Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 422/04Usnesení ÚS ze dne 14.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkSprávní řízení
Vlastnictví
Obnova řízení
účastník řízení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.422.04
Datum podání07.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

71/1967 Sb., § 14, § 62


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 422/04 ze dne 14. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Z. K. a PharmDr. J. K., právně zastoupených advokátem JUDr. Ladislavem Sedlákem, Nerudova 185, Humpolec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 9. 9. 2004, č.j. 5 A 70/2002-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 9. 9. 2004, č.j. 5 A 70/2002-32.

Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do práv stěžovatelů, jež jsou jim zaručena čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo v souvislosti s výše uvedenými usneseními dojít k porušení čl. 90 a 96 Ústavy ČR.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelé jsou společně vlastníky nemovitosti - domu, v němž je provozována lékárna. Provozovatelkou lékárny - nestátního zdravotnického zařízení - je stěžovatelka. Rozhodnutím Okresního úřadu v Pelhřimově ze dne 27. 7. 2001, č.j. 66-1-PE 11791/2001, byla jmenované uložena ve správním řízení pokuta dle ustanovení § 14 odst. 1 a 2 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotnické péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotnické péči"), za porušení povinnosti provozovatele nestátního zdravotnického zařízení ve výši 20 000 Kč. Dále jí byla citovaným rozhodnutím uložena povinnost uzavřít smlouvu o účasti na zajišťování pohotovostních služeb dle ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona o zdravotní péči.

V dané věci podali stěžovatelé návrh na obnovu řízení, neboť byli toho názoru, že účastníkem proběhlého správního řízení měl být i pan Z. K., jenž je spoluvlastníkem dotčené nemovitosti a uvedeným postupem došlo k faktickému omezení jeho vlastnického práva. Další důvod obnovy řízení pak spatřovali stěžovatelé v tom, že úředník působící v rámci správního řízení byl pro svůj vztah k věci podjatý.

Krajský úřad kraje Vysočina svým rozhodnutím ze dne 2. 1. 2002, č.j. 406/01/OSVZ/Šv, návrh na obnovu řízení zamítl, načež bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 21. 3. 2002, č.j. 5903/2002, PRO/34/334-1.3.02. Následně byla předmětná rozhodnutí správních orgánů přezkoumána též Nejvyšším správním soudem, jenž však neshledal ve svém rozhodnutí ze dne 9. 9. 2004, č.j. 5 A 70/2002-39, námitky stěžovatelů důvodnými.

Stěžovatelé ve svém návrhu namítají především tu skutečnost, že druhý z manželů měl být již v důsledku spoluvlastnického vztahu k nemovitosti účastníkem řízení předcházejícímu řízení o návrhu na obnovu, neboť předmětem tohoto řízení jsou práva a povinnosti zavazující i druhého z manželů, a to z titulu spoluvlastnictví. Podnikající manžel nenakládá se společnou věcí tak, jak je mu umožněno v souvislosti s udělením souhlasu k užití společného majetku k podnikání, ale s majetkem je fakticky disponováno správním orgánem. Je to právě správní orgán, který vynucuje svým rozhodnutím faktickou dispozici se společným majetkem, a to pouhým uložením povinnosti jednomu ze subjektů spoluvlastnického vztahu. Takovouto nepředvídanou dispozici, spočívající například v nutnosti stavebních úprav, však nemůže druhý z manželů předem předvídat při udělení souhlasu k podnikání, a proto nemůže jeho souhlas paušálně obsahovat souhlas k jakýmkoliv dalším majetkovým dispozicím. Pochybení pak spatřují stěžovatelé také ve způsobu vypořádání se orgánů státní moci s námitkou podjatosti. Soud přezkoumávající rozhodnutí správních orgánů neměl k dispozici kompletní správní spis, resp. správním orgánem připojené doklady nebyly úplné. Nejvyššímu správnímu soudu je pak vytýkána též ta skutečnost, že nepředložil věc Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku k posouzení souladu vnitrostátních právních norem s právními normami Evropské unie.

III.

Přípisem ze dne 2. 3. 2005 se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, jenž uvedl, že v daném případě nebylo jednáno o právech a povinnostech stěžovatele, v průběhu řízení o uložení pokuty stěžovatel tvrzení, že je účastníkem řízení, neuplatnil, a proto ani správní orgán, který řízení vedl, se otázkou jeho účastenství nemohl zabývat. Tvrzení svědčící účastenství stěžovatele v řízení poprvé uvedl stěžovatel až v podaném návrhu na povolení obnovy řízení a od tohoto okamžiku s ním jako s účastníkem řízení bylo jednáno. V řízení před správním orgánem tak nebyla porušena ústavně zaručená procesní práva stěžovatele. K námitce, že věc nebyla předložena k posouzení Evropskému soudu, účastník uvádí, že se nedomnívá, že by vnitrostátní právní úprava byla v rozporu s právem Evropské unie. Krom toho stěžovatel v žalobě tuto skutečnost ani netvrdil a ani neuvedl, v čem konkrétně nesoulad spatřuje. Nejvyššímu správnímu soudu svědčí oprávnění položit Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nutné k vydání svého rozsudku.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelům k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavnímu soudu dále nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).

Z právní úpravy, jež byla platná v době rozhodování orgánů státní moci o podaném návrhu na obnovu řízení, je zjevné, že podnětu na obnovu řízení je možné vyhovět pouze v taxativně vymezených případech, jež jsou uvedeny v ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) - e) zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá, že tento se řádně zabýval jak rozhodnutím Krajského úřadu kraj Vysočina ze dne 2. 1. 2002, č.j. 406/01/OSZV/Šv, tak i rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 21. 3. 2002, č.j. 5903/2002, PRO/34/334-1.3.02. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a další právní argumentace by spočívala toliko v opakování již vyřčených právních závěrů.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a z toho důvodu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru