Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4222/16 #1Usnesení ÚS ze dne 07.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.4222.16.1
Datum podání23.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4222/16 ze dne 7. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Petrou Kejvalovou, advokátkou se sídlem Myslíkova 23, Praha 1, proti výroku I a II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016 č. j. 26 Co 357/2016-86 a výroku III rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 5. 2016 č. j. 25 Nc 34/2016-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení výroků soudů, kterými bylo rozhodnuto o výši výživného pro nezletilé syny a zamítnut návrh na úpravu styku otce s nezletilými.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím soudu prvního stupně byli nezletilí synové svěřeni do péče matky, otci bylo určeno výživné v částce na jednoho syna 3 000 Kč a 2 500 Kč na druhého syna. Návrh matky na úpravu styku otce s nezletilými byl zamítnut. Odvolací soud snížil výživné pro každého syna o 500 Kč měsíčně a rozhodl o dlužném výživném, ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka nesouhlasí s výší určeného výživného a je přesvědčena, že odvolací soud nebyl oprávněn změnit rozhodnutí o výši výživného. Odvolání proti rozhodnutí soudu podala pouze stěžovatelka, nikoliv otec nezletilých, čímž podle stěžovatelky konkludentně vyjádřil souhlas s výší výživného stanovenou soudem prvního stupně. Stěžovatelka dále namítá, že soudy dostatečně nevyhodnotily všechny provedené důkazy a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

Stěžovatelka je dále přesvědčena, že soud byl povinen rozhodnout o úpravě styku nezletilých s jejich otcem. Úprava styku s otcem nebyla stanovena a uzavření dohody není pro odpor otce možné. Styk nezletilých s otcem je přitom jednoznačně v jejich zájmu. Domluva s otcem je obtížná a stěžovatelka si nemůže naplánovat osobní život, neboť neví s předstihem, kdy bude otec děti chtít vidět. Úprava pravidelného styku otce s dětmi a jeho osobní péče by rovněž částečně kompenzovala nízké výživné a pomohla pokrýt náklady stěžovatelky.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Odůvodňuje to princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, který má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To také odráží skutečnost, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).

K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení § 913 a 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).

V projednávané věci má Ústavní soud za to, že civilní soudy shora nastíněným požadavkům dostály. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro přiznání výživného. Rovněž krajský soud, který přistoupil k částečné změně prvostupňového rozhodnutí, své závěry přiléhavě odůvodnil. Zejména poukázal na to, že otec má dvě další vyživovací povinnosti ke zletilým dětem, děti, o jejichž výživné nyní jde, jsou útlého věku a výživné stanovené soudem prvního stupně odpovídalo výživnému pro děti staršího věku.

Z ústavního hlediska nemá Ústavní soud výhrady ani k tomu, že v tomto konkrétním případě soudy nepřistoupily k úpravě styku nezletilých s otcem. I v tomto směru své závěry dostatečně odůvodnily, zejména poukázaly na to, že právo otce na styk s nezletilými nelze "násilně" cestou soudního rozhodnutí otci vnucovat. Vymezení styku vykonatelným rozhodnutím by s ohledem na zaměstnání otce, které vylučuje pravidelný styk v běžně používané formě, postrádalo rozumný smysl a vedlo k absurdním situacím, mohlo dokonce naopak vést k zániku přirozených rodinných pout. Ústavní soud dodává, že daná situace dává stěžovatelce možnost, aby umožnila styk otce s nezletilými především podle svých časových a organizačních možností.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nevytváří překážku pro nový návrh na zvýšení výživného, pokud s ohledem na vzrůstající potřeby nezletilých nynější výše výživného skutečně nebude dostatečná a možnosti otce umožní jeho zvýšení. Stejně tak je kdykoliv možné přistoupit k úpravě styku nezletilých s otcem, pokud taková úprava bude reálně možná. Je však třeba vzít v úvahu, že je především věcí rodičů, aby se v zájmu svých dětí na adekvátní výši výživného i úpravě styku nezletilých s otcem dohodli.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017

JUDr. Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru