Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 420/2000Nález ÚS ze dne 10.10.2000Podmínka trvalého pobytu jakožto podmínka volitelnosti člena zastupitelstva v obci

Typ řízeníO komunálních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Humpolec
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
Věcný rejstříkvolby/do zastupitelstev krajů
volby/do zastupitelstev obcí
pobyt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 145/20 SbNU 43
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.420.2000
Datum vyhlášení10.10.2000
Datum podání13.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 100

2/1993 Sb., čl. 21

Ostatní dotčené předpisy

152/1994 Sb., § 6, § 7, § 55 odst.2 písm.b, § 55 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 420/2000 ze dne 10. 10. 2000

N 145/20 SbNU 43

Podmínka trvalého pobytu jakožto podmínka volitelnosti člena zastupitelstva v obci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelů Ing. arch. L. R., a Městského zastupitelstva města H.,

proti rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Pelhřimově, ze dne

29. 5. 2000, č.j. PE 7095/2000, za účasti přednosty Okresního

úřadu v Pelhřimově Ing. M. G., takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. 7.

2000, se stěžovatelé domáhají, aby bylo zrušeno rozhodnutí

přednosty Okresního úřadu v Pelhřimově ze dne 29. 5. 2000, č. j.

PE 7095/2000, kterým byl vysloven podle ustanovení § 55 odst. 3

zákona č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích

o změně a doplnění některých dalších zákonů, v platném znění (dále

jen "zákon"), zánik mandátu člena zastupitelstva města H. Ing.

arch. L. R. z důvodu ztráty volitelnosti v obci H.

Stěžovatelé uvádějí, že Ing. arch. R. byl v komunálních

volbách v roce 1998 zvolen jako náhradník do městského

zastupitelstva a s účinností od 3. 11. 1999 se stal členem

zastupitelstva. Následně pak, v době od 14. 12. 1999 do 3. 1.

2000 se uvedený zastupitel přihlásil k trvalému pobytu na adrese

B. nad P. Na tuto skutečnost upozornil Městské zastupitelstvo

přednosta Okresního úřadu v Pelhřimově přípisem ze dne 21. 4.

2000, ve kterém požádal o mimořádné svolání tohoto zastupitelstva

a o vyslovení zániku mandátu podle ustanovení § 55 odst. 2 písm.

b) zákona, a to pro ztrátu podmínky volitelnosti ve smyslu § 6

a § 7 cit. zákona. Městské zastupitelstvo na svém zasedání dne

24. 5. 2000 však tomuto návrhu nevyhovělo a zánik mandátu

nevyslovilo. Následně pak dne 29. 5. 2000 rozhodl přednosta

Okresního úřadu v Pelhřimově tak, že zánik mandátu vyslovil sám.

Stěžovatelé považují rozhodnutí přednosty za nesprávné

a učiněné v rozporu s čl. 100 Ústavy a čl. 21 Listiny základních

práv a svobod. Podle jejich názoru nedochází k zániku mandátu

přímo ze zákona, v této věci tedy změnou trvalého bydliště, ale ke

ztrátě mandátu je zapotřebí právního úkonu - vyslovení zániku

mandátu. Zánik mandátu je nutno posuzovat podle stavu v době

rozhodování, analogicky, jak je činěno ve většině rozhodování

v oblasti soudní a správní. Změna trvalého pobytu u stěžovatele

nastala na velice krátkou dobu, z důvodu ryze formální změny

tohoto bydliště. Ve skutečnosti nedošlo k odstěhování se

stěžovatele do jiného místa. Ke změně došlo z důvodu dořešení

daňových záležitostí, majících vazbu na rodinné příslušníky

stěžovatele Ing. R. Fakticky ale stěžovatel nadále bydlel v H.

a nic mu nebránilo v tom, aby řádně vykonával svá práva

a povinnosti vyplývající z jeho mandátu. V době, kdy v obci H.

přestal být stěžovatel volitelný, nerozhodlo o zániku mandátu

městské zastupitelstvo dle § 55 odst. 2 písm. b) zákona, ani takto:

nerozhodl přednosta okresního úřadu. Pokud tedy přednosta

okresního úřadu rozhodl dne 29. 5. 2000 o zániku mandátu ke dni

6.6. 2000, rozhodl v rozporu se zákonem, protože jak ke dni 29.

5. 2000, tak i ke dni 6. 6. 2000 byl stěžovatel v obci volitelný.

Podle názoru stěžovatelů došlo tedy ke konvalidaci nedostatku

volitelnosti po dobu dočasného přihlášení se k trvalému pobytu

mimo obec a není již možno rozhodnout o zániku mandátu. V dané

věci, s ohledem na nutnost vyslovení zániku mandátu, nelze

dovozovat, že by mandát zanikl okamžikem změny trvalého bydliště,

ale je nutno, jak vyplývá ze shora uvedeného zákona, příslušné

opatření. To potvrzuje právní názor stěžovatelů v tom směru, že je

nutno vycházet ze stavu ke dni vyslovování zániku mandátu a že je

možno i aplikovat při rozhodování širší souvislosti, tedy

i skutečnost, jaký byl faktický pobyt stěžovatele a zda v dané

době plnil práva a povinnosti dané jeho mandátem.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 8. 2000 uvedl

přednosta Okresního úřadu v Pelhřimově Ing. M. G., že při svém

rozhodování byl veden nejen dikcí ustanovení § 55 odst. 2 písm. b)

a odst. 3 zákona ve spojení s §§ 6 a 7 tohoto zákona, ale

i stanoviskem, které na jeho žádost k věci zaujalo Ministerstvo

vnitra, odbor pro místní správu, jakož i z názorů publikovaných

právními teoretiky. Ve věci považuje za rozhodující, že stěžovatel

přestal být v H. volitelný z důvodu odhlášení se z trvalého

pobytu. Délka tohoto období ani skutečnost, že se po tuto dobu na

území obce fakticky zdržoval, není relevantní. Stejně tak není

podstatné, že v době konání zasedání městského zastupitelstva,

které se touto otázkou zabývalo, uvedené okolnosti pominuly.

Z tohoto důvodu navrhl zamítnutí podané stížnosti.

Při ústním jednání dne 10. 10. 2000 setrvali účastníci na

svých stanoviscích. Právní zástupkyně stěžovatelů zdůraznila, že

přednost při posouzení věci by měla být dána nikoli formálnímu

přihlášení se k pobytu, ale faktickému trvalému pobytu, což

vyplývá i z dikce § 6 zákona, který hovoří o místě, kde má občan

trvalý pobyt, nikoli kde je hlášen k trvalému pobytu. Právní

zástupce protistrany pak namítal, že připuštění takového výkladu

místa trvalého pobytu, jaký uvádí zástupkyně stěžovatelů, by

v oblasti veřejného práva vedla k těžko řešitelným situacím.

Po zvážení výše uvedených podání a argumentů a po slyšení

stran sporu při ústním jednání dospěl Ústavní soud k závěru, že

stížnost není důvodná.

Ústavní soud se musel zabývat především otázkou, zda skutečně

lze akceptovat názor, že ústavní stížnost je jediným prostředkem

k ochraně práv stěžovatelů. Pokud jde o stěžovatele R., konstatuje

Ústavní soud, že v platné právní úpravě absentuje zvláštní řízení,

které by umožnilo soudní přezkum rozhodnutí o zániku mandátu,

např. obdobným způsobem jako v zákoně č. 130/2000 Sb., o volbách

do zastupitelstev krajů (§ 48 odst. 6) a v řízení podle § 200w

o.s.ř. Přesto, že taková výslovná úprava neexistuje, nepovažuje

Ústavní soud za vyloučené, aby rozhodnutí přednosty okresního

úřadu bylo napadeno obecnou správní žalobou, neboť není sporu

o tom, že při platnosti tzv. generální klauzule ve správním

soudnictví, a při nevyloučení této konkrétní věci ze soudního

přezkumu, by takový postup přicházel v úvahu. Na druhé straně však

Ústavní soud uvážil, že věc svým významem a povahou přesahuje

vlastní zájmy stěžovatele, a proto ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přijetí ústavní

stížnosti neodmítl. Pro tento postup navíc svědčí i skutečnost, že

stížnost současně podává i zastupitelstvo města H., které opírá

svoji aktivní legitimaci o čl. 100 Ústavy a tedy zřejmě, ač to

v ústavní stížnosti výslovně vyjádřeno není, spatřuje v postupu

přednosty okresního úřadu nezákonný zásah státu do činnosti orgánů

územní samosprávy. V této části je pak kompetence Ústavního soudu

nepochybně dána, a to ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy

a § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

O sporné věci samé pak uvážil Ústavní soud takto:

Trvalý pobyt lze považovat za standardní podmínku k nabytí

volebního práva a k jeho výkonu. Pokud tedy zákon v §§ 6 a 7

vymezuje, že členem zastupitelstva v obci může být zvolen každý

volič, který má v obci trvalý pobyt, tedy je v obci oprávněn

volit, nelze takovou podmínku považovat za neústavní, neboť

nepochybně z takto konstruované podmínky volitelnosti lze dovodit,

že na samosprávě společenství občanů se mají podílet pouze ti,

kteří do tohoto společenství také patří. Jakkoli se mohou zdát

argumenty stěžovatelů, že postačuje faktický trvalý pobyt, logické

a ekonomické, nelze přehlédnout, že takto nahlížené podmínky

volitelnosti a z toho plynoucí posouzení otázky trvání či netrvání

mandátu, by postrádalo jakýkoli řád. V právním státě musí mít

každé konkrétní jednání předvídatelné právní důsledky. Ústavní

soud proto zastává názor, že ke ztrátě volitelnosti a tedy

i k zániku mandátu, dochází na základě skutečnosti, že došlo ke

změně trvalého pobytu mimo obvod obce. Tuto právní skutečnost

nelze zhojit ani anulovat a není tedy rozhodující, že k zániku de

iure dojde až konstatováním této skutečnosti rozhodnutím

zastupitelstva samotného, resp. rozhodnutím přednosty (resp.

ministra vnitra u měst statutárních). Každý jiný výklad by

vytvářel stav zcela nepřehledný a do jisté míry i nelogický.

Dojde-li ke ztrátě volitelnosti a následnému zániku mandátu,

nemůže takto zaniklý mandát být znovu nabyt jinak, než novou

volbou. Jinak řečeno, rozhodnutí přednosty pouze deklaruje, že

skutečnost vedoucí k zániku mandátu nastala. To, že k zániku

mandátu dochází až ke dni rozhodnutí, je dáno logikou a účelem

úpravy, která byla do zákona začleněna na základě praktických

problémů vznikajících v původním právním prostředí. Předchozí

úprava (zák. ČNR č. 298/1992 Sb.) totiž rozlišovala ztrátu

mandátu, k níž docházelo přímo ze zákona a zánik mandátu, což

v praxi často vedlo k situacím, kdy o ztrátě mandátu

zastupitelstvo nevědělo, či vědět nechtělo, zastupitel tedy dále

hlasoval a následně mohla být zpochybněna rozhodnutí orgánu

samosprávy učiněná v této době. Z tohoto důvodu bylo v nové úpravě

upuštěno od ztráty mandátu ze zákona a byl upraven pouze zánik

mandátu, přičemž ustanovení § 55 odst. 3 bylo logickou reakcí

zákonodárce na problémy, které vznikaly.

Jakkoli se tedy může jevit tento výklad jako přísný, nelze

pominout, že je-li zákonem podmínka trvalého pobytu stanovena jako

condicio sine qua non volitelnosti do orgánu obce, nutno s ní také

jako s takovou ze strany zastupitelů zacházet, tj. býti si vědom

nepříznivých důsledků v oblasti výkonu volených funkcí. Jinak

řečeno, nelze být občanem jedné obce pro účely jedné oblasti

veřejného práva (např. proto, že je to výhodné z pohledu daňového)

a občanem obce druhé pro jinou oblast veřejného práva.

Ústavní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno,

když nedospěl k názoru, že by rozhodnutím přednosty okresního

úřadu došlo k tvrzenému zásahu do práv stěžovatele R.

garantovaných čl. 21 Listiny základních práv a svobod, resp., že

by došlo k neoprávněnému zásahu státu do samosprávných kompetencí

obce ve smyslu čl. 99 a násl. Ústavy.

Dále považuje Ústavní soud za nezbytné upozornit

v souvislosti s tímto rozhodnutím na potřebu zajistit při

novelizaci zákona o komunálních volbách, resp. při přijetí zákona

nového, aby právo na soudní ochranu při možných konfliktech mezi

státní správou a samosprávou bylo zajištěno obdobným způsobem, jak

se stalo v již zmíněném zákoně č. 130/2000 Sb., o volbách do

zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, tedy návrhem ke

krajskému soudu, který rozhodne v krátké lhůtě. Bylo by nepochybně

neefektivní a neúčelné, aby i nadále trval stav, kdy jedinou

obranou při nesouhlasu se zánikem mandátu v zastupitelstvu obce je

ústavní stížnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. 10. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru