Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4205/16 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.4205.16.1
Datum podání22.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4205/16 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila a Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupené Mgr. Tomášem Kutnarem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 55 Co 213/2016-529, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 svěřil rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 14 Nc 255/2014-382, nezletilého syna stěžovatelky do její péče a uložil otci povinnost přispívat na výživu dítěte částkou 3 000 Kč měsíčně. Své rozhodnutí založil na zjištění, že nezletilý preferuje péči matky, znalec střídavou péči nedoporučil jako vhodnou, mezi rodiči navíc dochází ke konfliktům a mají problém dodržovat dohody.

Městský soud v Praze rozhodnutí změnil a rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 55 Co 213/2016-529, svěřil nezletilé dítě do střídavé péče rodičů, v níž se budou střídat po 14 dnech; oběma rodičům uložil odvolací soud povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 3 000 Kč měsíčně. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nalézací soud se nevypořádal se všemi navrhovanými důkazy (např. zprávou z mateřské školy), zohlednil, že rodiče bydlí i po rozchodu v těsné blízkosti; uvedl, že střídavé péči se brání zejména stěžovatelka, přičemž svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů nesmí být výrazem ústupku jejich vzájemné rivalitě. Rozhodnutím o střídavé péči sledoval odvolací soud snížení kontaktu mezi rodiči a zklidnění vzájemné komunikace.

Proti rozsudku odvolacího soudu se stěžovatelka (matka) brání včasnou ústavní stížností. Namítá zásah do práva na výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud podle ní nerespektoval nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl bez opory v provedeném dokazování, konkrétních informací nezbytných pro rozhodnutí o změně režimu výchovy a nerespektoval závěry znaleckých posudků. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecný soud nerespektoval dostatečně nejlepší zájem a potřeby dítěte.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy; jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v tomto ohledu povolán korigovat pouze mimořádné excesy. Ústavní soud se proto zabýval pouze tím, zda při dokazování před obecnými soudu nebyla porušena stěžovatelčina základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, což však neshledal. Odvolací soud nehodnotil důkazy svévolně, bez akceptovatelného racionálního logického základu; postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které umožňuje po doplnění dokazování rozsudek soudu nalézacího změnit, což se také stalo v posuzované věci (k tomu srovnej např. usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05 a nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

Právo na spravedlivý proces není garancí účastníkova úspěchu v řízení, ale zabezpečením všech zásad správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li obecný soud podle příslušných procesních ustanovení, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek - viz např. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000.

Odvolací soud řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil své rozhodnutí a úvahy, jimiž byl při rozhodování veden, zachoval přitom stěžovatelce možnost uplatnit své námitky a neomezil přitom žádné její ústavní právo. V doplnění dokazování a následné změně skutkových a právních závěrů nelze bez dalšího spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatelky, jenž by opravňoval Ústavní soud vydat kasační nález. Obecný soud jasně uvedl skutečnosti, na základě níž střídavou péči vyhodnotil pro nezletilého jako vhodnější (například: "...ze závěrů obou posudků vyplývá, že nezletilý je způsobilý dobře snášet střídavou péči obou rodičů, do jeho výchovy se negativně promítá konflikt mezi nimi."). Znalecké posudky nepodávaly jednoznačnou odpověď ohledně vhodnosti či nevhodnosti střídavé péče - ostatně to je věcí právního posouzení, které přísluší výlučně soudu, nikoliv znalci - odvolací soud se na základě zásady volného hodnocení důkazů přiklonil k jejímu nařízení. Schopnosti rodičů i nezletilého zvládnout střídavou péči byly znalecky zkoumány a doplněny dalšími důkazy.

Ústavní soud připomíná, že je dlouhodobě obezřetný při zasahování do řízení týkajících se péče soudu o nezletilé, a to především proto, že jde o specifické a citlivé případy vyžadující vysokou míru individualizace. V zásadě proto omezuje svůj přezkum na to, zda byla dodržena obecná ústavněprávní kritéria a požadavky pro rozhodnutí (mj.) o výchově nezletilých. V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud důvod přehodnotit skutkový a právní závěr obecného soudu o vhodnosti či nevhodnosti střídavé péče. Jádro této činnosti leží na obecných soudech, které mají blíže k nezletilému dítěti, jehož se rozhodnutí týká (srovnej např. usnesení ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14).

Není pravdou, že by obecný soud nařídil střídavou péči bez ohledu na nejlepší zájem dítěte. Je třeba vycházet z předpokladu, že nejlepší zájem dítěte je naplněn tehdy, má-li dítě zajištěnu výchovu vyváženě ze strany obou rodičů, přičemž nebylo prokázáno, že by jí některý z rodičů nebyl schopen řádně zajistit.

Stěžovatelka se dovolává ochrany nejlepšího zájmu dítěte, přitom sama nevysvětluje, co oba rodiče pro ochranu tohoto zájmu fakticky učinili. Jako obiter dictum je ovšem třeba zdůraznit, že bydliště rodičů nezletilého se i po ukončení společného soužití nachází v těsné blízkosti, což samo o sobě představuje ideální předpoklad pro poměrně vzácnou formu péče o nezletilé dítě - společnou péči obou rodičů (§ 907 odst. 1, věta před středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Přitom právě tato forma péče je pro dítě "nejméně bolestná", a tedy v jeho nejlepším zájmu. Ve většině případů podmínky pro společnou péči naplněny nejsou, takže tato forma uspořádání rodinných poměrů po ukončení soužití rodičů není v praxi téměř využívána. Je totiž málo rodin, v nichž by byla naplněna hlavní podmínka společné výchovy - tedy těsná blízkost oddělených domácností rodičů, v nichž může dítě vyrůstat, aniž by trpěla jeho psychika a byly narušeny vztahy k jednomu či druhému rodiči. Namísto naléhání na obecné soudy (i soud Ústavní) a domáhání se "úřední" ochrany nejlepšího zájmu dítěte, by bylo vhodné, aby rodiče uspořádali své vztahy natolik, aby jejich syn mohl být vychováván právě v jejich společné péči. To, zda o ní bude nakonec rozhodnuto, je však věcí obecných soudů.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru