Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4171/16 #1Usnesení ÚS ze dne 01.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/zákaz mučení a ponižujícího zacházení nebo trestání
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
extradice
trestní stíhání/zahájení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.4171.16.1
Datum podání20.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 97

141/1961 Sb., § 399 odst.1, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4171/16 ze dne 1. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti T. S. I. (alias A.), Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem Advokátní kanceláře Šafra & partneři s. r. o., Revoluční 1082/8, Praha 1, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 9. 12. 2016 č. j. MSP-880/2011-MOT-T/164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 6, čl. 7, čl. 15, čl. 16, čl. 17, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod s čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž ministr spravedlnosti povolil jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace.

Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že ministr spravedlnosti tak rozhodl na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. Nt 408/2012 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. 14 To 95/2013, podle § 399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s § 357 odst. 8 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na základě usnesení policejního orgánu v Machačkale, Republice Dagestán, ze dne 1. 6. 2011 o vyhlášení mezinárodního pátrání po obviněném stěžovateli a ve smyslu žádosti Generální prokuratury Ruské federace ze dne 15. 11. 2011 a záruky ze dne 1. 4. 2013. Stěžovatel je stíhán pro podezření ze spáchání trestných činů účasti na ozbrojeném útvaru nestanoveném federálním zákonem podle č. 2 čl. 208 trestního zákoníku Ruské federace, účasti ve stálé ozbrojené skupině (bandě) za účelem přepadení občanů podle č. 2 čl. 209 tr. zák. Ruské federace, loupeže, tj. přepadení za účelem zmocnění se cizího majetku ve zvlášť velkém měřítku, spáchané organizovanou skupinou po předběžné úmluvě, použití zbraně, neoprávněného vniknutí do bytu a těžkého ublížení na zdraví poškozenému podle písm. a), b), v č. 4 čl. 162 tr. zák. Ruské federace, úkladu o život pracovníka orgánů činných v trestním řízení za účelem maření výkonu zákonné činnosti spojené s ochranou veřejného pořádku a zabezpečením veřejné bezpečnosti a z pomsty za takovou činnost podle čl. 317 tr. zák. Ruské federace a neoprávněné koupě, úschovy a držení zbraní a nábojů v organizované skupině podle č. 3 čl. 122 tr. zák. Ruské federace.

II.

Argumentace stěžovatele

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je státním příslušníkem Ruské federace a od roku 2003 pobýval s rodinou ve Spolkové republice Německo, kde neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany. V červenci 2011 byl v Německu zatčen a na základě evropského zatýkacího rozkazu předán k trestnímu stíhání do České republiky. Zde byl pravomocně uznán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny [§ 361 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 348 odst. 1 alinea 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku]. Dne 15. 11. 2011 požádala Generální prokuratura Ruské federace o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro podezření ze spáchání trestné činnosti na území Republiky Dagestán. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. Nt 408/2012 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3 7. 2013 sp. zn. 14 To 95/2013 rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace; návrh stěžovatele na předložení věci k přezkoumání Nejvyššímu soudu byl ministryní spravedlnosti dne 22. 10. 2013 odmítnut. Stěžovatel nebyl úspěšný ani s žádostí o udělení mezinárodní ochrany (azyl) na území České republiky.

Stěžovatel dále uvedl, že v říjnu 2015 požádal ministra spravedlnosti, aby jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace nepovolil. Vylíčil mu svoji osobní situaci a označil důkazy podstatné pro takové rozhodnutí. Zejména poukázal na závažné porušování lidských práv oblasti Severního Kavkazu, zejména v Dagestánu a předložil stanovisko organizace Amnesty International Česká republika, ve kterém se ve vztahu přímo k jeho osobě uvádí, že jeho obavy z pronásledování, mučení a jiného nelidského zacházení v Ruské federaci jsou důvodné. V dubnu 2016 stěžovatel zaslal ministru spravedlnosti další žádost o vydání rozhodnutí o nepovolení extradice, svoje argumenty zopakoval a připojil stanovisko tzv. Benátské komise k otázce (konkrétních) legislativních změn v Ruské federaci, vyjádření organizace "Memorial" působící na území Ruské federace k případu stěžovatele uvádějící mimo jiné, že dvě osoby, které se měly společně se stěžovatelem dopustit jednání uvedeného v žádosti Generální prokuratury Ruské federace, byly usmrceny a další dvě osoby odsouzené k vysokým trestům byly mučeny. V srpnu 2016 stěžovatel opakovaně žádal ministra spravedlnosti o nepovolení extradice s poukazem na stanovisko pana Imrata Ezheeva, který se podrobně vyjádřil k případu stěžovatele tak, že jeho vydání do Ruské federace nelze v žádném případě připustit. Stěžovatel se kriticky vyjádřil k postupu Ministerstva spravedlnosti, které na jeho žádosti sice stručně reagovalo, ale předloženými podklady se nijak nezabývalo a ke stěžovatelově argumentaci se nevyjádřilo; s tvrzeními stěžovatele se nevypořádal ani ministr spravedlnosti v napadeném rozhodnutí, v čemž stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 534/06 (ze dne 3. 1. 2007, N 1/44 SbNU 3) vyjádřil přesvědčení, že zde uváděné obecné závěry při rozhodování soudů při vydávání osob lze aplikovat i na rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání osoby do jiného státu. Stěžovatel je přesvědčen, že podklady, které předložil Ministerstvu spravedlnosti, dostatečně prokazují existenci důvodné obavy, že v případě jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace budou porušena jeho základní lidská práva; jeho vydání k trestnímu stíhání tak není přípustné, neboť by kolidovalo s ústavními předpisy a závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod.

S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť má-li mu být umožněno účinně uplatňovat svá práva a domáhat se jich, musí se nacházet na území České republiky. Má za to, že odložením vykonatelnosti nevznikne jiným osobám žádná újma a přijetí takového rozhodnutí nepředstavuje ani rozpor s veřejným zájmem, resp. případná újma a možný zásah do veřejného zájmu, ke kterému by došlo přiznáním odkladného účinku, by byl zanedbatelný ve srovnání s újmou, která by mu byla způsobena v případě nepřiznání odkladného účinku napadeného rozhodnutí; stěžovatel se obává o svůj život a zdraví v případě, že nedojde k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a na jeho základě bude vydán k trestnímu stíhání.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

Při posouzení splnění procesních předpokladů řízení Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, řádně zastoupeným v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již dříve vyjádřil k některým aspektům rozhodování ministra spravedlnosti, kterým se povoluje vydání osoby z České republiky do cizího státu za účelem trestního stíhání, a rozsahu přezkumu takového rozhodnutí Ústavním soudem. Nahlížeje na projednávanou věc pod zorným úhlem závěrů prezentovaných ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.) a další nálezové judikatuře (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. 9. 2013, N 160/70 SbNU 477, nález sp. zn. IV. ÚS 1755/12 ze dne 8. 1. 2013, N 4/68 SbNU 75), Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Je třeba předeslat, že vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se neomezuje jen na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, a že vydávané osobě nebyla v České republice udělena mezinárodní ochrana, ministr spravedlnosti má možnost vydání nepovolit i v případě existence jiných skutečností bránících vydání. V rámci své úvahy může zkoumat i další aspekty vydání konkrétní osoby do konkrétního cizího státu, které nemohou být zákonem blíže vymezeny a podléhají kontrole především z hlediska možnosti vyvození ústavně politické odpovědnosti.

V projednávané věci je zřejmé, že o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace bylo pravomocně rozhodnuto usneseními Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze v červenci 2013. Tato rozhodnutí byla na návrh stěžovatele přezkoumána Ústavním soudem, který usnesením ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2746/13 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Není bez významu na tomto místě uvést, že k poukazu stěžovatele na řadu případů osob, které byly v Ruské federaci vystaveny ze strany státní moci mučení a nelidskému zacházení, Ústavní soud konstatoval, že z takového tvrzení stěžovatele nevyplývají konkrétní indicie nasvědčující, že by tomu tak mělo být i v jeho případě. Stěžovatel též neuspěl se žádostí o udělení mezinárodní ochrany v České republice, ústavní stížnost proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky a rozsudkům Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta nálezem ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 425/16.

Pro posouzení ústavní stížnosti byla podstatná otázka, zda se ministr spravedlnosti - při respektování pravomocných rozhodnutí o přípustnosti stěžovatelova vydání do Ruské federace a rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany - zabýval i existencí jiných skutečností bránících vydání stěžovatele. Napadené rozhodnutí žádné úvahy v tomto smyslu neobsahuje. Nahlížeje na stěžovatelův případ v jeho celku, má Ústavní soud za to, že postoj ministra spravedlnosti k otázce existence podstatných důvodů domnívat se, že stěžovateli hrozí v justici a vězeňství v Ruské federaci porušení základních práv a svobod, lze dovodit z obsahu sdělení ze dne 22. 10. 2013, v němž tehdejší představitel rezortu spravedlnosti (ministryně spravedlnosti) dal najevo, že rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání stěžovatele považuje za správná a nevyužil svého oprávnění předložit je Nejvyššímu soudu k přezkoumání (§ 397 odst. 3 tr. řádu). Nelze přehlédnout, že představitel rezortu spravedlnosti výslovně uvedl, že ve stěžovatelově případě nemá pochybnosti o závěru soudů o neexistenci důvodné obavy z porušování lidských práv. V okolnostech daného případu bylo pro Ústavní soud stěžejní zjištění, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po splnění všech podmínek, které právní řád České republiky k extradici vyžaduje.

Ústavní soud připomíná, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky). Ruská federace je členským státem OSN a Rady Evropy a signatářem úmluv, týkajících se ochrany lidských práv, lze tedy očekávat určitý standard těchto práv a kontrolní mechanismy, jež mezinárodní smlouvy upravují, včetně řízení před Evropským soudem pro lidská práva. K poukazu stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 534/06 Ústavní soud uvádí, že nemá žádný důvod odchylovat se od obecných principů řízení o vydání k výkonu trestu do ciziny, formulovaných v tomto nálezu, a jistě by nebránil tomu, aby se jimi inspirovala i volná úvaha ministra spravedlnosti. Je však třeba mít na paměti, že ministr spravedlnosti by tak mohl učinit pouze v rámci mezí, ve kterých mu přísluší o vydání rozhodovat; je totiž nepřehlédnutelné, že nosné rozhodovací důvody citovaného nálezu mířily do soudní části rozhodování o přípustnosti vydání.

Podle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nevyhověl, a to aniž by považoval za potřebné rozhodovat o tomto návrhu samostatným usnesením.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru