Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 425/98Usnesení ÚS ze dne 08.04.1999Závěť coby důvod přechodu majetku původního vlastníka na stát

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Tíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 31/14 SbNU 301
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.425.98
Datum podání06.10.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., čl.

82/1993 Sb., § 43 odst.2 písm.a

87/1991 Sb., § 6, § 2 odst.1 písm.c, § 3 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 425/98 ze dne 8. 4. 1999

U 31/14 SbNU 301

Závěť coby důvod přechodu majetku původního vlastníka na stát

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti MUDr. A.G. a Ing. V.G., oba zastoupeni JUDr. J.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.6.1998, čj. 54 Co 203/98-123, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.6.1998, sp. zn. 54 Co 203/98, (ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu k němu ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 54 Co 203/98), kterým byly potvrzeny zamítavé výroky (II. a III.) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 11. 1997, sp. zn. 5 C147/92, ohledně žaloby na vydání nemovitostí blíže specifikovaných v zamítavých výrocích výše citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, stěžovatelé tvrdí, že těmito rozsudky došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z vyžádaného soudního spisu a z odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou domáhali vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), konkrétně domu s pozemkem parc. č. 1207 a 1208 v k.ú. K., a domu s pozemkem parc.č. 1211 v k.ú. K., jejichž původními spoluvlastníky byli manželé Ing. J.G. a M.G., a které přešly v rozhodném období do vlastnictví státu, když dům č.p. 156 s pozemkem parc. č. 1211 v k.ú. K. (dále jen "dům č.p. 156 s pozemkem") odkázali původní vlastníci státu závětí, a dům č.p. 656 s pozemky parc. č. 1207 a 1208 v k.ú. K. (dále jen "dům č.p. 656") darovali státu darovacím prohlášením učiněným v tísni .

Pro úplnost pohledu na předmětnou restituční věc považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 C 147/92, ve vztahu k nemovitostem převedeným původními vlastníky na tehdejší stát darovací smlouvou zjistil, že o návrhu stěžovatelů na vydání nemovitostí v rozsahu odpovídajícím jejich postavení tzv. dalších oprávněných osob vůči původnímu vlastníkovi předmětných nemovitostí bylo soudem I. stupně poprvé rozhodnuto rozsudkem ze dne 3. 11. 1997 tak, že mu bylo vyhověno. Odvolací soud pak v této části rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil soudu k dalšímu řízení, s tím, že je třeba doplnit důkazy týkající se občanství žalobců (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů) a okolností, za nichž darovali původní vlastníci nemovitosti státu. V tomto řízení soud po doplněném dokazování zjistil, že u žalobců je splněna podmínka státního občanství, a dále že darovací smlouva, na základě níž došlo k převodu nemovitostí na stát, byla uzavřena v tísni, a proto rozsudkem ze dne 4. 11. 1998, čj. 5 C 147/92-143, žalobě vyhověl.

Zamítnutí žalobního návrhu stěžovatelů ve vztahu k domu čp. 156 s pozemkem odůvodnily obecné soudy tím, že stát nabyl jejich vlastnictví z titulu dědictví jako závětní dědic, tedy způsobem, který není stanoven jako restituční v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. Ve vztahu k M.G. pak i v případě, že by se jednalo o případ restituční, nebyly by k ní stěžovatelé (jako manželce jejich strýce) v postavení oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. K námitce stěžovatelů, uplatněné v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, podle níž lze případ přechodu na stát na základě závěti podřadit pod režim § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že s ní nelze souhlasit, neboť závěť je právní úkon směřující do budoucnosti, jehož účinky nastávají až smrtí zůstavitele, úkon, který není neměnný a zůstavitel může změnu vůle projevit následně změnou závěti nebo jejím zničením. Při sepisování závěti přitom následně do úmrtí Ing. J.G. nebyla podle názoru odvolacího soudu prokázána politická perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, která by přímo ovlivnila vůli zůstavitele pořídit závěť, a věc tedy nepřešla na stát bez právního důvodu, ale na základě platné závěti. Konstrukce, na základě které stěžovatelé dovozují ve vztahu k id. 1/2 domu čp. 156 oprávněnost uplatněného nároku s odkazem na obecnou občanskoprávní úpravu i ve vztahu k M.G., je podle názoru odvolacího soudu v rozporu s platnými předpisy, neboť na daný případ je třeba aplikovat zákon o mimosoudních rehabilitacích, jako zákon speciální, a restituční nároky je možno posuzovat pouze podle tohoto restitučního zákona. Za důvod zamítnutí žaloby na vydání domu čp. 156 s pozemkem po Ing. J.G. označily obecné soudy nedostatek restituční podmínky podle § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích a ve vztahu k nástupnictví stěžovatelů po M.G. nedostatek aktivní legitimace stěžovatelů. Z téhož důvodu byl zamítnut návrh stěžovatelů na vydání id. části domu čp. 656 s pozemky, kterou původně vlastnila M.G., neboť ani v tomto případě nesplňují stěžovatelé znaky oprávněné osoby, nastupující na místo původního vlastníka ve smyslu § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Podle názoru stěžovatelů činili oba původní vlastníci, tedy Ing. J.G. a M.G. veškeré úkony, týkající se dispozicí s jejich vlastnickým právem k uvedeným nemovitostem ve prospěch čsl. státu, v tísni a pod tlakem politické perzekuce. Konkrétně přitom poukazují na to, že se jednalo o činžovní domy v soukromém vlastnictví, původní vlastníci byli nuceni k provádění řádné údržby a oprav domů, aniž mohli inkasovat přiměřené nájemné, neboť stát si vyhradil výlučné právo rozhodovat o přidělování bytů v soukromých domech za tak nízké nájemné, které mělo symbolickou výši. Šlo tedy o cílenou politickou perzekuci vůči společenské vrstvě - majitelům činžovních domů, tímto způsobem byl vytvářen tlak na vlastníky činžovních domů, aby je bezúplatně převedli do vlastnictví státu a svého vlastnictví se tak bez jakékoli protihodnoty vzdali. Kromě těchto objektivních okolností působících na rozhodování původních vlastníků, nebyly dány žádné subjektivní okolnosti, které by je vedly k převodu jejich majetku na stát, šlo tedy podle stěžovatelů o stav tísně v tom smyslu, jak byl tento pojem opakovaně vyložen Ústavním soudem (stěžovatelé poukazují jmenovitě na nález Ústavního soudu, publ. pod č. 55 z roku 1996 Sbírky nálezů a usnesení - IV.ÚS 191/96, svazek 5, str. 425), a proto jsou stěžovatelé nadále toho názoru, že jak darovací smlouva ohledně domu čp. 656 s pozemkem, tak závěti ohledně domu čp.156 s pozemkem, byly učiněny v tísni a byly též důsledkem politické perzekuce pro příslušnost ke skupině vlastníků činžovních domů, jakož i postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, zejména právo na ochranu a nedotknutelnost vlastnictví, což splňuje zákonné podmínky restitučního titulu podle § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatelé neakceptují právní závěry, odůvodňující rozhodnutí obecných soudů, jmenovitě závěr, že nejsou aktivně legitimováni k návrhu na vydání spoluvlastnického podílu M.G. na předmětných nemovitostech, dále závěr, že závěť nelze zahrnout jako restituční důvod pod případy uvedené v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a konečně závěr, že vzhledem k poměru speciality zákona o mimosoudních rehabilitacích k občanskému zákoníku nelze na daný případ aplikovat ustanovení občanského zákoníku.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na písemné odůvodnění stěžovateli napadeného rozsudku s tím, že tento vyjadřuje názor soudu, který není možno doplňovat nebo blíže rozvádět. Dále se vyjádřil k námitkám stěžovatelů, uvedených v odůvodnění jejich ústavní stížnosti, a to tak, že k otázce poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku uvedl, že restituční zákon je třeba považovat za zákon speciální ve vztahu k občanskému zákoníku, a proto není možné na skutková tvrzení odpovídající hmotněprávním ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích jako restitučního zákona aplikovat obecný předpis, např. ustanovení o ochraně vlastnického práva, popř. ochraně oprávněného dědice, s tím, že lze souhlasit s názorem stěžovatelů, podle něhož restituční zákony nenahrazují ochranu podle občanského zákoníku, ale doplňují ji o nový právní institut, což je právě znakem předpisu speciálního ve vztahu k předpisu obecnému. K otázce tísně ve vztahu k úkonům M.G., (manželce jejich strýce), která byla původní vlastnicí id. 1/2 předmětných nemovitostí, Městský soud v Praze uvádí, že vzhledem k tomu, že stěžovatelé nejsou podle § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích osobami oprávněnými po M.G., není pro uplatnění nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích právně významné, zda jmenovaná darovala nebo odkázala předmětný majetek státu v tísni. K otázce, zda závěť učiněná v tísni může být restitučním důvodem pro vydání věci podle § 6 odst. 2 ve vztahu k § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, Městský soud v Praze vyjádřil svůj právní názor v odůvodnění svého rozsudku tak, že důvodem zamítnutí nároku po původním vlastníkovi Ing. J.G. není nemožnost aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale neprokázání tísně při pořizování závěti. V závěru vyjádření Městský soud v Praze uvádí, že podle jeho přesvědčení nedošlo rozsudky obecných soudů k porušení ústavních práv stěžovatelů, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Město P., jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření k námitkám stěžovatelů uvedlo, že podle jeho názoru stěžovatelé pouze polemizují s rozhodovacími důvody obecných soudů, a zcela přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých nálezech vyložil, za jakých podmínek mu, jako orgánu ústavnosti stojícímu zcela mimo organizaci obecných soudů, přísluší právo ingerence do rozhodovací činnosti, a že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů na sebe může atrahovat toliko za splnění zvláštních podmínek, které podle názoru vedlejšího účastníka nejsou v posuzované věci splněny. Skutečnost, že obecné soudy námitky stěžovatelů nepřevzaly (nikoli, že je nevzaly v úvahu), stejně tak jako neúspěch stěžovatelů ve věci, samy o sobě, protiústavnost rozhodnutí či řízení, jež jim předcházelo, založit nemohou. Ze všech těchto důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 C 147/92, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve vztahu k námitkám stěžovatelů ohledně jejich eventuálních nároků po M.G., manželce jejich strýce, je toho názoru, že pokud stěžovatelé své nároky opírají o zákon o mimosoudních rehabilitacích, je třeba přisvědčit závěrům obecných soudů, že nesplňují znaky tzv. další oprávněné osoby tak, jak je vymezuje ustanovení § 3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. K tvrzením stěžovatelů, že nesprávný je názor obecných soudů, podle něhož nelze na případy restituční aplikovat ustanovení občanského zákoníku, Ústavní soud uvádí, že nelze podle jeho názoru vyloučit, aby se osoby, které mají zato, že jejich tvrzené majetkové nároky jsou řešitelné podle obecných ustanovení občanského zákoníku, svých práv touto cestou dovolávaly. Nicméně v daném konkrétním případě, kdy podle stěžovatelů okolnosti, za nichž původní vlastnice M.G. činila ve vztahu ke svému majetku dispoziční úkony, opodstatňují závěr, že tento majetek zdědil její manžel Ing. J.G. (od něhož pak stěžovatelé odvozují své restituční nároky), nemohly bez dalšího obecné soudy v restitučním řízení nerespektovat pravomocná dědická rozhodnutí týkající se předmětného majetku. Bylo by totiž třeba cestou nerestituční rozhodnout (určit), že předmětný majetek náležel ke dni smrti do dědictví po Ing. J.G., což se v daném případě nestalo.

K námitce stěžovatelů, že není podle nich možné akceptovat závěr obecných soudů v tom směru, že závěť původního vlastníka jako důvod přechodu majetku na stát nelze zahrnout pod případy uvedené v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že odůvodnění, o které obecné soudy tento svůj závěr v daném případě opřely, lze i z pozic ústavně právních přisvědčit, zejména v tom směru, že při úvahách o podřaditelnosti závěti do skupiny majetkových křivd, k nimž došlo za okolností uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, je třeba vzít v úvahu, že závěť je jednostranný právní úkon, směřující do budoucnosti, jehož účinky nastávají až smrtí zůstavitele, úkon, který není neměnný, a zůstavitel může změnu vůle projevit následně změnou závěti nebo jejím zničením. Tato specifika závěti jsou podle názoru Ústavního soudu natolik závažná, že eventuálnímu úmyslu zákonodárce restitučnímu režimu podřadit i případy, týkající se okolností pořízení závěti ("závěť učiněná v tísni"), by v prostředí restitučních zákonů korespondovalo řešení, kterým by tato skutečnost byla vyjádřena výslovně (speciální skutkovou podstatou) tak, jak konec konců zákonodárce učinil u ostatních restitučních skutkových podstat souvisejících s kategorií tísně (odmítnutí dědictví v tísni, kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, darovací smlouva uzavřená v tísni). Pokud jsou mezi pojmenované skutkové podstaty zahrnuty tyto případy, v jejichž důsledku došlo definitivně k nabytí vlastnického práva státem, pak tím spíše by bylo třeba obdobně postupovat i v případě, že by měl zákonodárce úmysl podrobit restitučnímu režimu případy "závěti uzavřené v tísni", která, jak bylo výše uvedeno, není ve srovnání s nimi právním úkonem nezměnitelným.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti tvrzení stěžovatelů, že byli ve vztahu k ústavní stížností napadeným výrokům rozsudků obecných soudů v dosavadních řízeních kráceni na svých ústavně zaručených právech, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru