Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 421/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
družstvo/bytové
žaloba/na určení
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.421.21.1
Datum podání12.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 118a, § 80


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 421/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Svobodové, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, sídlem Riegrova 172/3, Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 27 Cdo 4040/2019-250 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2019 č. j. 6 Cmo 201/2018-193, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vojtěcha Fryče, bytem Sportovní 3205, Mělník, Jaroslava Danihlíka a Ilony Danihlíkové a obchodní korporace BYTOVÉ DRUŽSTVO X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a z usnesení Nejvyššího soudu získaného z veřejně přístupných zdrojů se podává, že stěžovatelka se u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") domáhala určení, že je spolu s prvním vedlejším účastníkem společným členem čtvrtého vedlejšího účastníka a společným nájemcem konkretizovaného bytu. V žalobě tvrdila, že smlouva o převodu družstevního podílu, kterou první vedlejší účastník (po rozvodu manželství se stěžovatelkou) uzavřel s druhým vedlejším účastníkem a třetí vedlejší účastnicí, byla relativně neplatná, protože byla uzavřena bez jejího souhlasu. Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 49 Cm 131/2016-137 žalobě vyhověl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že námitka relativní neplatnosti byla důvodná a nabyvatelům nesvědčila dobrá víra.

3. Proti rozsudku podali odvolání první vedlejší účastník, společně druhý vedlejší účastník se třetí vedlejší účastnicí a čtvrtý vedlejší účastník. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání prvního vedlejšího účastníka pro nezaplacení soudního poplatku (I. výrok), po zopakování dvou listinných důkazů shledal dvě odvolání zbývajících vedlejších účastníků důvodnými, proto změnil rozsudek krajského soudu a žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že stěžovatelčin souhlas k uzavření smlouvy o převodu družstevního podílu byl dán, takže námitka neplatnosti smlouvy nebyla důvodná. K tomu dodal, že stěžovatelka a první vedlejší účastník uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu s realitní společností na prodej družstevního bytu za předpokládanou cenu a dovodil, že stěžovatelka byla s prodejem družstevního podílu nejen srozuměna, ale sama se aktivně účastnila při vyhledávání kupujícího, tudíž musela předpokládat (souhlasila s tím), že struktura nevypořádaného společného jmění dozná změny, že se jeho součástí místo družstevního podílu, bude-li kupní smlouva uzavřena, stanou peněžní prostředky z kupní ceny jako likvidní aktivum.

4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností a z procesní opatrnosti také dovoláním. Ústavní soud usnesením ze dne 18. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3330/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost (s ohledem na nevyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením označeným v záhlaví odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. a III. výrok). Výrok o odmítnutí odůvodnil zjištěním, že stěžovatelka nepředložila žádnou otázku, která by založila jeho přípustnost, k čemuž dodal, kromě jiného, že závěr krajského soudu, podle něhož postačilo, že souhlasila s uzavřením smlouvy o zprostředkování (správně má být "smlouvy o převodu družstevního podílu") konkludentně, je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V úvodu ústavní stížnosti popisuje stěžovatelka průběh sporu a informuje, že si předběžně vyhodnotila, že v dané věci není dán žádný ze zákonných dovolacích důvodů, že nechtěla zbytečně zatěžovat soudní soustavu obecných soudů a postupovat nehospodárně, takže podala ústavní stížnost přímo proti rozsudku krajského soudu a jen z procesní opatrnosti podala i dovolání. S ohledem na zavedenou praxi Ústavního soudu byla nucena absolvovat řízení o mimořádném opravném prostředku před Nejvyšším soudem s pro ni očekávatelným výsledkem, tj. odmítnutí dovolání jako nepřípustného pro absenci dovolacího důvodu s povinností k náhradě nákladů dovolacího řízení.

6. V dalších částech se stěžovatelka (s obsáhlým využitím textu předchozí ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3330/19) koncentruje na formulaci námitek o porušení jejích základních práv napadeným rozsudkem vrchního soudu a jeho postupem. Především polemizuje se závěrem o jejím souhlasu s převodem družstevního podílu, přitom odkazuje na odlišný právní závěr krajského soudu. Závěr vrchního soudu je podle jejího názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a důsledkem nesprávného procesního postupu spočívajícího v ignoraci důkazů provedených krajským soudem.

7. Do textu předchozí ústavní stížnosti stěžovatelka doplnila dva odstavce (poslední odstavec III. části a poslední odstavec IV. části), v nichž reagovala na odmítnutí jejího dovolání Nejvyšším soudem. Brojí v nich proti obsahu hodnocení Nejvyššího soudu o procesu dokazování vedeném vrchním soudem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Stěžovatelka, jak vyplývá z jí formulovaného petitu, ústavní stížností nenapadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 27 Cdo 4040/2019-250, jímž bylo odmítnuto její dovolání. Tímto vznikl rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v odůvodnění na toto rozhodnutí poukázala (viz výše bod 7.) a od jeho doručení odvíjí i lhůtu k podání této ústavní stížnosti, vzal Ústavní soud za zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud, veden snahou zamezit nadměrnému formalismu (srov. např. usnesení ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. I. ÚS 972/09 a řadu dalších navazujících na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00) a nepřipravit tak stěžovatelku o možnost ústavního přezkumu jí výslovně napadeného rozsudku vrchního soudu, podrobil ústavnímu přezkumu i označené usnesení Nejvyššího soudu, neboť tato skutečnost je odstranitelnou vadou návrhu a nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti; Ústavní soud tudíž nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání (např. usnesení ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. IV. ÚS 333/06).

9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

11. Z těchto hledisek Ústavní soud posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že oběma rozhodnutími, ani postupem soudů předcházejících jejich vydání, k zásahu do jejích základních práv a svobod nedošlo.

12. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je patrné, že základem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky je výklad úpravy nakládání s předmětem společného jmění a náležitostech právních jednání v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. body 20. až 23. odůvodnění rozsudku vrchního soudu), jakož i jejich aplikace v období po tzv. zániku společného jmění do jeho vypořádání (bod 24. odůvodnění tohoto rozsudku), to vše pro posouzení platnosti smlouvy uzavřené dne 3. 9. 2014, kterou první vedlejší účastník - deklaruje se v ní za výlučného člena družstva a výlučného nájemce družstevního bytu - převedl tento podíl (tvořící předmět nevypořádaného společného jmění) za cenu 820 000 Kč druhému vedlejšímu účastníkovi a třetí vedlejší účastnici. Jde tedy o výklad podústavního práva, který byl svěřen obecným soudům, včetně Nejvyššího soudu, jenž má zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování v občanském soudním řízení [§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Z toho je zřejmé, že jde o záležitost, jež se bezprostředně nevztahuje k výkladu předpisů ústavního pořádku.

13. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními krajského soudu, vyjma posouzení, zda stěžovatelka souhlasila s převodem družstevního bytu. Právní závěr vrchního soudu vycházející ze zopakovaného dokazování listinnými důkazy (bod 18. odůvodnění napadeného rozsudku), že stěžovatelčin souhlas byl dán, je logickým závěrem plynoucím z těchto důkazů, proto podle Ústavního soudu nedošlo k žádnému relevantnímu zásahu do stěžovatelčina základního práva na soudní ochranu. Vrchní soud (viz bod 29. odůvodnění napadeného rozsudku) objasnil záměnu v aktivech tvořících nevypořádané společné jmění (tudíž nemohlo dojít ani k zásahu do vlastnického práva) a zjistil nepravdivost tvrzení stěžovatelky, že s převodem nesouhlasila. Na stejném místě vrchní soud stěžovatelce vysvětlil, že způsob použití kupní ceny za prodej družstevního podílu není podstatným pro posouzení, zda byl či nebyl dán souhlas s prodejem.

14. Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s úpravou tohoto mimořádného opravného prostředku v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), a jeho závěru o nepřípustnosti dovolání nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud na vysvětlenou stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, dodává, že je třeba odlišovat předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvod [dovolací důvod je jediný, a to nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.)], nelze tedy uvažovat o dovolacích důvodech v plurálu (část VI. ústavní stížnosti).

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru