Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 42/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
řízení/zastavení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.42.17.1
Datum podání04.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.c, § 104 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 42/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Aleny Mikudové, advokátky se sídlem Orlická 2698/16, Poprad, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 č. j. 29 Cdo 5599/2015-243, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2015 č. j. 5 Cmo 92/2015-185 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2015 č. j. 22 Cm 9/2012-166, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením zastavil řízení ve věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") proti žalovaným č. 1 CYRRUS, a. s., se sídlem Veveří č. 111, Brno, IČ: 63907020 a č. 2 Martin Pitoňák o 22 521,94 EUR s přísl. (výrok 1.), rozhodl, že stěžovatelka je na náhradě nákladů řízení povinna uhradit žalovanému č. 1 částku 13 116 Kč (výrok 2.) a že se stěžovatelce vrací část soudního poplatku ve výši 17 608 Kč (výrok 3.). Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením citované rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok 1.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok 2.). Odvolací soud potvrdil závěr krajského soudu o neodstranitelné překážce řízení. Námitku stěžovatelky, podle níž měl soud prvního stupně vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky, jemuž byla věc předložena Okresním soudem Bratislava V. "s nesouhlasem s postoupením věci", nepovažoval odvolací soud za důvodnou a zdůraznil, že soudy Slovenské republiky již pravomocně rozhodly o své příslušnosti a nyní pouze posuzují, který (ze slovenských soudů) je místně příslušný.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, v níž tento potvrdil výrok 2. a 3. napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, a výroku 2. téhož usnesení dovolání odmítl (výrok 1.), ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl (výrok 2.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok 3.). Dovolací soud nejprve v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části výroku 1. napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku 2. a 3., a proti výroku 2. o nákladech odvolacího řízení, dovolání jako objektivně nepřípustné odmítl, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013].

Nejvyšší soud uvedl, že ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Nařízení Brusel I ponechává totiž na vnitrostátních právních úpravách, jaké opatření přijme soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později. V poměrech české právní úpravy představuje litispendence překážku řízení, kterou nelze odstranit; je-li tato překážka dána, soud řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastaví. Tím je dosaženo účelu právní úpravy litispendence v nařízení Brusel I. Věc se v případě litispendence založené čl. 27 citovaného nařízení nepostupuje soudu jiného členského státu, v jehož prospěch se český soud prohlásil za nepříslušný (ať už samostatným výrokem usnesení, anebo toliko v odůvodnění usnesení o zastavení řízení). Soudy nižších stupňů proto nepochybily, jestliže nepojaly do výroku svých rozhodnutí prohlášení nepříslušnosti ve smyslu čl. 27 nařízení Brusel I. Nejvyšší soud sice připomněl, že odvolacímu soudu lze vytknout, že si neujasnil, z jakého důvodu potvrdil usnesení o zastavení řízení, avšak současně zdůraznil, že toto pochybení nemělo (co do výsledku) vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Řízení v téže věci a mezi týmiž účastníky totiž bylo zahájeno (ve smyslu čl. 30 nařízení Brusel I) dříve u Okresního soudu Bratislava V. a Krajský soud v Bratislavě pravomocně rozhodl o tom, že slovenské soudy jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Pokračování řízení před Krajským soudem v Brně proto bránila překážka věci dříve zahájené ve smyslu článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I, a řízení muselo být zastaveno. Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.

III.

Stěžovatelka v obsáhlejší ústavní stížnosti podala podrobný přehled dosavadního průběhu řízení, zdůraznila, že civilní soudy ji neadresovaly žádné procesní poučení týkající se pravidel určování pravomoci a příslušnosti soudů v České republice, došlo k opakovanému porušení Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 z 22. 12. 2000 (Ú. v. ES L 12, 16. 1. 2001) a čl. 10 Ústavy a konečně uvedla, že soudy zkoumaly uvedené otázky více než čtyři roky.

IV.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím civilního soudu v jeho právní sféře nastala.

V souzené věci stěžovatelka v prvé řadě poukazuje na to, že na základě výroku 2. a 3. napadeného usnesení Krajského soudu v Brně je povinna zaplatit v nich určenou částku, která je však podstatně nižší než je 50 000 Kč. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští dovolání, tj. i v nyní posuzované věci, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena. Jestliže Nejvyšší soud aplikoval ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinárním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá důvod takový závěr přehodnotit (srov. též rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1780/10, IV. ÚS 1715/13, IV. ÚS 1985/13, I. ÚS 2921/16, II. ÚS 413/17 a dále také rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).

Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu v této části nevykazuje ústavněprávní deficity.

Ústavní soud nemá ani ve zbývajícím rozsahu, tj. ve výše uvedených otevřených procesních otázkách, vůči nimž je dovolání proti výroku 1. napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci přípustné podle § 237 o. s. ř., pochybnost o postupu a argumentaci Nejvyššího soudu, na jehož odůvodnění odkazuje, a to včetně odkazů na právní úpravu. Stěžovatelce sice lze přisvědčit, že uplynula delší doba od podání jejích návrhů, avšak současně je nutno podotknout, že délka této doby nebyla způsobena (jen) rozhodovací činností soudů v České republice, ale poukázat je nutno také na průběh řízení před soudy ve Slovenské republice a posuzování příslušnosti jejích soudů ze strany jejího Nejvyššího soudu. Současně je však nutno připomenout, že tato skutečnost nic nemění na právních závěrech a důsledcích vyplývajících z důkladného posouzení a argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelčina neochota akceptovat uvedené skutečnosti nemůže být důvodem, pro který by jí mělo být vyhověno v řízení před Ústavním soudem.

Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěrem soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilním soudem sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru