Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 42/01Nález ÚS ze dne 17.04.2002Restituce pozemku se zpevněnou asfaltovou plochou

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Stavba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 48/26 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.42.01
Datum vyhlášení25.04.2002
Datum podání23.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 42/01 ze dne 17. 4. 2002

N 48/26 SbNU 39

Restituce pozemku se zpevněnou asfaltovou plochou

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti V. B-cké

a Ing. V. Š-ové, proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového

úřadu v Jindřichově Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4.

2000, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca

206/2000-11, ze dne 1. 11. 2000, za účasti Krajského soudu

v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově

Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, a rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 206/2000-11, ze

dne 1. 11. 2000, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají

s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora

označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatelky uvádí v ústavní stížnosti bylo rozhodnutím

Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, čj. Poz

1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, stanoveno, že stěžovatelky nejsou

vlastníky pozemků uvedených ve výroku pod body a) a b). K

opravnému prostředku podanému stěžovatelkami proti výroku tohoto

rozhodnutí uvedenému pod písmenem b) pak Krajský soud v Českých

Budějovicích rozsudkem, čj. 10 Ca 206/2000-11, ze dne 1. 11.

2000, napadené správní rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelky v tomto

opravném prostředku namítaly, že na pozemku označeném ve výroku

pod písmenem b) jako nemovitost v k.ú. Jindřichův Hradec dle KN

jako parcela č. 4372/2 ostatní plocha o výměře 402 m2 žádná stavba

nikdy nebyla a není, kdy správní orgán své rozhodnutí opřel

o vyjádření stavebního úřadu, že se na pozemku nachází asfaltová

plocha, kterou označil jako parkoviště, přičemž dle stavebních

předpisů jsou parkoviště považována za stavby trvalé, nemovité,

nikoliv drobné. Stěžovatelky se proti takovému stanovisku

stavebního úřadu ohradily, neboť podle jejich názoru neodpovídá

faktickému stavu, když na pozemku žádné parkoviště nebylo a není.

Jde o zcela nezastavěný pozemek, kolem něhož jsou vedeny

komunikace a od areálů jednotlivých firem je oddělen dalšími

pozemky. Krajský soud však ve svém rozhodnutí pokládal daná

skutková zjištění za dostatečná, uvěřil správnosti stavebního

úřadu a napadené rozhodnutí bez jednání a bez odstranění rozporů

potvrdil.

Stěžovatelky dále v ústavní stížnosti považují za

neobjektivní, když v restituční věci oba orgány vzaly za

rozhodující stanovisko Městského úřadu, resp. stavebního odboru

tohoto úřadu, když tento je orgánem města Jindřichova Hradce,

které je v postavení povinné osoby k částem pozemků a v postavení

účastníka řízení se zcela opačným zájmem na výsledku. Pokud

správní orgán pokládal stanovisko stavebního úřadu za dostatečné,

pak měl dále zjistit, kdy tvrzená stavba parkoviště vznikla, neboť

se nevydávají jen ty pozemky, které byly zastavěny po jejich

přechodu do vlastnictví státu či jiné právnické osoby, přitom

pozemek uvedený ve výroku b) napadeného rozhodnutí přešel na stát,

jak uvádějí stěžovatelky, až dnem 30. 11. 1963. Správní orgán měl

též zjišťovat, kterému subjektu předmětná stavba vlastnicky

náleží, když pozemek je rozparcelován a jeho části náleží podle

názoru stěžovatelek různým vlastníkům či držitelům. Správní orgán

se dopustil pochybení i v tom, že nesprávně zjistil okruh

povinných osob a účastníků řízení, neboť předmětný pozemek byl ke

dni účinnosti zákona o půdě v držení Strojní a traktorové stanice

Jindřichův Hradec, s. p., a pozemek byl zapsán na jeho listu

vlastnictví č. 136. Pozemek však nebyl předmětem privatizace

a nepřešel tedy podle stěžovatelek do vlastnictví STS, s.r.o.,

a právním nástupcem podniku STS, s. p., zrušeného bez likvidace,

je Statek Nové Hrady, s. p., který je povinnou osobou. Správní

orgán však tento podnik jako účastníka řízení zcela pominul

a nevyžádal si jeho stanovisko k uplatněnému nároku. Za situace,

kdy Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud neexistuje, se

stěžovatelky obracejí na Ústavní soud s návrhem, aby pro výše

uvedené nedostatky napadená rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis

Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 206/2000

a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu

v Českých Budějovicích.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích uvádí,

že skutečně vycházel z vyjádření místně a věcně příslušného

stavebního úřadu a jeho doplňku, z něhož vyplynulo, že požadovaný

pozemek je dotčen parkovištěm, které je z hlediska stavebních

předpisů stavbou nikoliv drobnou či jednoduchou, a která je

součástí konkrétního průmyslového areálu, jemuž slouží jako

odstavná plocha. Soud neměl důvod pochybovat o správnosti

a objektivnosti onoho stanoviska, když bylo vydáno orgánem státní

správy na úseku výstavby. Okolnost, že se jedná o plochu zpevněnou

asfaltem, byla zřejmá rovněž z protokolu o místním šetření,

v jehož průběhu stěžovatelka Ing. Š-ová poukazovala na špatný stav

místy se drolícího asfaltu. Pokud je v ústavní stížnosti vytýkáno,

že mělo být zjišťováno, kdy stavba parkoviště vznikla, pak krajský

soud připomíná, že pozemek byl původně v katastru evidován

v kultuře role. Úvaha stěžovatelek, že pokud by byly části

dotčeného pozemku ve vlastnictví několika subjektů, bylo by jej

možno vydat, nemá oporu v zákoně. Soud jednání nenařizoval

v souladu s ustanovením § 250f odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř.,

když účastníci, včetně stěžovatelek, vyjádřili souhlas s takovým

procesním způsobem. Pokud jde o okruh povinných osob vycházel soud

z podkladů katastrálního úřadu a účastníky nebyl zpochybňován.

V závěru svého vyjádření krajský soud vyslovuje přesvědčení, že

k namítanému porušení základních práv stěžovatelek nedošlo. Věc

byla soudem řádně projednána a restituční nárok byl v řízení

akceptován, dotčený pozemek pak nebyl vydán pouze pro překážku

zastavěnosti s tím, že stěžovatelky mají ze zákona právo na

náhradu. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného

spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Základní námitku, vztahující se k meritu ústavní stížnosti,

stěžovatelky uplatnily již v řízení o opravném prostředku před

Krajským soudem v Českých Budějovicích (č.l. 3-4). Jde o námitku,

že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav pokud jde o zastavěnost

předmětného pozemku stavbou, kdy na daném pozemku, jak tvrdí

stěžovatelky, žádné parkoviště nebylo a není. Jak vyplývá

z obsahu spisového materiálu zabýval se krajský soud v této

restituční věci otázkou zastavěnosti předmětného pozemku již ve

svém rozhodnutí ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 10 Ca 7/2000, jímž

zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 9. 11. 1999, čj. Poz

4778/1999 H, týkající se mimo jiné nevydání předmětného pozemku

jako nepřezkoumatelného pro stručné a málo konkrétní vyjádření

stavebního úřadu. Krajský soud v tomto rozhodnutí pozemkový úřad

zavázal k doplnění řízení o místní šetření za účasti stavebního

úřadu, jehož následné vyjádření se mělo zabývat otázkou, zda

a jakou stavbou je předmětná pozemková parcela dotčena, popřípadě

zda se jedná o pozemek nezbytně nutný k provozu staveb a jakých,

event. zda dotváří průmyslový areál. V zápise z provedeného

místního šetření ze dne 21. 3. 2000, svolaného pozemkovým úřadem,

je v písemném stanovisku stavebního úřadu Městského úřadu

v Jindřichově Hradci ve vztahu k předmětnému pozemku konstatováno,

že pozemek je dotčen zpevněnou asfaltovou plochou - parkovištěm

a jedná se o stavbu nemovitou, obecnou nikoliv drobnou nebo

jednoduchou, která je nezbytnou součástí průmyslového areálu při

J. ulici. Místnímu šetření byla přítomna i stěžovatelka Ing.

Š-ová, která se vyjádřila v podstatě shodně jako v opravném

prostředku, přičemž poukázala na špatný stav kdysi zpevněné

plochy. Na základě vyjádření místně a věcně příslušného stavebního

úřadu pak vydal pozemkový úřad napadené rozhodnutí, ve kterém

shledal, že předmětný pozemek nelze s odvoláním na ustanovení §

11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat, neboť byl po přechodu na

stát zastavěn a jeho vydání brání překážky uvedené v tomto

ustanovení zákona o půdě. Krajský soud v Českých Budějovicích se

v řízení o opravném prostředku námitkou stěžovatelek, že předmětný

pozemek není zastaven stavbou odstavného parkoviště, podrobně

zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a této námitce stěžovatelek

nepřisvědčil.

Stěžovatelky v podané ústavní stížnosti namítají dotčení

jejich ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu ve

smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se

z tohoto pohledu zabýval napadenými rozhodnutími. Především

k výtce stěžovatelek, že krajský soud rozhodl bez jednání, uvádí,

že jak vyplývá ze spisového materiálu, požádal krajský soud před

jednáním účastníky řízení, včetně stěžovatelek, zda s odkazem na

ustanovení § 250f odst. 1 o.s.ř. souhlasí s projednáním věci bez

jednání s tím, že nevyjádří-li ve lhůtě 15 dnů od doručení

nesouhlas, udělují tak souhlas k takovému procesnímu postupu

(č.l. 5). Účastníci tak tímto způsobem vyjádřili svůj souhlas

s projednáním věci bez jednání, a v tomto směru tedy postupu soudu

nelze ničeho vytknout.

Pokud jde o další námitku stěžovatelek, totiž, že považují za

neobjektivní, když v dané restituční věci bylo správním orgánem

a obecným soudem vzato za rozhodující stanovisko stavebního úřadu

jako stavebního odboru Městského úřadu Jindřichova Hradce, kdy

město Jindřichův Hradec je v postavení povinné osoby k částem

restituovaných pozemků, pak touto námitkou se Ústavní soud zabývat

nemohl, neboť stěžovatelky tuto námitku neuplatnily v opravném

prostředku vzneseném proti rozhodnutí pozemkového úřadu, a krajský

soud se tedy touto námitkou ani nemohl zabývat. Rovněž dvě

zbývající námitky, že měl pozemkový úřad zjistit, kdy tvrzená

stavba parkoviště vznikla, a že nesprávně zjistil okruh povinných

osob, stěžovatelky neuplatnily v podaném opravném prostředku

a krajský soud se tedy jimi nemohl zabývat. Ústavní soud se proto

rovněž těmito, teprve v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami,

při posuzování ústavní stížnosti nezabýval.

Pozemkový úřad a krajský soud v napadených rozhodnutích

dospěly k závěru, že vydání předmětného pozemku brání ve smyslu

ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě fakt, že tento

pozemek je dotčen stavbou parkoviště, která je z hlediska

stavebních předpisů stavbou nikoliv drobnou nebo jednoduchou.

V důsledku tohoto právního názoru pak rozhodly uplatněnému nároku

na vydání pozemku nevyhovět. Základní otázkou je tedy v daném

případě posouzení povahy parkoviště na pozemku, jehož vydání se

stěžovatelky domáhají. V tomto směru nelze pominout závěry,

vyslovené ve věci vedené pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97 Nejvyšším

soudem ČR, jemuž v systému obecného soudnictví náleží sjednocování

výkladu zákonů a jiných obecně závazných právních předpisů.

Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí vyslovil jako soud dovolací

právní názor, který Ústavní soud sdílí, podle něhož řeší-li

restituční zákon vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou

vztahy občanskoprávní, pak pojem "stavba" v něm uvedený je třeba

vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební

činnosti. Parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl

zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není

proto podle tohoto názoru z hlediska občanskoprávního stavbou

a samotná skutečnost zpracování povrchu pozemku několika vrstvami

stavebního materiálu tak nebrání, aby byl takový pozemek vydán.

V nyní posuzovaném případě se na předmětném pozemku nachází, jak

vyplývá z vyjádření příslušného stavebního úřadu, zpevněná

asfaltová plocha - parkoviště. Toto parkoviště však z hlediska

občanskoprávního, jak shora uvedeno, nemá povahu stavby, a tento

důvod tedy nemůže být překážkou vydání pozemku ve smyslu

ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jak vyslovily

v napadených rozhodnutích pozemkový úřad a krajský soud.

V návaznosti na to Ústavní soud uvádí, že za neexistence Ústavou

ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve

věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět

v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak

příslušela tomuto soudu, a proto z uvedených důvodů rozhodnutí

krajského soudu zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů], když dospěl k závěru, že

v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nebyla

právům stěžovatelek poskytnuta dostatečná ochrana (čl. 36 odst.

1 Listiny).

Jelikož důvody zrušení rozsudku krajského soudu byly založeny

již rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově

Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, jakož i z důvodu

procesní ekonomie, rozhodl Ústavnísoud i o zrušení tohoto

rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. dubna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru