Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 412/99Nález ÚS ze dne 16.08.2000Výklad a aplikace právních norem podle principů uznávaných demokratickými právními státy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksociální dávky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/19 SbNU 125
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.412.99
Datum vyhlášení16.08.2000
Datum podání23.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 25 odst.3

198/1993 Sb., § 3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 412/99 ze dne 16. 8. 2000

N 118/19 SbNU 125

Výklad a aplikace právních norem podle principů uznávaných demokratickými právními státy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti

K. P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, sp.

zn. 30 Cdo 408/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze

ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 1 Cao 137/98, rozsudkem Městského

soudu v Praze ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 47 Ca 86/98,

a s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 1.

1998, č. j. 290 319 142, a to se souhlasem účastníků bez ústního

jednání, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 30

Cdo 408/99, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998,

sp. zn. 1 Cao 137/98, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.

5. 1998, sp. zn. 47 Ca 86/98 a rozhodnutí České správy sociálního

zabezpečení ze dne 13. 1. 1998, č. j. 290 319 142, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 30 Cdo 408/99, kterým bylo zamítnuto

jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11.

1998, sp. zn. 1 Cao 137/98, potvrzujícímu rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 47 Ca 86/98, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne

13. 1. 1998, č. j. 290 319 142. Rozhodnutím České správy

sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") byla zamítnuta

stěžovatelova žádost o přiznání starobního důchodu s odůvodněním,

že nezískal potřebných 15 let zaměstnání podle § 29 zákona č.

155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

V osobním listě důchodového zabezpečení mu bylo započteno 5 roků

a 2 dny a na základě dodatečně předložených dokladů doba pojištění

od 1. 9. 1948 do 26. 6. 1949 v celkovém rozsahu 301 dní.

Stěžovatel žádal, aby mu byla pro účely důchodového zabezpečení

započtena nejméně doba 15 let trestu odnětí svobody, ke kterému

byl odsouzen v nepřítomnosti po svém útěku z výkonu trestu

rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 31. 10. 1951, ve znění

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1952. Uvedené rozsudky byly

zrušeny usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8.

1990, sp. zn. 1 Rt 100/90 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci.

Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, rozhodující v dané

věci o opravných prostředcích stěžovatele, shodně dovodily, že

ustanovení § 25 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci nelze na

zkoumaný případ aplikovat, jelikož stěžovatel z výkonu trestu

odnětí svobody uprchl a cit. ustanovení se týká pouze osob

z výkonu trestu propuštěných. Stěžovatel je toho názoru, že

uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného

práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst.

1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele je nutno

vzít v úvahu, že byl protiprávním jednáním státní moci de facto

zbaven možnosti splnit podmínky pro hmotné zabezpečení ve stáří

a paradoxně by nárok získal, kdyby namísto aktivního odporu

a útěku ve výkonu trestu setrval. Proto navrhl Ústavnímu soudu,

aby napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána

včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který vyčerpal

všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práv.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyzval účastníka

a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti

vyjádřili.

Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil dne 22. 9. 1999 předseda

senátu JUDr. K. P., který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění

rozsudku dovolacího soudu.

Ve velmi obsáhlém a pečlivě vypracovaném vyjádření ze dne 1.

11. 1999, za ČSSZ jako vedlejšího účastníka, ředitel JUDr. L. A.

provedl důkladný právní rozbor dané problematiky. Vedlejší

účastník dává podle svých slov před striktně normativním pojetím,

které by mohlo vést k rozporu se samotným účelem právního

předpisu, v této věci přednost plnému využití interpretačního

prostoru, poskytnutého obsahem právní normy, což ho přivádí

k obdobnému právnímu názoru, jaký zastává stěžovatel. Domnívá se,

že pokud by ustanovení § 25 zákona o soudní rehabilitaci skutečně

vedlo k jedinému možnému řešení v podobě zamítnutí požadavku

stěžovatele a jeho důsledky by nebylo možno odstranit za pomoci

výkladu, stala by se aktuální otázka posouzení souladu tohoto

ustanovení s ústavním pořádkem České republiky.

Vedlejší účastník dále uvedl, že ač je interpretační prostor

právního předpisu vymezen skutečným obsahem právní normy, zůstává

otázkou, zda lze tento skutečný normativní obsah chápat čistě jen

v gramatickém smyslu. V této souvislosti zastává názor, že

není-li určitý pojem nebo právní skutečnost definován v právní

normě expressis verbis, nelze bez dalšího dospět k jednoznačnému

závěru, že řešení situace, založené na takovém pojmu zákonodárce

do zákona nevtělil, resp. na daný případ nepamatoval. S ohledem na

účel ustanovení § 25 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci se

vedlejší účastník přiklání k názoru, že ve zkoumaném případě se

nejedná o situaci, kdy v zákoně právní úprava chybí. Zákon pouze

danou právní skutečnost nedefinuje výslovně a vedlejší účastník se

v daném případě domnívá, že tuto situaci lze řešit použitím

logického výkladu pomocí argumentu a maiori ad minus. V další

části svého vyjádření se vedlejší účastník zabýval otázkou, zda

lze postupovat výše naznačeným způsobem i tehdy, opustil-li

stěžovatel území státu a dochází k závěru, že lze jen stěží nalézt

odůvodnění pro odlišný postup v případě, kdy se stěžovatel po

útěku z vězení skrývá a v případě, kdy uprchne do ciziny.

Z vyjádření vedlejšího účastníka tedy především vyplynulo, že

nárok stěžovatele v zásadě nepopírá, ale protože se jedná

o poměrně složitou záležitost, přičemž rozhodnutí ČSSZ bylo

potvrzeno obecnými soudy ve třech stupních, je přesvědčen, že

předmětný případ může být vyřešen jen na základě právního názoru

Ústavního soudu.

Poté, co se Ústavní soud v daném případě seznámil

s napadenými rozhodnutími a spisovým materiálem, dospěl k závěru,

že ústavní stížnost je důvodná.

Účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve

znění pozdějších předpisů, bylo především zrušit odsuzující soudní

rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické

společnosti respektující občanská politická práva a svobody,

vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních

normách, byly označeny za trestné. Zákon se týkal především

trestního soudnictví, ale svými důsledky se dotkl i nároků jiných.

Tento právní předpis, podobně jako zákony restituční, je

specifický snahou o nápravu křivd, způsobených zločinným

komunistickým režimem.

Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech

a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. V předmětné věci

by bylo absurdní trvat na závěru, že pokud stěžovatel nebyl

propuštěn, ale uprchl, nelze mu právě proto v jeho žádosti

o přiznání starobního důchodu vyhovět. Objektivní překážka, pro

kterou nemohl stěžovatel splnit podmínku povinné doby trvání

zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení, byla způsobena

nedemokratickým postupem státu a proto je nutno v zájmu zachování

účelu zákona o soudní rehabilitaci použít v případě § 25 odst. 3

tohoto zákona rozšiřující výklad. Je v rozporu s principem právní

jistoty, která patří mezi stěžejní zásady demokratického právního

státu, aby poté, co odsuzující rozsudky byly zrušeny, zůstaly

zachovány důsledky těchto rozsudků, v daném případě v oblasti

důchodového zabezpečení.

V zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického

režimu a o odporu proti němu, zákonodárce zcela jasně deklaroval,

že komunistický režim mj. systematicky a trvale porušoval lidská

práva a základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní

smlouvy i své vlastní zákony a používal všech mocenských nástrojů

k perzekuci občanů, které popravoval, vraždil, žalářoval ve

věznicích a táborech nucených prací, přičemž v době žalářování

vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického

mučení. Pokud podle § 3 cit. zákona byl odpor občanů proti tomuto

režimu označen za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný

a hodný úcty, potom nemůže obstát jakýkoli zužující výklad daného

ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Z tohoto hlediska nelze

útěk z vězení hodnotit nepříznivěji, než propuštění z výkonu

trestu, nehledě na to, že z mravního pohledu mu lze dokonce

přiznat hodnotu vyšší. Interpretace, použitá orgány rozhodujícími

v dané věci vede k diskriminaci stěžovatele a ve svých důsledcích

k porušení principu rovnosti v právech, zakotveného v čl. 1

Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud již několikrát ve

svých rozhodnutích konstatoval, že při výkladu a aplikaci právních

předpisů je nutno vycházet z jejich účelu a smyslu, který nelze

hledat pouze a jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve

kterém jsou a musí vždy být přítomny i principy, uznávané

demokratickými právními státy. Lze shrnout, že tato zásada platí

tím spíše při aplikaci zákonů, kterými se nový, demokratický stát,

spojený s totalitním právní kontinuitou, snaží odčinit vzniklé

křivdy.

Jak zdůraznil Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 21/96, soud není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení

absolutně, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to

vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku,

systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj

základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, nález č.

13, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinak řečeno, jednotlivá ustanovení

zákona je nutno vykládat v první řadě z pohledu ochrany ústavně

garantovaných základních práv a svobod. V posuzovaném případě

obecné soudy včetně Nejvyššího soudu ČR takto nepostupovaly, čímž

došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy

povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům.

Závěrem pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že neshledal

porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které

namítal stěžovatel. Ústavní soud však při rozhodování o ústavní

stížnosti není vázán rozsahem ústavněprávní argumentace, obsažené

v návrhu na zahájení řízení. Jak je zřejmé z výše rozvedených

důvodů, Ústavní soud stěžovateli zcela vyhověl a napadená

rozhodnutí pro rozpor s citovanými články Ústavy a Listiny

základních práv a svobod zrušil [ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní

soud tedy stěžovateli de facto přiznává nárok na starobní důchod,

neboť jakýkoli jiný závěr by popíral samotný smysl rehabilitace.

Ústavní soud tak činí s vědomím, že jde spíše o gesto slušnosti

a spravedlnosti nežli o hmotnou satisfakci, neboť výše vyměřeného

důchodu nebude zřejmě pro stěžovatele představovat významnější

částku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. 8. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru