Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 420/02Usnesení ÚS ze dne 04.11.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Clo
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.420.02
Datum podání25.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 298

2/1993 Sb., čl. 36

99/1963 Sb., § 164, § 250i, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 420/02 ze dne 4. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. R. S., spol. s r.o., zastoupené JUDr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2002, čj. 30 Ca 58/2000-31, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7167-0101-01/99 a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1666/98/R-1,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2002 se společnost J. R. S., spol. s r.o. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2002, čj. 30 Ca 58/2000-31, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7167-0101-01/99 a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1666/98/R-1. Posledně uvedeným správním rozhodnutím byla stěžovatelka uznána vinnou celním deliktem podle ust. § 298 odst. 1 zák.č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za porušení povinností vyplývajících z ust. § 80 odst. 1, § 81 odst. 1 písm. a) a § 83 odst. 1 zák.č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tím, že při dopravě zboží, tj. návěsu SOZ 64 LX, přes státní hranici dne 13. 10. 1995, toto zboží nepřihlásila a nepředložila spolu s doklady, které se k němu vztahují, nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu, následně toto zboží nedopravila k příslušnému celnímu úřadu a nepředložila je k provedení celního řízení, tedy uvedené zboží nezákonně dovezla. Jako sankce jí byla uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč. Výše uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství Brno bylo její odvolání zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno. Krajský soud v Brně žalobu o přezkum zákonnosti správního rozhodnutí zamítl.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem správního soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Je přesvědčena, že rozsudek byl vydán v rozporu s ústavně zakotveným postupem, je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu soudu a porušuje tak i článek 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), stanovící vázanost soudce zákonem.

V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení v její věci a zopakovala tvrzení, která již uvedla v odvolání a ve správní žalobě. Poukázala na ust. § 250i, 250j odst. 2 a § 157 odst. 2 o.s.ř., upravující postup soudu při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí a vyjádřila přesvědčení, že správní soud těmto svým zákonným povinnostem nedostál a nevypořádal se se všemi důvody, v nichž spatřovala nezákonnost správního rozhodnutí. Stěžovatelka trvá na tom, že správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť orgány veřejné moci se dostatečně nevypořádaly se všemi důvody v odvolání, resp. v žalobě, uvedenými a neumožnily jí též prokázat všechny skutečnosti. Uvedla dále námitky proti výrokové části rozhodnutí odvolacího správního orgánu a vyjádřila názor, že orgány veřejné moci v její věci měly postupovat podle ust. § 164 tehdy platné vyhlášky min. financí č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, a tudíž že nebyla povinna podat písemné celní prohlášení k propuštění zboží do příslušného celního režimu. Poukázala též na ust. § 158 odst. 2 vyhl.č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla (jež nahradila cit. vyhl.č. 93/1993 Sb.), dle něhož návěs nebo přívěs registrovaný v zahraničí a připojený k silničnímu motorovému vozidlu registrovanému v tuzemsku, se propustí do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla i tehdy, nejsou-li podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo b) splněny. Je toho názoru, že cit. právní úprava byla upřesněna právě z důvodu, že byla vydávána vadná rozhodnutí a že se stala obětí jednoho z těchto vadných rozhodnutí.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody ústavní stížnosti se v podstatě shodují s důvody žalobními. Je toho názoru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno. Soud se se všemi žalobními námitkami v rámci přezkumného řízení zabýval, řádně je v odůvodnění zhodnotil a odůvodnil. Na tomto svém hodnocení trvá.

Celní ředitelství Brno, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že návěsy a tahače používané stěžovatelkou nesplňovaly podmínky pro propouštění do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla a z těchto důvodů byl celními orgány za nezákonný dovoz zboží vyměřen celní dluh a za porušení celních předpisů uložena sankce. Je toho názoru, že ústavní stížnost je nedůvodná a navrhlo, aby ji Ústavní soud zcela zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 58/2000 a správní spis Celního ředitelství v Brně, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Pokud stěžovatelka namítla porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. l (i když případnější by bylo namítat zásah do práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny), tak již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně vydanému podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. právo na soudní přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny) nebylo porušeno. K námitce porušení čl. 95 odst. 1 nutno uvést, že toto ustanovení samo o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku nezávislosti soudů a soudců.

Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že proces se stává nespravedlivým pouhým faktem, že soud dospěje k právnímu názoru, se kterým se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace tzv. obyčejného práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by normativizující závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod (např. byly zjevně diskriminující k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost apod.). Ústavní soud je však toho názoru, že nic takového závěrům celních orgánů a správnímu soudu vytknout nelze.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru