Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 418/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - insolvenční správce
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkopatření/pořádkové
Zastoupení
insolvence/správce
insolvence/řízení
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.418.15.1
Datum podání09.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 399 odst.2, § 410 odst.1, § 33


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 418/15 ze dne 3. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti insolvenčního správce Mgr. Ing. Petra Konečného, zastoupeného Mgr. Janou Juřičkovou, advokátkou se sídlem Nová ulice, Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSOS 33 INS 5640/2014, 3 VSOL 809/2014-B-19 ze dne 26. 11. 2014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 33 INS 5640/2014-B-6 ze dne 8. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě uložil stěžovateli v postavení insolvenčního správce pořádkovou pokutu ve výši 20.000,- Kč, kterou byl povinen zaplatit do 15 dnů od právní moci usnesení na označený účet soudu. Ve svém odůvodnění uvedl, že soud usnesením ze dne 3. 4. 2014 zjistil úpadek dlužnice Andrey Szewczykové, povolil její oddlužení a svolal přezkumné jednání a schůzi věřitelů na den 23. 6. 2014. Usnesením ze dne 7. 5. 2014 soud nařídil stěžovateli, aby se osobně zúčastnil nařízeného přezkumného jednání a schůze věřitelů. Insolvenční správce se však na přezkumné jednání a schůzi věřitelů osobně nedostavil, místo něj se z důvodu, že správce čerpá dovolenou, dostavil jeho zástupce. Na základě těchto skutečností soud dovodil, že insolvenční správce porušil povinnosti, které mu ukládá insolvenční zákon (§ 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 insolvenčního zákona /dále též "IZ"/) a rovněž povinnosti uložené mu pokynem soudu. Pokud správce čerpal dovolenou, měl tuto skutečnost dle krajského soudu včas oznámit a doložit, požádat o odročení, případně navrhnout postup dle § 33 insolvenčního zákona. Tím, že se nechal zastoupit, zmařil přezkumné jednání a přivodil průtahy v řízení. Insolvenční soud vyhodnotil pochybení správce jako velmi závažné, přestože se podařilo odvolat účast dlužnice u jednání, nedostavil se žádný věřitel, a nevznikly tedy náklady řízení dalším účastníkům. Proto krajský soud, vzhledem k míře závažnosti pochybení, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 20.000,- Kč.

Toto rozhodnutí následně stěžovatel napadl odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením tak, že výši pokuty snížil na 2.000,- Kč.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že pokuta je jen jeden z důsledků porušování obecně závazných předpisů ze strany soudu a cíleného postupu vůči jeho osobě jako správci, kdy obdobným způsobem je systematicky postupováno i vůči celé řadě dalších správců. Stěžovatel má za to, že se jedná, a to nejen v jeho případě, o svévolnou aplikaci normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, které schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, když právní závěr insolvenčního soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, jakož i v extrémním rozporu s principy spravedlnosti při cíleném přepjatém formalismu. Zejména napadené usnesení soudu prvního stupně je podle názoru stěžovatele ryze účelové, svévolné až šikanózní, podjaté a zcela odporující zákonu včetně předpisů ústavních, předpisů o výkonu soudcovské funkce, porušující práva na spravedlivý proces a základní lidská práva, jakož i zcela v rozporu s účelem a pravidly insolvenčního řízení, navíc zjevně nepřiměřené, pokutující jej za rozdílný právní názor, který stěžovatel neměl ani možnost zjistit předem, a to v návaznosti na postup soudu zasahující opakovaně do insolvenčního řízení účelovým způsobem v rozporu se zákonem a v rozporu s principy právního státu včetně principu dělby moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále se sluší poznamenat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 2.000,- Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícímu proti výroku o uložení pořádkové pokuty ve výši 2.000,- Kč. Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zejména však Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 4), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné (str. 3 napadeného rozsudku). V souvislosti s tím je třeba poukázat na závěr odvolacího soudu o tom, že jazykový výklad pojmu "osobně" v ustanovení § 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 IZ jednoznačně vede k závěru, že v případě požadavku soudu se insolvenční správce nemůže na přezkumném jednání a schůzi věřitelů nechat zastoupit žádnou osobou, bez ohledu, zda se jedná či nejedná o osobu, které je vydáno povolení vykonávat činnost insolvenčního správce a která je insolvenčním správcem ve smyslu § 2 zákona č. 312/2006 Sb. o insolvenčních správcích, s tím, že k jinému závěru odvolací soud nedošel ani při korekci jazykového výkladu obsahu uvedených ustanovení výkladem teleologickým, tedy při přihlédnutí k jejich smyslu a účelu. Vrchní soud především poznamenal, že ačkoli řešení úpadku oddlužením je obvykle méně složitá agenda (vzhledem ke statisticky významné racionální apatii věřitelů při tomto způsobu řešení úpadku), však nevylučuje situace, k jejichž řešení je třeba nejen vysoké odbornosti, ale i detailní znalosti skutkové problematiky daného řízení, včetně nepřenosných poznatků plynoucích z kontaktu správce s dlužníkem, případně věřiteli. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za vybočující z ustanovení hlavy páté Listiny. Již ze zařazení a samotné dikce ustanovení § 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 IZ je patrné, že soud je oprávněn požadovat osobní účast konkrétního ustanoveného insolvenčního správce, a to právě s ohledem na jeho znalost případu a orientaci ve věci, poněvadž jinak by požadavek osobní účasti ("cizího" insolvenčního správce) ztratil smysl.

Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím ke všem výše zmíněným okolnostem není dán. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. března 2015

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru