal při právním hodnocení stavu vylíčeného

ve stížnosti jiný právní názor než bývalý NS ČSR při rozhodování

v jiné věci, neboť tímto názorem vysloveným bývalým NS ČSR v jiné

věci nebyl vázán. Podle názoru vedlejšího účastníka právní věta

vyslovená bývalým NS ČSR a citovaná ve stížnosti by byla na místě

tam, kde by šlo o trvající, dosud neskončené řízení. V případě,

jako je tento, i ten, který byl předmětem rozhodování bývalého NS

ČSR, však byl nedostatek vadně podaného odvolání předložením plné

moci vystavené až po uplynutí lhůty pro odvolání napraven tak až

poté, co uplynutím lhůty pro odvolání odvolací řízení již

skončilo. V každém případě však podle něj je mimo rámec

rozhodování v řízení o ústavní stížnosti hodnocení odchylných

právních názorů v judikatuře soudů činných v občanském soudním

řízení, pokud jde o výklad o.s.ř. V řízení o ústavní stížnosti jde

jen o rozhodování otázky, zda bylo rozhodnutím soudu porušeno

ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle jeho názoru

takové právo stěžovatele porušeno nebylo. Nikdo stěžovateli

nebránil, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva u soudu.

Tak hospodářsky významný subjekt, jakým stěžovatel je, který je

vybaven vlastním právním oddělením, měl mimo pochybnost a bez

jakéhokoliv omezení možnost, aby včas ve lhůtě podal odvolání bez

formálních vad, které by bylo nutno dodatečně k výzvě soudu

odstraňovat. Jestliže tak neučinil, a dokonce předložil teprve na

výzvu soudu plnou moc vystavenou po uplynutí lhůty pro odvolání,

musí nést nebezpečí spojené s možným právním hodnocením takového

postupu soudem, přičemž toto hodnocení se nemusí shodovat s názory

zastávanými jinými soudy. Jestliže toto hodnocení je pro něho

nepříznivé, nemůže z toho vyvozovat porušení ústavně zaručených

základních práv a používat prostředku ústavní stížnosti k nápravě

svých nedostatků a k odstranění stavu, který si sám vadným

přístupem způsobil.

Dále pak poukázal na to, že při rozhodování o nařízení

předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech

účastníků, jde o opatření, které občanský soudní řád zahrnuje do

činnosti soudu před zahájením řízení, a které má jen dočasný

dosah. O právech a povinnostech účastníků se rozhoduje v řízení

o věci samé, a proto v řízení o nařízení předběžného opatření

odkaz na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není na

místě. Důvody, jež byly ve stížnosti uvedeny k vysvětlení, proč

bylo odvolání podáno bez přiložené plné moci, nelze podle jeho

názoru přijmout jako odůvodnění ústavní stížnosti. Byly by snad

vhodné jako odůvodnění žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle

ustanovení § 58 odst. 1 o.s.ř. Takovou žádost stěžovatel nepodal

a nevyčerpal tak ani všechny procesní prostředky, které mu zákon

k ochraně jeho práv poskytuje, takže z tohoto důvodu je podle

názoru vedlejšího účastníka i podle § 75 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z hlediska ustanovení

§ 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Námitku vedlejšího účastníka,

týkající se nepřípustnosti ústavní stížnosti, která je podle něj

dána proto, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně

svého práva, když nepožádal soud o prominutí zmeškání lhůty,

nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Samotné odvolání proti

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, z jehož obsahu je patrno, že

je podáno ze strany stěžovatele, byť bylo zpracováno prof. S.,

bylo totiž podáno včas (podle podacího razítka Obvodního soudu pro

Prahu 7 bylo u tohoto soudu podáno osobně dne 5. 1O. 1993, přitom

lhůta k jeho podání uplynula dne 6. 10. 1993), a nebylo proto

důvodu žádat ve smyslu ust. § 58 o.s.ř. o prominutí zmeškání lhůty

k jeho podání. Písemná plná moc udělená prof. S. byla pak soudu,

jak bude dále uvedeno, doručena ve lhůtě k tomu ve výzvě soudem

určené, nehledě k tomu, že u soudcovských lhůt použití ustanovení

§ 58 o.s.ř. nepřichází v úvahu. Vzhledem k tomu, že nebyly

shledány ani další důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti, zabýval

se Ústavní soud věcí samou, posuzoval tedy, zda stížností

napadeným usnesením bylo porušeno ústavně zaručené právo

stěžovatele na soudní ochranu.

Především je třeba uvést, že Ústavní soud nepovažuje

stížností napadené rozhodnutí za věcně správné. Závěry v něm

uvedené totiž pomíjí, že zastoupení - a to i zastoupení procesní

před soudem - vzniká již na základě dohody o plné moci (§ 23

o.z.), pro kterou zákonem není vyžadována písemná forma. Samotná

plná moc, která je na rozdíl od dohody o plné moci pouze

jednostranným úkonem zmocnitele, pak již jen osvědčuje navenek, že

k uzavření dohody o plné moci došlo. Proto také Ústavní soud

v daném případě za stavu, kdy není důvodu pochybovat o tom, že

mezi stěžovatelem a prof. S. k dohodě o plné moci došlo ještě před

podáním odvolání, když prof. S. měl k dispozici potřebné konkrétní

informace, týkající se věci samé, jimiž také odvolání zdůvodnil,

nepovažuje za právně významné pozdější datum, uvedené v písemné

plné moci, které v podstatě pouze oznamuje, kdy byla písemná plná

moc fakticky vyhotovena, rozhodně však samo o sobě nevylučuje

dřívější uzavření dohody o plné moci, zejména také, když v písemné

plné moci je výslovně uvedeno, že byla udělena i pro podání v té

době již podaného odvolání. V případě zastupování před soudem je

sice třeba udělení plné moci soudu prokázat předložením písemné

plné moci, popřípadě prohlášením účastníka učiněným ústně do

protokolu (§ 28 o.s.ř.), pokud se tak však nestane, je třeba

nepředložení písemné plné moci považovat za nedostatek podmínky

řízení, a to nedostatek odstranitelný, který pak lze odstranit,

a to s ohledem na ust. § 211 o.s.ř. i v řízení odvolacím, výzvou

soudu ve smyslu ust. § 104 o.s.ř. k předložení plné moci (srovnej

Burel/Drápal: Občanský soudní řád - komentář, Praha l994 str. 46,

47, 149 a 426). V daném případě tak také soud I. stupně

postupoval, když vyzval prof. S., výzvou doručenou mu dnem 14.

10. 1993, k předložení písemné plné moci ve lhůtě 3 dnů. Tato

procesní soudcovská lhůta byla dodržena, neboť, jak Ústavní soud

zjistil ze stěžovatelem předloženého soupisu doporučené odeslané

pošty, byla písemná plná moc odeslána Obvodnímu soudu pro Prahu

7 - předána poštovnímu úřadu dne 15. 10. 1993. Uvedený nedostatek

podmínky řízení byl tak odstraněn, a nic proto nebránilo věcnému

projednání včas podaného odvolání stěžovatele.

I když, jak shora uvedeno, je názor Ústavního soudu na

způsob, jakým mělo být rozhodnuto o odvolání stěžovatele, odlišný

od názoru Městského soudu v Praze, který pak vedl k odmítnutí

odvolání, není možno stěžovateli přisvědčit v tom, že uvedeným

rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva vyplývajícího z čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod na soudní ochranu, a to

především s ohledem na charakter odvoláním napadeného

rozhodnutí, jehož účelem je pouze předběžná, zatímní a dočasná

úprava práv a povinností, která ještě nevylučuje, že ochrana právu

stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Kromě

toho je třeba uvést, že stížností napadené rozhodnutí bylo

Městským soudem v Praze vydáno v důsledku nesprávného právního

posouzení a toto samo o sobě by nemohlo být důvodem jeho zrušení

Ústavním soudem, který, jak již vyslovil bývalý Ústavní soud ČSFR,

není běžnou III. instancí v systému všeobecného soudnictví, a tím

méně náhradní institucí v případech, ve kterých procesní předpisy

nepřipouští dovolání (viz R č. 13/1993 Sbírky usnesení a nálezů

Ústavního soudu ČSFR). Důvod ke zrušení stížností napadeného

rozhodnutí pro zásah do práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod v daném případě tedy není dán. Bez ohledu

na uvedené argumenty by tomu však mohlo být jinak v případě, kdy

by bylo možno přisvědčit námitce stěžovatele uváděné v jeho

odvolání, týkající se nedostatku věcné příslušnosti Obvodního

soudu pro Prahu 7, který nařídil předběžné opatření, proti němuž

odvolání stěžovatele směřovalo. V takovém případě by totiž

rozhodnutí o odmítnutí odvolání ve svém důsledku vedlo k zásahu do

práva zakotveného v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému

soudci, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Z toho důvodu se

proto Ústavní soud věcí zabýval i z tohoto pohledu. V tomto směru

však dospěl k závěru, že věcná příslušnost Obvodního soudu pro

Prahu 7 k vydání předběžného opatření byla dána, byť spor mezi

stěžovatelem a vedlejším účastníkem je nepochybně sporem ve věci

obchodní. Ústavní soud je totiž toho názoru, že zákonem č.

519/1991 Sb. provedená novela o.s.ř. sice svými ustanoveními

o věcné příslušnosti soudu nepřímo novelizovala zákon č. 98/1963

Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu

rozhodčích nálezů, avšak pouze v jeho některých ustanoveních.

Uvedený zákon upravuje vzájemný poměr rozhodců a soudů tak, že

svěřil soudům ve vztahu k rozhodcům jednak činnost přezkumnou

(kontrolní) ve svých ustanoveních §§ 20 - 23, jednak však také

činnost pomocnou, přitom právě do této činnosti pomocné je třeba

zařadit i vydání předběžného opatření podle § 13 uvedeného zákona

(srovnej Komentář k občanskému soudnímu řádu str. 489, Praha,

Panorama l985, I. díl). Novelou o.s.ř. provedenou zákonem č.

519/1991 Sb. pak byla, podle názoru Ústavního soudu, novelizována

nepřímo ustanovení zákona č. 98/1963 Sb. o příslušnosti soudu (§§

26 a 27), avšak jen ve vztahu k ustanovením, týkajícím se

přezkumné činnosti soudu, a to s ohledem na výslovný odkaz § 9

odst. 3 písm. c) sub. kk) o.s.ř., zatímco ustanovení

o příslušnosti soudu ve vztahu k pomocné činnosti soudu se novela

o.s.ř. nedotkla. Věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7

k vydání předběžného opatření v předmětné věci tedy byla dána, a

není proto možno učinit závěr, že by v daném případě došlo

k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Protože tedy Ústavní soud v posuzované věci neshledal, že by

postupem soudu došlo k porušení práva stěžovatele na soudní

ochranu, jeho ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat.

V Brně 14. září 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru