Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 419/20 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.419.20.1
Datum podání07.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 419/20 ze dne 25. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 40/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 sp. zn. 7 Tdo 1382/2019, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 3. 2019 sp. zn. 51 T 135/2018 stěžovatelku uznal vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ji podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k samostatnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 90 hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku současně stěžovatelce na dobu trestu uložil, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 7 To 187/2019 odvolání stěžovatelky podané proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podle § 256 tr. řád jako nedůvodné zamítl.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl coby podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud pochybil, nevyvodil-li kasační důsledky z tendenčního hodnocení důkazů obvodním soudem a městským soudem. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu uznal za postačující tzv. souhrnná zjištění a nedbal na požadavek, aby v trestním řízení byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Následně stěžovatelka obrací pozornost k jednotlivým závěrům, které považuje za neudržitelné a odporující zásadě in dubio pro reo. Svědek V. E. (ani nikdo jiný) stěžovatelku při údajném činu nespatřil, a navíc si dotyčný nebyl jistý, zda viděl u vchodových dveří právě ji, přičemž nebyla provedena rekognice. Uvedený svědek si měl všimnout igelitových tašek a nenápadné šály, ale nezaznamenal žluté svítivé tričko stěžovatelky. Šlo navíc o dlouholetého pacienta otce poškozené a rodinného přítele provádějícího v bytě poškozené různé opravy. Stěžovatelka též upozorňuje, že poškozená nikdy nedoložila jakékoli podklady k tomu, co jí mělo být odcizeno. Svědek D. Ž., otec poškozené, popsal igelitové tašky, které měla mít stěžovatelka nachystané, i jejich počet, ač opakoval, že tomu nevěnoval pozornost, což vzájemně nekoresponduje, resp. může platit buď jedno, nebo druhé, nadto tašky byly uzavřené, přesto z nich ve vchodových dveřích měla vypadnout jedna šála. Rovněž si vzájemně neodpovídala tvrzení jmenovaného svědka a poškozené, že zaznamenali otevřené dveře skříně, kde byly věci uloženy, avšak současně tomu opět nevěnovali pozornost. Nijak potom soudy nereagovaly na lživá tvrzení poškozené, a to o kamerovém záznamu, který ve skutečnosti neexistoval, či informacím vyplývajících z referencí agentur, u nichž stěžovatelka nabízela své služby. Nebyly také vypořádány rozpory ohledně toho, jak vůbec byla zjištěna krádež. Zdravému rozumu by potom odporovalo odcizení věcí, když stěžovatelka věděla, že je dne 27. 8. 2018 (kdy mělo k odcizení věcí dojít) naposledy chůvou dětí poškozené a bude ji při hlídání dětí střídat otec poškozené.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

12. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na úvaze, že stěžovatelka sice formálně deklarovala dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale prakticky výlučně napadala skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup, čímž vybočila z mezí dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávné aplikaci hmotněprávních norem trestního práva, popř. jiného právního předpisu, nikoli v aplikaci procesněprávních norem. Přesto se Nejvyšší soud k meritu stěžovatelkou - v řízení o ústavní stížnosti opětovně předestřené - argumentace vyjádřil.

13. Sluší se připomenout, že kupříkladu v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci". Nejvyšší soud si byl této judikatury Ústavního soudu vědom, proto se zabýval i tím, zda nastal stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.

14. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto zařaditelné námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila.

16. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudů, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

17. Konečně třetí základní vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

18. Posledně uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatelka míní přiblížit kritikou, že Nejvyšší soud nevyvodil důsledky z toho, že soudy vycházely z výpovědí svědků V. E. a D. Ž., kteří ani netvrdili, že ji "při činu" viděli (jejich výpovědi se vztahovaly k následné údajné manipulaci s odcizenými předměty), přičemž pochybnosti podle stěžovatelky vyvolávají i další konkretizované okolnosti.

19. V obecné rovině se patří předeslat a zdůraznit, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je zejména úkolem soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu vyplývá, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů nejsou určena žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na řádně vedené soudní řízení je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. řádu a § 134 odst. 2 tr. řádu.

20. Nejvyšší soud se tudíž nedopustil excesu, odkázal-li na hodnocení výpovědí svědků V. E. a D. Ž., které obvodní soud (ve shodě s městským soudem) považoval za věrohodné, a to oproti výpovědi stěžovatelky. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že svědek V. E. si nevybavil podrobnosti ze setkání se stěžovatelkou, např. barvu jejího trička. Nejvyšší soud nepochybil, vyjádřil-li se k dalším okolnostem namítaným obhajobu, zejména k otevřené skříni, tak, že mohlo jít o stav sice neobvyklý, přesto nikoli "alarmující" (vyvolávající potřebu okamžitého řešení). Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s požadavkem ústavní zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a s ním související zásady in dubio pro reo.

21. Jak bylo výše uvedeno, na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudem uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dojít ani k závěru o excesivním odklonu od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v trestním řízení ani od ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení vymezených v judikatuře Ústavního soudu. Postačí již jen stručně zaznamenat, že kvalifikace dovolání Nejvyšším soudem podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu z ústavněprávních hledisek obstojí.

22. Dále je dlužno zaznamenat, že stěžovatelka rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu do petitu ústavní stížnosti nezahrnula.

23. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru