Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4192/16 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.4192.16.1
Datum podání21.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4192/16 ze dne 12. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem Jihovýchodní I. 1619/15, 141 00 Praha 4 - Spořilov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2016 č. j. 25 Co 449/2015-860, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu Praha - východ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2016, napadá v záhlaví tohoto usnesení označený rozsudek a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručující ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětem, ženám v těhotenství a práva dětí na péči a výchovu jejich rodičů, čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", (zaručující právo na spravedlivý proces), čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), neboť napadeným rozhodnutím nebyla respektována závaznost nálezů Ústavního soudu a čl. 95 Ústavy (vázanost soudce zákonem a mezinárodní smlouvou), jakož i čl. 8 Úmluvy (zaručující právo na respektování rodinného a soukromého života).

Současně stěžovatel namítá i porušení práv nezletilé dcery J. spočívající v porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoli činnosti týkající se dítěte, musí být brán ohled na práva rodičů, zákonných zástupců, jakož i dalších jednotlivců právně za ně odpovědných, zajišťuje se ochrana a péče dítěte nezbytná pro jeho blaho), čl. 5 Úmluvy o právech dítěte (respekt k právům a povinnostem rodičů), čl. 7 téže Úmluvy (garantující konkrétní práva dítěte), čl. 12 (právo dítěte být slyšeno v každém soudním nebo správním řízení a svobodně vyjadřovat své názory ve všech záležitostech, které se ho dotýkají), čl. 18 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte (společná odpovědnost rodičů, pomoc státu rodičům).

II.

Jak se zjišťuje z napadeného rozsudku odvolacího soudu, Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 18. 9. 2015 č. j. 30 P 176/2014-723 výrokem pod bodem I změnil rozsudek téhož soudu ze dne 18. 6. 2013 č. j. 30 Nc 91/2012-364 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 č. j. 25 Co 429/2013-438 tak, že nezletilou J. svěřil do střídavé péče rodičů a určil rozsah této střídavé péče v týdenních intervalech. Dále soud upravil styk otce s nezletilou J. o jarních prázdninách, o velikonočních a vánočních svátcích a o letních prázdninách. Soud prvního stupně zamítl návrh matky na změnu styku nezletilé J. s otcem a návrh otce na svěření nezletilé do jeho péče. Soud prvního stupně rovněž rozhodl o výši výživného na nezletilou J., kterou otci stanovil ve výši 3 500,- Kč měsíčně a matce ve výši 2 500,- Kč měsíčně. Rodičům byla nařízena párová terapie na dobu tří měsíců a byl zamítnut návrh na přerušení řízení z důvodu uložení terapie rodičům. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co dospěl k závěru, že na straně nezletilé došlo ke změně poměrů spočívající v jejím vyšším věku, což odůvodňuje změnu úpravy poměrů nezletilé J., o nichž bylo dříve soudem rozhodnuto. Protože bylo zjištěno, že oba rodiče mají výchovné předpoklady a vytvořeny bytové podmínky pro pobyt a péči o nezletilou J., upravil soud výchovné poměry nezletilé J. formou střídavé péče.

Krajský soud v Praze na základě odvolání obou rodičů nezletilé J. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že návrh otce na změnu péče se zamítá (výrok I), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že sám upravil rozsah styku otce s nezletilou J. vždy od pátku 13:00 hod. do pondělí 7:40 hod. ve stanovených kalendářních týdnech v roce, přičemž určil, že otec nezletilou převezme ve školním zařízení a tam ji i předá (výrok II. A/), upravil rovněž styk otce s nezletilou během jarních prázdnin, velikonočních svátků, během letních a podzimních prázdnin a o vánočních svátcích (výrok II. B/) a potvrdil výroky pod body IV a V rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z obsahu spisu, přičemž konstatoval, že nezletilá J. byla již dříve svěřena do péče matky a otci byl upraven styk s nezletilou J. Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru dětské a dospělé psychologie a psychiatrie; vyslechl znalce, sdělil podstatný obsah dohod mezi rodiči a podstatný obsah korespondence mezi otcem a ustanoveným opatrovníkem. Znalec u rodičů nezletilé J. zjistil výchovné předpoklady pro péči o nezletilou. U matky konstatoval, že se projevují rysy nezralosti a infantility, otec je výrazněji nezralou osobností s rysy infantilními a mírnými pithiatickými. Mezi rodiči podle jeho zjištění existuje negativní vztah, takže ani jeden z nich není ochoten ustoupit ze svých stanovisek. Znalci shledali za závažnou kontraindikaci pro střídavou péči vzdálenost bydlišť obou rodičů a nulovou kooperaci rodičů, mezi nimiž dlouhodobě probíhá soudní spor a oba řeší množství běžných rodičovských rozhodnutí formou předběžných opatření nebo prostřednictvím opatrovníka.

Na základě doplněného dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro změnu formy péče o nezletilou za situace, v níž nezletilá nastoupila do první třídy základní školy a sama adaptace na nové prostředí a povinnosti s tím spojené je pro nezletilou zatěžující, přičemž je třeba brát v úvahu, že nezletilá střídá dvě rodinná prostředí. Odvolací soud uzavřel, že střídavá péče není v zájmu nezletilé zejména s ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů a s tím spojené neustálé převážení nezletilé J. a rovněž pro patologický vztah mezi rodiči, kteří nejsou bez pomoci soudu či OSPOD a dalších orgánů schopni učinit jakékoli podstatné rozhodnutí týkající se nezletilé. Důvody neshledal odvolací soud ani pro změnu úpravy výživného stanovené předchozími rozsudky proto, že nedošlo k takové změně poměrů na straně obou rodičů a nezletilé, která by takové rozhodnutí odůvodňovala.

III.

Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti poukazuje na to, že rozhodnutím odvolacího soudu prý došlo ke "snížení rozsahu péče o nezletilou oproti dřívějším rozhodnutím soudů", přičemž prý odvolací soud "využil zahájení školní docházky k nedůvodné redukci péče otce o nezletilou a k úplnému vyřazení otce ze všednodenní péče". Odkaz na zahájenou školní docházku nezletilé a vzdálenost bydlišť obou rodičů je prý nepřípadný, neboť matka bez jeho souhlasu přihlásila "protiprávně" nezletilou do školy v místě svého bydliště.

V další části odůvodnění stěžovatel rozvádí a konkretizuje své názory na "úbytek všednodenní péče" o nezletilou, k níž došlo napadeným rozsudkem odvolacího soudu oproti stavu upravenému dřívějším rozsudkem, přičemž nástup nezletilé J. do první třídy základní školy ani vzdálenost obou bydlišť rodičů neshledává zásadním pro omezení rozsahu jeho stávající péče či pro nevyhovění návrhu na střídavou péči. V této souvislosti obsáhle cituje z řady rozhodnutí Ústavního soudu, které se nějakým způsobem týkají rozhodování soudů o střídavé péči, a zdůrazňuje, že se odvolací soud těmito nálezy při svém rozhodování prý neřídil. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nevypořádal s rozporem mezi písemným vyhotovením znaleckého posudku a vyjádřením znalkyně v průběhu odvolacího řízení. Podle názoru stěžovatele sice existuje "patologický vztah mezi rodiči", ten je však prý způsoben výhradně nevstřícností matky k návrhům stěžovatele na úpravu styku s nezletilou. Odvolací soud prý zcela pominul názor nezletilé J., která vyjádřila přání více pobývat u otce, a neodůvodnil odmítnutí návrhů otce na doplnění dokazování e-mailovou korespondencí mezi rodiči.

Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud svým rozhodnutím nerespektoval jeho odpovědnost jako otce za výchovu nezletilé J., "znerovnoprávnil" tak oba rodiče v jejich právech a povinnostech a nerespektoval ani zájem nezletilé na péči a výchovu oběma rodiči.

IV.

Ústavní stížnost po formální stránce splňuje předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se zabýval obsahem námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému rozhodnutí z hlediska údajného porušení ústavních práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.

Vytýká-li stěžovatel odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu.

Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru dětské a dospělé psychologie, vyslechl znalce, sdělil podstatný obsah dohod mezi rodiči a podstatný obsah korespondence mezi opatrovníkem a otcem. V odůvodnění svého rozhodnutí citoval obsáhlé pasáže ze závěrů znaleckého posudku soudem ustanovených znalců, na jejichž závěrech založil své rozhodnutí v projednávané věci tak, jak bylo výše rekapitulováno. Odvolací soud v ostatním převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a shodně se závěry znalců dospěl k závěru, že v zájmu nezletilé je, aby byla svěřena do výlučné péče své matky a otci upravil široký styk. Důvodem úpravy styku tak, jak to učinil odvolací soud, byla především snaha minimalizovat negativní dopady dovážení nezletilé do školy v průběhu týdne z bydliště jednoho rodiče do bydliště druhého a umožnit tak nezletilé J. adaptovat se na změnu dosavadních poměrů, spočívajících v zahájení povinné školní docházky. Ústavní soud shodně s odvolacím soudem konstatuje, že otci je umožněno i po rozhodnutí odvolacího soudu se v širokém rozsahu podílet na výchově a péči o nezletilou J., zachovávat a zkvalitňovat s ní navázaný citový vztah.

Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že napadené rozhodnutí krajského soudu nerespektovalo judikaturu Ústavního soudu vztahující se ke svěření nezletilého dítěte do střídavé péče. Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti předchozí judikatury bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu. Kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, vyslovená v judikatuře, představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, což se v projednávané věci nepochybně stalo (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685).

Tak tomu bylo ostatně i v případě nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé péči, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem. V nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 pak Ústavní soud konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte (viz i nález ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16).

Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu odvolací soud neupřel jeho ústavně zaručená práva.

Rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilé. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje péči o nezletilou a jeho možnost styku s nezletilou jinak, než si stěžovatel představuje. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní stížnost je v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud konstatuje, že nezletilé J. byla nepochybně dána možnost vyjádřit svůj názor k rozhodování o výchovných poměrech. Názor tehdy 5,5 letého dítěte však i pro nezralost a lehkou ovlivnitelnost dítěte takto nízkého věku nemůže být jediným a určujícím pro rozhodnutí soudu, opírající se o řadu v řízení provedených důkazů.

Ústavní soud zdůrazňuje, že podrobnosti ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví zákon, v daném případě občanský zákoník. Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině tzv. podústavního práva při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybil. Jestliže se rodiče nebyli schopni v otázce péče o nezletilou a styku s ní dohodnout, nezbylo, než aby o péči rodičů o dítě a jejich styku s dítětem rozhodly obecné soudy tak, aby rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Odvolací soud této své povinnosti řádně dostál.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru