Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 421/08 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/aktivní procesní legitimace navrhovatele
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavn... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
pravomoc
Cena
akt/normativní
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.421.08.1
Datum podání14.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 79 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

151/2000 Sb.

182/1993 Sb., § 64, § 74


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 421/08 ze dne 17. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., Za Brumlovkou 266/2, 140 22, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem, AK se sídlem Křížovnické nám. 1/193, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007 č. j. 4 As 36/2006-151, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ca 233/2005-92 a cenovému rozhodnutí č. 02/2002 Českého telekomunikačního úřadu ze dne 1. 10. 2002 č. j. 23805/2002-611, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojila stěžovatelka proti shora označeným rozhodnutím správních soudů a cenovému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále též jen "Úřad"), v nichž spatřovala porušení ústavních práv, jež jsou jí garantována ustanoveními čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vydáním cenového rozhodnutí pak dle stěžovatelky navíc Úřad překročil svou pravomoc a porušil tak ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

Obsah ústavní stížností napadených právních aktů, jakož i průběh řízení, která jejich vydání předcházela, postačí rekapitulovat jen v rozsahu dále uvedeném, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.

Stěžovatelka uvádí, že cenové rozhodnutí, proti němuž brojí, je individuálním právním aktem, neboť upravuje konkrétní práva a povinnosti stěžovatelky. Stěžovatelka si je vědoma, že ve věci sp. zn. II. ÚS 477/05 Ústavní soud judikoval, že napadené cenové rozhodnutí bylo právním předpisem, neboť jím Úřad obecně, bez vztahu ke konkrétním adresátům, reguloval cenu za propojení. Stěžovatelka však má za to, že napadené cenové rozhodnutí se od cenového rozhodnutí, jež bylo předmětem řízení ve věci sp. zn. II. ÚS 477/05, liší. Napadené cenové rozhodnutí totiž upravovalo "vytáčený přístup ke službám prostřednictvím veřejné pevné telekomunikační sítě společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s.". Vztahovalo se tedy ke konkrétní službě poskytované prostřednictvím konkrétní telekomunikační sítě, kterou vlastnil a provozoval jediný konkrétně určený subjekt (stěžovatelka). Žádný jiný subjekt službu ve stejném rozsahu poskytovat nemohl. Povinnost tedy byla uložena pouze stěžovatelce a nešlo o právní předpis.

Zásah způsobený cenovým rozhodnutím stěžovatelka považuje za trvající, neboť pozdější zrušení cenového rozhodnutí neodčinilo zásah do práv stěžovatele. Stěžovatelka se navíc nemůže domáhat náhrady škody, jestliže nebude vyslovena nezákonnost či neústavnost napadeného rozhodnutí.

Stěžovatelka dále uvádí, že napadeným cenovým rozhodnutím překročil Úřad svou pravomoc a porušil tak ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Vydáním cenového rozhodnutí bylo zároveň porušeno právo na podnikání v mezích prováděcích zákonů, jelikož jím je stěžovatelce Úřadem upíráno právo vyvíjet podnikatelskou činnost za stanovených podmínek.

Cenové rozhodnutí rovněž porušuje právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť Úřad zvolil pro rozhodování o individuálních právech a povinnostech ústavně nepřijatelnou formu cenového rozhodnutí a znemožnil stěžovatelce domáhat se jejího práva stanoveným postupem. Zároveň stanovuje stěžovatelce povinnosti v rozporu s rozhodnutím Úřadu o předběžném opatření ze dne 11. 9. 2002 č. j. 23282/2002-610.

Vlastnické právo stěžovatelky, jež jí je garantováno ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny, je porušeno tím, že napadené cenové rozhodnutí ji nutí poskytovat službu vytáčeného připojení k službám sítě Internet za cenu, která nepokrývá náklady a přiměřený zisk.

Napadenými rozhodnutími správních soudů pak bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jelikož je cenové rozhodnutí individuálním právním aktem, je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Tím, že se správní soudy odmítly cenovým rozhodnutím meritorně zabývat, porušily základní právo stěžovatelky domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil s tím, že napadené cenové rozhodnutí je právním předpisem svého druhu, a proto byla žaloba odmítnuta právem.

II.

Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž napadá cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, podána osobou zjevně neoprávněnou; ve zbylém rozsahu je zjevně neopodstatněná.

II. a)

Ústavní soud nejprve posoudil ústavní stížnost v rozsahu, v němž brojila proti cenovému rozhodnutí. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud se v minulosti zabýval již několika obdobnými návrhy stěžovatelky, kterými se domáhala zrušení jiných cenových rozhodnutí Úřadu. Návrhy v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 449/02, II. ÚS 683/02, II. ÚS 496/02, II. ÚS 785/02, III. ÚS 681/02 a III. ÚS 735/02 odmítl pro nepřípustnost s tím, že stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky poskytnuté jí právním řádem k ochraně jejích zájmů.

Usnesením sp. zn. II. ÚS 477/05 (in: NALUS, www.usoud.cz) pak Ústavní soud rozhodl v obsahově téměř shodné věci, když odmítl ústavní stížnost stěžovatelky částečně z důvodu zjevné neopodstatněnosti a částečně jako podanou osobou zjevně neoprávněnou.

V projednávané věci je klíčovou otázkou posouzení právní povahy napadeného cenového rozhodnutí, tedy zda jde o individuální právní akt či normativní právní akt. Ve věci sp. zn. II. ÚS 477/05 Ústavní soud uvedl, že napadené cenové rozhodnutí bylo právním předpisem, neboť jím Úřad obecně, bez vztahu ke konkrétním adresátům, reguloval cenu za propojení. Povaha cenového rozhodnutí napadeného projednávanou Ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu v podstatných rysech shodná, a proto nemá důvodu odchylovat se od právních závěrů vyslovených v citovaném usnesení. Vychází přitom ze své předchozí judikatury, zejména z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99, v němž bylo konstatováno, že: "... právní norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definičními znaky, a nikoliv určením (výčtem) jejich prvků." Na tento nález pak navázal usnesením sp. zn. IV. ÚS 50/02 (Sb. n. u., sv. 25, str. 371 a násl.), kde se zabýval cenovým rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, kterým byl stanoven způsob výpočtu cen za propojení do veřejných mobilních telekomunikačních sítí. V citovaném usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že cenové rozhodnutí, naplňuje jak formální znaky právního předpisu (čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR), tak i jeho znaky materiální, tj. regulativnost, právní závaznost, obecnost (jejíž povahu nemůže změnit ani to, že se týká jen určitého počtu subjektů práva) a vynutitelnost státní moci.

Shodně hodnotí Ústavní soud i nyní posuzované cenové rozhodnutí. Z jeho obsahu je zřejmé, že jím Úřad obecně, bez vztahu ke konkrétním adresátům, reguluje cenu za určitou službu poskytovanou prostřednictvím telekomunikační sítě. V dalším lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu i na předchozí judikaturu Ústavního soudu.

Ústavní soud proto činí závěr, že napadené cenové rozhodnutí je právním předpisem. Okruh aktivně legitimovaných subjektů pro podání návrhu na zrušení zákonů, jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, vymezuje ustanovení § 64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka tak mohla učinit pouze za podmínek vymezených ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu, tedy navrhnout zrušení předpisu či jeho části v rámci ústavní stížnosti, pokud jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Tyto podmínky ovšem v projednávané věci splněny nejsou, neboť stěžovatelka brojí proti právnímu předpisu samotnému majíc - jak již bylo připomenuto - mylně za to, že se o právní předpis nejedná.

II. b)

Po odmítnutí ústavní stížnosti v části brojící proti cenovému rozhodnutí Úřadu přistoupil Ústavní soud ke zkoumání napadených rozsudků správních soudů.

Ústavní soud nejprve považuje za vhodné předeslat, že předmětem přezkumu v této věci je pouze ústavnost napadených rozhodnutí; není tedy hodnoceno usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jímž bylo vysloveno, že k rozhodování o žalobách proti cenovým rozhodnutím srovnatelným s napadeným rozhodnutím Úřadu jsou příslušné soudy ve správním soudnictví.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, tedy ani vrcholem soustavy soudů správních. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Pouhý fakt, že se stěžovatelka neztotožňuje s výkladem jednoduchého práva provedeným obecnými soudy, nezakládá porušení jí ústavně garantovaných práv.

Ježto napadená rozhodnutí jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna a korektně pracují s relevantní judikaturou Ústavního soudu, nemá proti nim Ústavní soud z hlediska ústavních kautel žádných výhrad. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu navíc zvážil i doktrinární názory a za použití pečlivé a nezřídka i vtipné právní argumentace se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky. Dospěl k závěru, že napadené cenové rozhodnutí je právním předpisem sui generis, čímž navázal na svou starší judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 4/2004-138, www.nssoud.cz), a proto nelze jeho rozhodnutí hodnotit jako překvapivé a nepředvídatelné. Nejvyšší správní soud přesto obezřetně hodnotil, zda se jeho právní názor neodchyluje od dřívější rozhodovací praxe a zda není důvod k předložení věci rozšířenému senátu podle ustanovení § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Proti jeho závěru, že podmínky pro tento postup dány nebyly, nemá Ústavní soud rovněž žádných výhrad.

Postupem správních soudů tedy nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jak jí je garantováno ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru