Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4175/16 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.4175.16.1
Datum podání20.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4175/16 ze dne 7. 3. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem kanceláře Urbánkova 3360/47, 143 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2016, č. j. 3 T 1/2014-864, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 2 To 16/2016, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 4 Tdo 1335/2016-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností stěžovatele doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2016, doplněnou podáním ze dne 28. 12. 2016, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), povinnosti veřejné moci respektovat čl. 2 odst. 2 Listiny, požadavků na zákonnou formu ukládání povinností, rovných podmínek omezení základních práv a svobod, šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod při jejich omezování, zákazu zneužití těchto omezení zakotvených čl. 4 Listiny, práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 Listiny, čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 9 odst. odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 1 Listiny a náležitostí demokratického a právního státu dle čl. 1 Ústavy.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel byl v záhlaví vymezeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon jej nalézací soud zařadil do věznice s dozorem. Nalézací soud rovněž uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 1.191,- Kč s úrokem z prodlení a poškozené Evy Nové /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená") částku 133.825,- Kč s úrokem z prodlení, přičemž se zbytkem řádně a včas uplatněného nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Šlo již o druhý rozsudek nalézacího soudu v dané věci, neboť v předcházejícím průběhu řízení Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele první rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

3. Skutek, pro nějž byl stěžovatel shledán vinným, spočíval ve stručnosti v tom, že tento měl dne 9. 4. 2013 poškozenou svalit na postel, chytit a požadovat, aby mu sdělila jméno svého údajného milence, bít ji do obličeje a částečně ji i napadnout sexuálně, přičemž v tomto ustal až poté, co mu sdělila účelově jméno svého kamaráda, jen aby stěžovatel přestal. Poškozené tímto stěžovatel způsobil jednak drobnější poranění, jednak posttraumatickou stresovou poruchu, která ji omezovala v obvyklém způsobu života po dobu převyšující šest měsíců.

4. Stěžovatel se proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolal. Ve svém odvolání (souhlasně s jeho obhajobou v nalézacím řízení) popřel, že by se skutku, z nějž byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným, dopustil. Úvodem namítl podjatost předsedkyně senátu nalézacího soudu. V jejím rámci mimo jiné upozornil na to, že mu bylo odňato právo závěrečné řeči, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, a rovněž mu nebylo umožněno právo posledního slova. Dále ve svém odvolání stěžovatel polemizoval se skutkovými závěry nalézacího soudu, když podrobně uvedl své výhrady k jednotlivým skutkovým zjištěním, jakož i k hodnocení jednotlivých důkazů.

5. Na podkladě tohoto odvolání nalézací soud nejprve rozhodl usnesením, že předsedkyně jeho senátu není vyloučena pro podjatost. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl nalézací soud tak, že tuto zamítl. Následně odvolací soud rozhodl svým v záhlaví vymezeným usnesením tak, že zamítl i odvolání stěžovatele do napadeného rozsudku nalézacího soudu. V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry, k nimž nalézací soud dospěl, i se způsobem, jakým nalézací soud provedl dokazování. Za správný, přiměřený a vhodně odůvodněný shledal odvolací soud i výrok o trestu napadeného rozsudku nalézacího soudu.

6. S takovým výsledkem se stěžovatel nesmířil a proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání. V něm argumentoval zejména nesprávnou právní kvalifikací skutku, který mu byl kladen za vinu, a porušením svého práva na spravedlivý proces (resp. na obhajobu). V rámci svých dovolacích námitek stěžovatel zopakoval své předchozí námitky a rozvedl svou polemiku se skutkovým stavem i způsobem hodnocení dokazování, již opřel o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, nevypořádání se s námitkami obhajoby, nedostatečným provedením dokazování a nerespektováním presumpce neviny. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl svým v záhlaví specifikovaným usnesením.

7. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že stěžovatel se v rámci svých dovolacích námitek domáhá revize dokazování, k čemuž však Nejvyšší soud není oprávněn a což rovněž neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dále uvedl, že o situaci tzv. extrémních rozporů v dokazování ani o žádný jiný případ, v nichž Ústavní soud dovozuje povinnost Nejvyššího soudu zasáhnout, nejde. Ani námitku stěžovatele, že došlo k porušení jeho procesních práv tím, že mu bylo odňato právo závěrečné řeči, neshledal Nejvyšší soud důvodnou, neboť podle Nejvyššího soudu při tomto odnětí postupoval nalézací soud zcela v mezích trestního řádu, nadto pak toto údajné procesní pochybení nenaplňuje výše uvedený katalog dovolacích důvodů. Stěžovatel následně podal proti všem třem v záhlaví specifikovaným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost.

III. Argumentace stěžovatele a účastníků řízení

8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti svou argumentaci sice nijak nestrukturuje, nicméně z jejího obsahu vyplývá, že tvrdí následující porušení jeho shora označených základních práv a svobod: 1) porušení práva na obhajobu, 2) nesprávnou právní kvalifikaci, 3) nepřibrání znalce k vypracování revizního znaleckého posudku, 4) vady dokazování, 5) porušení presumpce neviny, 6) nesprávnou interpretaci zásady volného hodnocení důkazů, 7) nevypořádání se s námitkami obhajoby, 8) nezákonné odnětí slova při závěrečné řeči a nezákonné znemožnění práva posledního slova, 9) formalistické odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Konkrétně stěžovatel argumentuje tímto:

9. Ad 1) uvedl stěžovatel svou ústavně-právní argumentaci tím, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo hodnocením důkazů v extrémním nesouladu s jejich obsahem, tím, že stěžovateli nebylo umožněno pronést závěrečnou řeč a vyjádřit se v rámci posledního slova a tím, že jeho důkazní návrhy byly zamítnuty bez odpovídajícího odůvodnění. Stěžovatel kromě toho vytkl obecným soudům i nesprávný postup při dokazování, neboť podle jeho názoru tyto pochybily, když odmítly s odkazem na možnou nezákonnost jejich získání jako důkaz stěžovatelem zaslanou facebookovou komunikaci poškozené s její příbuznou, jíž se snažil prokázat neexistenci těžké újmy u ní, neboť dle stěžovatele kritérium zákonnosti u důkazu předloženého obhajobou nehraje roli, protože pouze orgány činné v trestním řízení jsou vázány předepsaným procesním postupem při vyhledávání důkazů. Dále namítl, že soudy zamítly jeho důkazní návrh na vyslechnutí svědkyně Vyskotové, kdy soud argumentoval tím, že tato měla vypovídat k údajnému alkoholismu poškozené, stěžovatel ji však chtěl vyslechnout k prokázání absence těžké újmy na zdraví u ní.

10. Ad 2) se stěžovatel se vymezil proti údajné nesprávné právní kvalifikaci. Dle jeho názoru totiž nebyly splněny podmínky pro to, aby byl uznán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu vydírání dle ustanovení § 175 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť následek v podobě těžké újmy na zdraví byl v daném případě dán toliko posttraumatickou stresovou poruchou poškozené Evy Nové, tedy spočíval toliko v jejím následném psychickém stavu, jenž může být různými lékaři hodnocen různě. Stěžovatel proto již v rámci odvolacího řízení předložil posudek - vyjádření doc. Hynka, jímž měly být zpochybněny závěry znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Hrona, z nichž nalézací soud při právní kvalifikaci skutku vyšel. Stěžovatel má za to, že i když obecné soudy neposoudily vyjádření doc. Hynka jako znalecký posudek pro absenci formálních náležitostí, fakt, že jako fundovaná osoba zapsaná na seznamu znalců odborně zpochybnil závěry soudního znalce MUDr. Hrona, byla dostatečným důvodem pro to, aby byl ve věci přibrán znalec k vypracování revizního znaleckého posudku.

11. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že zpráva doc. Hynka nebyla jediným důkazem, zpochybňujícím posttraumatickou stresovou poruchu poškozené. Ta totiž vypověděla skutečnosti ohledně svých psychických potíží zcela odlišně u soudního znalce MUDr. Hrona a zcela odlišně u své psychiatričky MUDr. Nejdlové. Poškozená měla uvést, že její obtíže po 13. 5. 2013 zcela odezněly, což korespondovalo i s vyjádřeními její psychiatričky a jejího obvodního lékaře. To dle stěžovatele zakládá extrémní nesoulad skutkového závěru a provedeného dokazování. Na to stěžovatel opakovaně upozorňoval, obecné soudy se s touto námitkou podle něj však nevypořádaly.

12. Ad 3) stěžovatel prezentoval svůj názor, že za daných podmínek skutkový stav nebyl zjištěn nepochybně, a obecné soudy tedy měly zajistit revizní znalecký posudek, týkající se skutečných psychických potíží poškozené. Stěžovatel rovněž upozornil na to, jak zásadní roli hrálo naplnění či nenaplnění znaku "těžké újmy na zdraví" při určení správné trestní sazby, a jak dramatické rozdíly v trestních sazbách skutkových podstat trestného činu vydírání dle ustanovení § 175 trestního zákoníku panují.

13. Ad 4) stěžovatel připomněl některé základní postuláty, týkající se ústavně-právních požadavků na dokazování a zjišťování skutkového stavu v trestním řízní. Dle jeho názoru pak tyto byly v jeho případě porušeny, neboť obecné soudy nedospěly ke zjištění skutkového stavu mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž se jednalo v podstatě o důkazní situaci "tvrzení proti tvrzení", kde jsou nároky na prokázání ještě mnohem vyšší. Ačkoliv stěžovatel uznává, že soudy mají v trestním řízení v hodnocení důkazů zásadně volnost, neznamená to, že tato je absolutní. Dle stěžovatele tak musí obecné soudy dodržet vysoký standard nejen ohledně zjištění skutkového stavu, ale i ohledně vypovídací schopnosti a věrohodnosti důkazu samotného. Podle stěžovatele měly soudy věnovat podstatně vyšší pozornost hodnocení věrohodnosti poškozené, neboť šlo o skutečnost kardinálního významu, přitom zde byly objektivní okolnosti, které ji zpochybňovaly (zejména stěžovatelem prosazovaný motiv, že poškozená se mu chtěla pomstít za to, že s ní ukončil vztah).

14. Ad 5) upozornil stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu význam zásady presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo. Dle názoru stěžovatele je to veřejná žaloba, kdo musí unést důkazní břemeno, k čemuž v nynějším případě nedošlo.

15. Ad 6) stěžovatel dodává, že zásada volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 2 trestního řádu konfrontována s lidsko-právními požadavky neznamená, že soud může v rámci volného hodnocení důkazů opomíjet výsledky dlouhodobých výzkumů vědních oborů, např. kriminalistiky či forenzní psychologie, z nichž se dle jeho názoru dají dovodit určitá zkušenostní pravidla využitelná při hodnocení důkazů. To platí zejména v situacích, v nichž na hodnocení důkazů kladou požadavky ochrany lidských práv zvýšené nároky, přičemž právě o takovouto situaci v případě stěžovatele šlo, což přístup obecných soudů nereflektoval.

16. Ad 7) stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly se zcela konkrétními skutečnostmi a důkazy, které vinu stěžovatele vyvrací. Stěžovatel toto tvrzení podpořil poukázáním na řadu rozporů mezi výpověďmi poškozené a dalšími důkazy, kdy podle něj neodpovídají, např. poškozenou uvedená zranění a lékařská zpráva, časy, které uvedl taxikář ohledně pohybu stěžovatele po činu, s časem údajného útoku, který uvedla poškozená atd. Stěžovatel rovněž vyjadřuje svůj podiv nad tím, že poškozená se po údajném útoku měla nejprve zabývat žádostmi o lékařské zprávy a nikoliv svým zdravotním stavem, který dle znalce dále vyústil až v těžkou újmu na zdraví.

17. Ad 8) stěžovatel napadá postup nalézacího soudu, který mu dle jeho názoru nezákonně odňal slovo při závěrečné řeči, a to bezprostředně po jejím zahájení a neumožnil mu ani využít práva posledního slova. Stěžovatel se domnívá, že pro to ničím nezavdal nalézacímu soudu důvod, i kdyby některá část jeho závěrečné řeči byla hodnocena jako odchýlení se od předmětu řízení, a že je přirozené, že každý obžalovaný je při závěrečné řeči pod emocionálním tlakem, navíc nemá podrobnou znalost procesních předpisů.

18. Ad 9) stěžovatel rovněž vytkl Nejvyššímu soudu, že se jeho dovoláním zabýval příliš restriktivně a že ač má Nejvyšší soud stejnou povinnost chránit základní práva a svobody jako ostatní obecné soudy, této nedostál.

19. Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil pro výše specifikovaný rozpor s jeho základními lidskými právy a svobodami.

20. Pro zjištění dalších relevantních informací si Ústavní soud vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Ze spisového materiálu zjistil předchozí procesní průběh tak, jak je naznačen výše ad 2. až 7.

21. Nalézací soud podotkl, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatňuje námitky, jež uplatňoval již před obecnými soudy. Co se týče odnětí slova stěžovateli při jeho závěrečné řeči, uvedl nalézací soud, že toto bylo učiněno plně v souladu s ustanovením § 216 odst. 4 trestního řádu, neboť stěžovatel svým sarkastickým projevem, trvajícím bezmála 15 minut, zjevně překročil rámec projednávané věci, přičemž na možnost odejmutí slova byl nalézacím soudem upozorněn. Nalézací soud odkázal rovněž na své usnesení, jímž vyslovil, že předsedkyně příslušného senátu není podjatá. Dále se nalézací soud vyjádřil k odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele, s nímž se dle svého názoru dostatečně vypořádal ve svém napadeném rozsudku. O situaci tzv. opomenutých důkazů tedy nemohlo jít. Dokazování považoval nalézací soud za provedené dostatečně a polemiku stěžovatele se skutkovým stavem za nedůvodnou.

22. Odvolací soud plně odkázal na své napadené rozhodnutí, a to jednak pro absenci spisového materiálu, jednak i pro jeho dostatečné odůvodnění. Zdůraznil, že ani soud nalézací, ani soud odvolací neměly za zpochybněné závěry znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Hrona, přičemž vyjádření doc. Hynka pro své formální vady vůbec nemělo být bráno v potaz. Dále uvedl, že existence posttraumatické stresové poruchy obecné soudy nevzaly za prokázanou pouze z předloženého znaleckého posudku, ale i z výpovědi poškozené před nalézacím soudem, když obecné soudy dospěly k závěru, že poškozená je věrohodná. Odvolací soud proto navrhl, aby Ústavní soud neshledal ústavní stížnost důvodnou.

23. Nejvyšší soud toliko stručně uvedl, že se ve svém napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a na své závěry referoval i ve vztahu k námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

24. Jelikož všechny tři obecné soudy setrvaly na svých původních závěrech a nepřednesly žádnou argumentaci, která by mohla mít potenciálně vliv na rozhodnutí Ústavního soudu a s níž by se stěžovatel dosud neměl možnost vypořádat, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat vyjádření účastníků řízení stěžovateli k dalšímu vyjádření, neboť tento postup by pouze vytvořil nedůvodné průtahy při vyřízení věci.

IV. Posouzení Ústavním soudem

25. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, rozdělení úkolů a z nich vyplývající práva a povinnosti, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

26. V nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádné byť potenciální porušení základních práv či svobod stěžovatele. Již na tomto místě musí Ústavní soud konstatovat, že drtivou většinou svých námitek se stěžovatel snaží docílit přehodnocení skutkového stavu tak, aby tento odpovídal jeho představám. Jak ovšem Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl, není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)], nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, případy důkazů nezákonných a případů extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem [srov. mimo jiné např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), a další judikaturu v těchto rozhodnutích uvedenou].

27. Ústavní soud rovněž připomíná, že při současném stavu kriminalistických metod není v lidských silách v každém trestním řízení zjistit skutkový stav, který by nebyl zatížen ani tím nejmenším stínem pochybnosti. Pokud se však orgány činné v trestním řízení nezpronevěří řádnému postupu řízení a zejména dokazování, na základě jehož výsledků a jejich pečlivého zvážení soud nabude vnitřního přesvědčení o tom, že obviněný trestný čin kladený mu za vinu spáchal, nemá Ústavní soud možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat či dokonce přehodnocovat jeho výsledky. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž soud nemá při dodržení předepsaného procesního postupu o vině obviněného důvodné pochybnosti [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293) nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), a mnohé další].

28. V případě stěžovatele však neshledal Ústavní soud ničeho, co by jej opravňovalo i přes zásadu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci do proběhlého trestního řízení zasáhnout. K jednotlivým námitkám stěžovatele pak Ústavní soud uvádí toto:

29. Námitka stěžovatele ad 1) se zčásti překrývá s jeho dalšími námitkami (odebrání slova při závěrečné řeči, jednostranné hodnocení důkazů atd.) a Ústavní soud se k nim proto vyjádří v rámci vypořádání se s těmito dalšími námitkami. Nejprve se bude věnovat toliko problematice zamítnutých důkazních návrhů a nepřijetí facebookové komunikace poškozené s její příbuznou jakožto důkazu. K zamítání důkazních návrhů Ústavní soud předně upozorňuje, že obhajoba nemá právo na provedení každého důkazu, který soudu navrhne, neboť je to právě soud, zejména soud nalézací, kdo vede dokazování a kdo rozhoduje, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Stěžovatel má tak právo toliko na to, aby soud patřičně svá rozhodnutí o neprovedení důkazu odůvodnil, k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 779/06 (N 106/45 SbNU 445), usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293), nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10 (N 32/60 SbNU 391), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 494/15 (N 126/77 SbNU 927), a mnohé další.

30. Nalézací soud této své povinnosti dostál, neboť na s. 15nn svého napadeného rozsudku vyložil, proč se rozhodl další důkazní návrhy obhajoby zamítnout a Ústavní soud toto odůvodnění považuje za dostatečné. Uváděl-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že nalézací soud nepřihlédl k tomu, že účelem výslechu svědkyně V. nemělo být zjištění sklonu poškozené konzumovat v nadměrné míře alkohol, ale prokázání neexistence těžké újmy na zdraví poškozené, má Ústavní soud za to, že ačkoliv v tomto směru nalézací soud nebyl ve svém odůvodnění zcela přesný, na jeho závěru o těžké újmě na zdraví poškozené stejně nemohlo provedení tohoto důkazu ničeho změnit (k tomu viz dále).

31. Obdobně to platí pro provedení důkazu fotokopií facebookové komunikace poškozené a její příbuzné. Zde musí Ústavní soud konstatovat pochybení nalézacího soudu, neboť ačkoliv se nelze ztotožnit se stěžovatelem, že obhajoba není v žádném směru vázána povinností předkládat pouze důkazy získané zákonným způsobem, není ani připuštění nezákonně získaného důkazu obhajoby samo o sobě nepřípustné, jak naznačuje nalézací soud, nýbrž vždy je třeba poměřovat střetávající se oprávněné zájmy zainteresovaných osob [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 2 As 45/2010 (SJS 2518/2012) či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 8 Afs 40/2012 (SJS 2999/2014)]. V trestním řízení přitom zpravidla zájem obviněného na prokázání své neviny či zeslabení obvinění proti němu vznesených bude ještě výraznější než v případech občanského řízení sporného či správního řízení, jichž se odkazovaná judikatura týká.

32. Pakliže se tedy nalézací soud odmítl zcela facebookovou komunikací mezi poškozenou a její příbuznou zabývat s pouhým odkazem na to, že si nemůže být jist, že nebyla získána nezákonně, pochybil. Nejedná se však o pochybení, které by kromě zákonnosti zakládalo i protiústavnost (k tomu viz sub 48. a násl.), neboť nalézací soud zjistil skutkový stav postupem, v němž Ústavní soud neshledal podstatnějších nedostatků, a řádně jej i zdůvodnil, a tedy provedení či neprovedení tohoto důkazu nemohlo z hlediska garancí práv stěžovatele hrát žádnou roli.

33. Otázka druhu následku činu stěžovatele je pak centrální ve vztahu k jeho námitce specifikované shora ad 2). Stěžovatel tvrdí, že u poškozené nedošlo k těžké újmě na zdraví, neboť tato újma měla spočívat toliko v psychických následcích. Stěžovatel v průběhu řízení vynakládal značné úsilí k tomu, aby prokázal, že poškozená v době po činu žila čilým společenským životem, a tedy že u ní k těžké újmě na zdraví v podobě psychických následků sotva mohlo dojít. Nalézací soud ve svém napadeném rozsudku ohledně právní kvalifikace týkající se následku coby znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání dle ustanovení § 175 trestního zákoníku vyšel zejména ze závěrů znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a ze sdělení ošetřující psychiatričky poškozené. Z nich dovodil, že poškozená byla v pracovní neschopnosti po dobu cca 5 týdnů a s posttraumatickou stresovou poruchou se vypořádávala cca půl roku (s. 10nn, s. 19 napadeného rozsudku nalézacího soudu).

34. Ústavní soud nemá tomuto postupu ani v konfrontaci se stěžovatelem tvrzenými následnými sociálními aktivitami poškozené co vytknout. Obranné mechanismy lidské psychiky po prožití traumatizující události jsou totiž značně komplikované a z hlediska právních řízení se jednoznačně jedná o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí. Ač se tak stěžovatel pokoušel napadnout závěry soudního znalce, že projevy posttraumatické stresové poruchy u poškozené spočívaly mimo jiné ve strachu z lidí a z pohybu po venkovním světě bez doprovodu, a to tím, že poškozená společensky žila i v období po svém napadení, tato jeho snaha nemohla bez dalšího být korunována úspěchem. Nalézacímu soudu nelze vytknout, ztotožnil-li se v této odborné otázce se závěry znaleckého posudku, a nikoliv s tvrzením stěžovatele.

35. Jelikož pak soudní znalec i ošetřující psychiatrička dospěli k závěru, že adaptace na prožité trauma u poškozené trvala cca 6 měsíců, pak při pětitýdenní pracovní neschopnosti zbytek tohoto období výrazně hranici delší dobu trvající poruchy zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, za niž se považuje doba nejméně šesti týdnů, překročil, a to i kdyby celou tuto dobu nebyla posttraumatická stresová porucha stejně intenzivní (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1323).

36. Stěžovatel se rovněž dovolával povinnosti obecných soudů podrobit závěry znaleckého zkoumání zdravotního a zejména psychického stavu poškozené reviznímu znaleckému posudku, což odpovídá jeho námitce specifikované výše ad 3). Ústavní soud se s touto námitkou neztotožňuje. Je pravdou, že důvodné pochybnosti o odborné správnosti znaleckého posudku zakládají povinnost soudu k zajištění revizního znaleckého posudku [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747)] a nepodaří-li se ani takto pochybnosti odstranit, je na místě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), či nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)]. Stěžovatel ovšem důvodné pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů v tomto případě dovozuje z toho, že předložil soudu jako důkaz vyjádření osob zapsaných do seznamu soudních znalců (doc. Hynka a PhDr. Miňhy), která měla metodologicky tyto závěry zpochybňovat.

37. Nalézací soud a odvolací soud, jemuž bylo předloženo vyjádření doc. Hynka, pak správně poukázaly na to, že tato vyjádření není možno považovat za znalecké posudky, a to nejen pro chybějící formální náležitosti, ale i proto, že osoby, které je zpracovaly, neměly k dispozici potřebné podklady, zejména poškozenou nezhlédly, a tak přezkoumávaly prakticky jen izolovaně předmětné znalecké posudky. Ústavní soud má za to, že v tomto případě nelze hovořit o důvodném zpochybnění znaleckých nálezů ve shora nastíněném smyslu, a to ani z hlediska formálního, ani z hlediska materiálního. Rozlišování důkazního prostředku znaleckého posudku, odborného vyjádření a vyjádření v podobě toliko listinného důkazu má svůj význam a je založeno legitimními důvody. Formální požadavky znaleckého posudku např. předpokládají poměrně vysoký metodologický standard a nároky na zajištění dostatečného podkladového materiálu, což u vyjádření v procesní formě listinného důkazu dáno není. Takové vyjádření tak může být poměrně kusé, nečinící si nárok na komplexnost, a tedy může být i značně zavádějící. Kromě toho nutno upozornit na případnou trestní odpovědnost znalce za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle ustanovení § 346 odst. 1 trestního zákoníku, která u vyjádření ve formě listinného důkazu dána není [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08 (N 144/50 SbNU 269)].

38. Zásada volného hodnocení důkazů pochopitelně vylučuje existenci nějaké apriorní hierarchie důkazní síly důkazů získaných těmito třemi důkazními prostředky, nicméně obecným soudům nelze vytýkat, pokud v nyní projednávaném případě nepovažovaly vyjádření doc. Hynka a PhDr. Miňhy s přihlédnutím k jejich formálním nedostatkům, jakož i nedostatkům obsahovým (tj. nevyšetření poškozené), za dostatečně závažná, aby odůvodnila nařízení revizního znaleckého zkoumání. Je tedy třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že tato závažnost byla dána již tím, že obě vyjádření zpracovávaly osoby, které jsou zapsané v seznamu soudních znalců. Právě u takových osob je totiž nutno rozlišovat, zda určité své vyjádření či posudek poskytnou formou znaleckého posudku při vědomí všech potenciálních následků, které mohou vyplývat z eventuálního nekvalitního či účelového zpracování, případně formou toliko neformální listiny, což může odrážet i určitou neochotu takové osoby propůjčit mu podobu znaleckého posudku. Jestliže tedy po obsahové i formální stránce obecné soudy předmětná vyjádření vyhodnotily tak, že nejsou způsobilá účinně zpochybnit závěry znalců, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout.

39. K námitce ad 4) Ústavní soud shrnuje, že dle názoru stěžovatele nebyly dodrženy ústavně-právní standardy provádění a hodnocení důkazů spjaté se situacemi tzv. "tvrzení proti tvrzení". K tomu ovšem nutno podotknout, že ani v těchto situacích není principiálně vyloučeno, aby obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, pakliže důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodní, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi před druhou [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213), nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521), nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63)]. Pokud tedy obecné soudy řádně zdůvodní, proč přes důkazní potíže, které jsou s těmito situacemi spjaty, vzaly za bezpečně prokázaný určitý skutkový stav, není možno uzavřít, že by se dopustily porušení některého ze základních práv či svobod osoby, k jejíž tíži tento skutkový stav jde.

40. Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Soud nalézací dostatečně zdůvodnil na s. 16 - 18 svého napadeného rozsudku, proč výpověď poškozené shledal pravdivou. Dostatečně se přitom zabýval hodnocením obecné i specifické věrohodnosti poškozené, obecně věrohodnou shledal tento soud poškozenou s oporou o znalecký posudek z odvětví psychologie, specificky věrohodnou pak na základě absence motivu, absence tendence stavět svými výpověďmi stěžovatele do horšího světla (nalézací soud si správně povšiml, že na rozdíl od stěžovatele, který poškozenou účelově označil za alkoholičku, poškozená i po činu opakovaně uváděla, že se k ní do té doby stěžovatel choval hezky) či naopak sebe stavět do lepšího světla. Vzhledem k tomu, že stěžovatel opakovaně napadal závěr soudu o absenci svého motivu, zdůrazňuje Ústavní soud, že soud nalézací se přesvědčivě vypořádal i s touto okolností.

41. Po poměrně pečlivém dokazování vzal totiž za prokázané, že rozchod stěžovatele s poškozenou, který se měl odehrát v inkriminovaný den před tím, než se stal předmětný skutek, inicioval sice stěžovatel (ze kteréžto skutečnosti stěžovatel dovozoval u poškozené motiv msty), stalo se tak však proto, že poškozená předtím odmítla jeho nabídku ke společnému životu. Naopak v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by zranění poškozené způsobila jiná osoba (např. její manžel), přičemž, jak konstatoval nalézací soud, poškozená uváděla po činu jeho detaily zcela konzistentně, jak vyplynulo zejména z výpovědí svědků J. (s. 6, s. 17. napadeného rozsudku nalézacího soudu), P. (s. 6nn napadeného rozsudku nalézacího soudu) a B. (s. 7, s. 17 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Jestliže za těchto okolností nalézací soud považoval poškozenou za věrohodnou a její výpověď vyhodnotil jako pravdivou, naplnil tím ústavně-právní požadavky na odůvodnění odsuzujícího rozsudku i v této nejednoduché důkazní situaci.

42. S tím se pojí i další námitka stěžovatele [ad 5)], neboť tento vytkl obecným soudům nedostatečný respekt k presumpci neviny a k principu in dubio pro reo v kontextu důkazně tak složitého případu, jako je ten jeho. Za zvláštní pozornost stojí skutečnost, že ač je v nyní projednávaném případě vcelku zřetelný střet vzájemně neslučitelných skutkových verzí předložených stěžovatelem a poškozenou, nejedná se o klasickou situaci "slova proti slovu", resp. o situaci, kdy by v podstatě jediným důkazem, který měl stěžovatele usvědčit, byla výpověď poškozené [srov. a contrario např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11 (N 127/65 SbNU 645), nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), či nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285)]. Nalézací soud měl k dispozici sice jen jediný přímý důkaz - výpověď poškozené, nicméně tento podporovala řada nepřímých důkazů, které vytvořily ve svém souhrnu koherentní a úplný řetězec.

43. Nalézací soud tak vycházel mimo jiné z biologického materiálu nalezeného na místě činu, z lékařských zpráv, výpovědí svědků, potvrzujících konzistentnost výpovědi poškozené, atd. Za zvlášť významné považuje v této souvislosti Ústavní soud závěry nalézacího soudu na s. 18 jeho napadeného rozsudku, kde zdůraznil, že stěžovatel se měl o tom, že poškozená utrpěla újmu na zdraví, dozvědět ráno od svědka Brabce a na toto jeho sdělení měl reagovat bez zájmu o další informace či emocí. Na stejném místě pak nalézací soud uvedl, že stěžovatel měl na MMS zprávy (Multimedia Messaging Service) od poškozené, vyobrazující její napuchlý obličej, reagovat toliko slovy "Co na to říct" a na další takovou zprávu, doprovozenou textem "Cítíš se jako pořádnej chlap, když takhle dokážeš pěstma zmlátit ženskou," reagoval toliko "třemi smutnými smajlíky". I z toho je zřejmé, že nalézací soud věnoval patřičnou péči prověřování výpovědí poškozené i stěžovatele a Ústavní soud uzavírá, že pokud pro shora uvedená zjištění dospěl nalézací soud k závěru, že pravdivá je výpověď poškozené, nikoliv stěžovatele, nijak se tím stěžovatelových základních lidských práv a svobod dotknout nemohl.

44. K námitce specifikované výše ad 6) může Ústavní soud odkázat na svou argumentaci uvedenou sub 39. a násl. S odkazem na ni lze toliko připomenout význam zásady in dubio pro reo. Tato zásada nemá žádného místa při hodnocení jednotlivých konkrétních důkazů, jež soud toliko může vyhodnotit jako pravdivé či jako nepravdivé, nicméně je v tomto směru vázán jen zásadou volného hodnocení důkazů. Aplikace zásady in dubio pro reo přichází do úvahy teprve až v situaci, kdy se po provedení všech důkazů v souladu se zásadou jejich volného hodnocení ocitne soud v situaci, v níž nedosáhl praktické jistoty o všech skutečnostech, zakládajících trestní odpovědnost, a přitom již vyčerpal všechny důkazní možnosti [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441), usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98 (U 73/12 SbNU 541), usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02 (U 37/28 SbNU 447), usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 593/02 (U 14/32 SbNU 539), či a contrario nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)]. Tak tomu ovšem v nyní projednávaném případě nebylo. Nalézací soud praktické jistoty o vině stěžovatele dosáhl, a to na základě řádně provedeného dokazování. Jelikož toto dokazování proběhlo v mezích ústavně-právních kautel práva na spravedlivý proces obecně i práva na obhajobu zvláště, nepřísluší Ústavnímu soudu, jak je jím ustavičně připomínáno, tento závěr nalézacího soudu jakkoliv přezkoumávat.

45. V mezích námitky ad 7) stěžovatel toliko usiluje o přehodnocení závěrů dokazování tím, že prezentuje alternativní skutkové závěry a poukazuje na důkazy, z nichž podle jím nabízeného způsobu hodnocení tyto závěry vyplývají. Ústavní soud však k takovému přehodnocování zásadně není oprávněn a jak uvedl již výše sub 26., toto platí i v tomto konkrétním případě. Tuto námitku proto musel odmítnout bez dalšího.

46. Ohledně námitky stěžovatele ad 8) musí po seznámení se s protokolem o hlavním líčení ze dne 12. 1. 2016 Ústavní soud konstatovat, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím soudu odejmout stěžovateli slovo pro zjevné odchylování se od předmětu řízení. Tento totiž, byť evidentně nikoliv vážně, ale sarkasticky polemizuje nad existencí schopností přitáhnout tubu s gelem silou vůle a o nálezu DNA mamuta ze čtvrtohor, ačkoliv byl v mezidobí těchto dvou polemik předsedkyní senátu nalézacího soudu vyzván, aby nevybočoval z rámce projednávané věci, jinak mu bude odejmuto slovo. Naproti tomu se Ústavní soud ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že mu mělo být přes odejmutí slova v závěrečné řeči umožněno vykonání práva posledního slova, což se nestalo.

47. Ústavní soud však po zhodnocení celkového průběhu řízení dospěl k závěru, že toto pochybení nalézacího soudu je možno kvalifikovat jen jako nezákonnost, nezakládající však ještě protiústavnost. V takových případech však důvod pro využití kasačního oprávnění Ústavním soudem dán není [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 60/97 (N 51/11 SbNU 9), nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123), nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165), usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2992/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3206/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 374/06, nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373), usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 328/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 476/04, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 706/02].

48. Právo stěžovatele na obhajobu totiž tímto pochybením nemohlo být dotčeno takovým způsobem, aby byla odstraněna samotná jeho podstata (srov. k tomu např. rozsudky Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Jalloh proti Německu ze dne 11. 7. 2006, č. stížnosti 54810/00, odst. 97, Bykov proti Rusku ze dne 10. 3. 2009, č. stížnosti 4378, odst. 93, či Ibrahim a ostatní proti Spojenému království ze dne 13. 9. 2016, č. stížností 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, odst. 252). Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v tom, že a priori by znemožnění práva posledního slova mělo znamenat povinnost odvolacího soudu automaticky vrátit věc soudu prvého stupně bez přihlédnutí k tomu, jak mohl jeho obsah ovlivnit jeho závěr. Stanovisko obhajoby přitom bylo nalézacímu soudu známo, neboť stěžovatel je aktivně prosazoval po celou dobu řízení, měl možnost se s ním seznámit ze závěrečné řeči jeho obhájce JUDr. Soukupa, přičemž znovu je stěžovatel předkládal odvolacímu soudu v rámci podaného odvolání, a tedy tento soud se s ním mohl popasovat.

49. S přihlédnutím k vypořádání všech ostatních námitek musí závěrem Ústavní soud konstatovat, že ani námitka ad 9) stran údajně restriktivního přístupu Nejvyššího soudu k dovolání stěžovatele jej nemohla přesvědčit. Jelikož nalézací ani odvolací soudy nezatížily svá napadená rozhodnutí vadou zakládající jejich protiústavnost, neměl Nejvyšší soud vzhledem ke svému místu v soustavě obecných soudů povinnost, ale ani právo do jejich činnosti zasáhnout toliko z důvodu ochrany základních lidských práv či svobod stěžovatele. Nejvyšší soud má totiž sice povinnost zasáhnout do činnosti ostatních obecných soudů i v případě některých procesních pochybení představujících současně i porušení základních lidských práv či svobod obviněného, které se nenachází výslovně v katalogu dovolacích důvodů, nicméně jelikož v případě stěžovatele správně Nejvyšší soud žádné takové porušení neshledal, nelze mu vytknout, že do činnosti nalézacího ani odvolacího soudu nezasáhl.

V. Závěr

50. Ústavní soud má za to, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno v plné konformitě s účinnou ochranou jeho základních práv a svobod. Jakkoliv se stěžovatel neztotožňuje se skutkovými závěry obecných soudů, jakož ani se způsobem, jakým v dané věci vedly dokazování, tyto jeho výhrady jsou pouze subjektivního charakteru a po přezkoumání relevantních okolností se s nimi Ústavní soud nemůže ztotožnit. Ústavní soud tedy shrnuje, že neshledal námitky stěžovatele důvodnými, a proto o jeho ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru