Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 418/97Nález ÚS ze dne 09.02.1998Organizování trestného činu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 18/10 SbNU 119
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.418.97
Datum vyhlášení23.02.1998
Datum podání07.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 10 odst.1 písm.a, § 234


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998

N 18/10 SbNU 119

Organizování trestného činu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 9. února 1998

v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) R. M., 2) K. M., obou

zastoupených JUDr. J. C., advokátem AK v B., proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 1997, čj. 2 To 61/97-1377, za

účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, se souhlasem

účastníků bez ústního jednání,

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 1997, čj. 2 To

61/97-1377, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995, čj. 10 T 18/94-1043,

ve výroku o vině a trestu stěžovatele, a kterým byl stěžovatel

uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle § 10

odst. 1 písm. a) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona

a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti roků, oba

stěžovatelé tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení,

jakož i výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byla

porušena jejich práva zaručená Ústavou České republiky

a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Stalo se tak tím, že Vrchní soud v Praze nerespektoval předchozí

nález Ústavního soudu ze dne 15.5.1997, sp. zn. IV. ÚS 153/96,

a neodstranil vady řízení tímto soudem v jeho nálezu konstatované,

které ve svém důsledku vedly k porušení jeho práva na veřejný

a spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu ve smyslu článku

6 odst. 1, 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé poukazují na

to, že při opětovném projednání jejich odvolání vrchní soud

neprovedl jakékoliv důkazy a vynesl rozsudek shodného znění jako

v předchozím rozsudku s tím, že se necítí být vázán odůvodněním

nálezu Ústavního soudu. Jak stěžovatel dále uvádí, dovodil vrchní

soud existenci subjektivní stránky organizátorství k trestnému

činu loupeže pouze z momentů zjevně spekulativní povahy. Posléze

pak tím, že vrchní soud odmítl svou vázanost právním názorem

Ústavního soudu, vysloveným v jeho nálezu, a za nezměněné důkazní

situace, aniž by tedy provedl byť jediný další důkaz, prakticky

jen reprodukoval předchozí pohled na věc, odejmul oběma

stěžovatelům právo na spravedlivé projednání jejich odvolání

a porušil tak článek 90, 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6

odst. 1 Úmluvy.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 12. 1997

uvedl, že po pečlivém zvážení všech ve věci provedených důkazů,

jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, rozhodl

i po zvážení výtek obsažených v předchozím nálezu Ústavního soudu

shodně jako v původním rozhodnutí. Podle jeho názoru postupem

orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení

stěžovatelových základních práv a svobod.

Vrchní státní zastupitelství v Praze, Česká pošta, s. p.,

v Praze a V. H. se postavení vedlejších účastníků vzdali. Z obsahu

spisu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 153/96, je patro, že nálezem

tohoto soudu ze dne 15. 5. 1997 byl rozsudek Vrchního soudu

v Praze, čj. 2 To 217/95-1192, ze dne 11. 4. 1996 ve výrocích

týkajících se stěžovatele zrušen. V odůvodnění svého rozhodnutí

Ústavní soud uvedl, že nelze souhlasit se závěry obecných soudů,

a to zejména potud, pokud kvalifikují jednání stěžovatele jako

organizátorství k trestnému činu loupeže, neboť pro tento závěr

chybí ve spise dostatečné podklady. Vzhledem k tomu, že pojmovým

znakem trestného činu loupeže je násilí, musí i organizátorství

k tomuto úmyslnému trestnému činu u pachatele nutně zahrnovat také

úmysl, ať již přímý či nepřímý, odcizit majetek násilím, když

přitom např. samotné vytržení kabelky se podle dosavadní praxe

obecných soudů za násilí nepovažuje (R 19/1979). Z obsahu spisu,

jak se v uvedeném nálezu dále konstatuje, však není patrno, že by

k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže v poměru

ke stěžovateli byly v naznačeném směru provedeny důkazy, resp. ani

jedno z rozhodnutí soudů obou stupňů vědomost stěžovatele

o použití násilí, případně srozumění s jeho možným použitím, ze

žádného z provedených důkazů nedovozuje. Proto Ústavní soud dospěl

k závěru, že napadeným rozsudkem byly porušeny čl. 90 a čl. 95

odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť s ohledem na

nedostatečně podložený výsledek nelze považovat proběhlé trestní

řízení proti stěžovateli za řízení, které by mělo spravedlivý

charakter.

Ze spisu 10 T 18/94 Městského soudu v Praze Ústavní soud

zjistil, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem opětovně

rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným organizátorstvím

k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 234 odst.

1, 2 písm. b) trestního zákona a odsoudil jej podle § 234 odst.

2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků se

zařazením do věznice s dozorem. Z provedených důkazů, jak vrchní

soud dovozuje v odůvodnění napadeného rozsudku, vyplývá, že

stěžovatel získal M. B. pro plán spočívající ve vytržení tašky či

kufříku s penězi pokladní podniku VAKUS v průběhu její cesty od

budovy banky k jeho vozidlu. Vzhledem k výpovědi nyní již

odsouzeného mladistvého S., jakož i tomu, co stěžovatel musel

nutně vědět z předchozí praxe v podniku, bylo dosti pravděpodobné,

že pokladní H. bude doprovázet i svědkyně B. Za těchto okolností,

přestože s největší pravděpodobností doufal, že se přímému

pachateli podaří vytrhnout H. kufřík s penězi dostatečně

překvapivě a rychle bez použití důraznějšího násilí, nemohl

stěžovatel si být touto alternativou naprosto jist a musel tedy

být nutně vnitřně srozuměn s tím, že H., byť starší a fyzicky

slabší než možný útočník, u vědomí, že se nachází v dopoledních

hodinách na poměrně frekventovaném místě před střeženou budovou

banky a vzápětí může být buď ze strany kolegyně nebo ze strany

ostrahy banky, popř. ze strany náhodných chodců, podpořena, bude

klást aktivní fyzický odpor, který bude útočník v zájmu úspěchu

akce nucen překonat užitím násilí. Vrchní soud dále konstatuje, že

tento závěr nezpochybňuje ani výpověď M. B., podle níž mu

stěžovatel se Z. tvrdili, že ". ta paní, která nosila kufřík

s penězi, se v práci nechala slyšet, že kdyby jí ukradli kufřík

s penězi, tak by tomuto nechala volný průběh", přičemž B. dodal,

že neví, zda toto je pravda, či zda si to stěžovatel se Z.

vymysleli, stejně jako ani případná skutečnost, že by se H. o tom,

že se nebude bránit, zmínila před spoluzaměstnanci, neboť ani

vzhledem k tomu všemu si stěžovatel nemohl být jist, že tento údaj

byl H. míněn vážně a že proto může bezpečně počítat s absencí

jakéhokoliv odporu z její strany za všech okolností. Z těchto

důvodů se Vrchní soud v Praze neztotožnil se závěrem Ústavního

soudu o nedostačujícím doložení subjektivní stránky ve vztahu

k trestnému činu loupeže a dovodil, že s přihlédnutím k možnosti

ve vztahu k užití násilí ze strany útočníka, jehož jednání

prostřednictvím dalších osob inicioval, se u stěžovatele jednalo

přinejmenším o nepřímý úmysl.

Z uvedených zjištění tedy vyplývá,

že jakkoli Ústavní soud ve svém předchozím nálezu dospěl k již

konstatovanému, a také již blíže rozvedenému, závěru o porušení

stěžovatelových ústavně zaručených práv, omezil se vrchní soud při

veřejném jednání dne 11. 9. 1997 na konstatování podstatného

obsahu dosavadního řízení a v napadeném rozsudku, pokud jde

o existenci subjektivní stránky na straně stěžovatele ve vztahu

k trestnému činu loupeže, dovodil tuto existenci ryze hypoteticky,

tedy také zcela v rozporu s tím, co považoval za relevantní

v předchozím nálezu Ústavní soud. Navíc tak učinil tím způsobem,

že v podstatě pouze reprodukoval to, co konstatoval o existenci

subjektivní stránky ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 1996, čj. 2 To

217/95-1192, nikoli však ve vztahu k stěžovateli, ale obžalovanému

J. H.

K tomu, co Ústavní soud uvedl v předchozím, již citovaném,

nálezu, třeba dodat, že za organizátora spáchání trestného činu je

ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona

pokládán ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za

"zosnování" trestného činu je považována činnost spočívající nejen

v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve

vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na

něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování

úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu apod. Za "řízení"

trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování

všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání

konkrétních pokynů těmto osobám apod. Všechny uvedené momenty pak

naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí

dominantním způsobem (obdobně JUDr. Pavel Šámal, JUDr. Stanislav

Rizman: Trestní zákon. Komentář. Praha 1994, str. 84). Uvažuje-li

tedy Ústavní soud věc z výše uvedených hledisek, potom závěry

vrchního soudu o naplnění skutkové podstaty organizátorství

k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 234 odst.

1, 2 písm. b) trestního zákona jsou podle jeho názoru, jinak zcela

se distancujícího od hodnocení důkazů obecnými soudy, v extrémním

rozporu s tím, co provedeným dokazováním bylo zjištěno.

Ani Ústavní soud sice nemá pochyb o tom, že stěžovatel,

stejně jako M. B. a J. .Z., mohli míti zájem o to, jak "nějak

snadno přijít k penězům", že na toto téma spolu hovořili, že

stěžovatel mohl při těchto rozhovorech uvést bližší informace

o způsobu, době a dnech převážení peněz, to vše samo o sobě však

ani zdaleka nenaplňuje konstatované pojmové znaky organizátorství

podle § 10 trestního zákona, a to ještě navíc k trestnému činu

loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Ve spise

chybí totiž jakýkoli podklad pro závěr, že stěžovatel by zmíněný

zájem nějakým konkrétním způsobem dále sledoval, na něm

"pracoval", natož k němu směřoval jako organizátor spáchání

trestného činu. Stěžovatel sice při důkazně nepoužitelné výpovědi

dne 26. 5. 1994 připustil jím poskytnutou informaci B., že pro

výplaty pojede ve změněném termínu dne 26. 5. 1994, ve výpovědi

dne 28. 6. 1994 však již tento údaj popřel s tím, že zejména

v tomto bodě, stejně jako v jiných směrech, byl na něj při

výslechu policií bez přítomnosti advokáta vyvíjen nátlak ve směru

potvrzení tohoto konkrétního údaje. V této souvislosti nelze

nepoukázat na to, co uvedl M. B. ve své rovněž důkazně

nepoužitelné výpovědi dne 26. 5. 1994, že totiž tím, kdo ho

informoval o časovém přesunu akce, byl M. N., jenž však se

stěžovatelem nebyl v žádném kontaktu. Nedostatek skutkových

zjištění v otázce, kdo poskytl informace o změně termínu výplaty,

vyřešily obecné soudy jednoduše tím, že volily cestu pouhých

hypotéz, ačkoli i zde měly plně uplatnit zásadu in dubio pro reo.

Tak kupř. Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 6.

1995, čj. 10 T 18/94-1043, reprodukuje výpověď stěžovatele ze dne

28. 6. 1994 tak, že stěžovatel s B. hovořil o zcela konkrétním

datu (č. l. 138 spisu), nic takového však stěžovatel ve své

výpovědi ve skutečnosti neuvedl. Uvedl-li tedy Městský soud

v Praze, že změnu termínu výplat v podniku VAKUS považuje ve věci

za velmi podstatnou skutečnost, a to proto, že musely směřovat

informace z podniku VAKUS k samotnému pachateli, totiž

k obžalovanému S., konstatoval-li dále, že podezření padá

jednoznačně na stěžovatele, nicméně i na obžalovaného J. Z.,

a vyslovil-li posléze názor, že tuto informaci poskytl stěžovatel

z pouhého důvodu, že "u něj je tomu jinak", potom lze jen stěží

nalézt vhodnější příklad takové hypotézy postrádající podklad ve

skutkovém zjištění. Tuto informaci mohl totiž podle názoru

Ústavního soudu poskytnout i J. Z., rovněž zaměstnanec podniku

VAKUS, o němž i Městský soud v Praze v odůvodnění zprošťujícího

výroku ve vztahu k němu konstatuje, že jisté podezření u něj

samozřejmě existuje a že podání žaloby na něj bylo patrně namístě.

Podle názoru Ústavního soudu se tato, ve věci relevantní,

informace mohla dostat k pachateli trestného činu jakýmkoli jiným

způsobem, jinými slovy, není zdaleka jisto, jak se po hovorech

vedených mezi stěžovatelem, B. a Z. k němu dále dostala, zejména

když další obžalovaní, ani pachatel trestného činu, nebyli

stěžovateli vůbec známi a ani s nimi nepřišel do styku.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem a úvahám má proto Ústavní

soud za to, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla

porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v článku

90, článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny, jakož

i článku 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto z uvedených důvodů

pro porušení těchto ústavně zaručených práv ústavní stížnosti

podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení §

82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. února 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru