Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 410/01Usnesení ÚS ze dne 11.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
Věcný rejstříkDiskriminace
Důchod
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.410.01
Datum podání04.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 69, § 70, § 93

2/1993 Sb., čl. 30 odst.1, čl. 41 odst.1

582/1991 Sb., § 4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 410/01 ze dne 11. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. L.S., zastoupené JUDr. H.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 1 Cao 38/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2000, č.j. 26 Ca 144/2000-11 a rozhodnutí ČSSZ ze dne 12. 7. 2000, č. 346 111 042, spojené s návrhem na zrušení částí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a to vypuštěním slov "nezakládaly nárok na důchody podle dříve platných předpisů" v ust. § 69 odst. 1, vypuštěním slov "vdovské", "vdovecké" v ust. § 70 a vypuštěním celého odstavce druhého v § 93 cit. zákona, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 1 Cao 38/2001, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2000, č.j. 26 Ca 144/2000-11 a rozhodnutí ČSSZ ze dne 12. 7. 2000, č. 346 111 042, jimiž byla pravomocně zamítnuta její žádost o úpravu vdovského důchodu podle ust. § 83 zák.č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení částí ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a to vypuštěním slov "nezakládaly nárok na důchody podle dříve platných předpisů" v ust. § 69 odst. 1, vypuštěním slov "vdovské", "vdovecké" v ust. § 70 a vypuštěním celého odstavce druhého v § 93 cit. zákona.

Stěžovatelka tvrdí, že nepříznivý výsledek řízení, tj. zamítnutí její žádosti o úpravu vdovského důchodu, je důsledkem tvrdosti zákona. Uvedla však, že při využití možnosti správního uvážení, na základě nové úpravy zákonem č. 155/1995 Sb., mohlo být rozhodnuto v její prospěch, což údajně potvrdily oba obecné soudy. Domnívá se, že postupem orgánů veřejné moci byla aplikována ustanovení zákona, která jsou ve vztahu k ní, jako ženě, která ovdověla v určitou dobu, diskriminující. Takovým postupem byl porušen ústavní princip zakotvený v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), dle něhož základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, v souběhu s čl. 30 odst. 1 Listiny, zaručujícím právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Stěžovatelka si je vědoma, že práv zakotvených v čl. 30 Listiny se lze domáhat ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí, nicméně je přesvědčena, že postupem orgánů veřejné moci byl porušen také čl. 2 odst. 2, ve spojení s čl. 9, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv, ve spojení s čl. 25 odst. 1 cit. Deklarace.

Návrh na zrušení specifikovaných částí zák.č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že předmětná ustanovení zakládají nerovné podmínky pro uvolnění výplaty vdovského důchodu, nikoliv však pro nároky na vdovské a vdovecké důchody. Poukázala na jednotlivé kategorie žen a mužů, jimž vdovský či vdovecký důchod je vyplácen a uvedla, že i když její manžel zemřel v době, pro kterou platí přechodné období (po 31. 12. 1999), sama nemá nárok na výplatu jakékoliv částky vdovského důchodu, ačkoliv splňuje podmínky zákona č. 155/1995 Sb. Pokud by však specifikovaná ustanovení zák.č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena, byla by tak odstraněna diskriminace způsobená zákonem a k platbám by byla uvolněna vyměřená částka důchodu stěžovatelky.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při projednávání odvolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze si byl mj. vědom jejího pocitu diskriminace a jejího - dle názoru odvolacího soudu mylného - ztotožnění souběhu vdovského důchodu s jiným důchodem, podle stěžovatelky jako s příjmem z výdělečné činnosti. Svůj právní názor vyjádřil na str. 3 a 4 odůvodnění svého rozsudku. Dále uvedl, že za situace, kdy stěžovatelka výslovně nenapadá vadnost rozhodnutí a soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí ("ČSSZ") z hlediska aplikace platné zákonné úpravy soudy obou stupňů, nýbrž naznačuje výlučně nespokojenost s věcným obsahem nové zákonné úpravy důchodového pojištění po roce 1995, která byla soudy obou stupňů aplikována a kterou považuje za neústavní a diskriminační s tím, že jí nepomohly ani nesoudní orgány, může jen poukázat na odůvodnění rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. V něm odvolací soud oba účastníky sporu podrobně seznámil, jak věc posuzuje po právní stránce.

K návrhu na zrušení specifikovaných částí zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vrchní soud především uvedl, že ve věci rozhodující senát neshledal neústavnost těchto ustanovení, neboť v opačném případě by postupoval v intencích čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky ("Ústava") a příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poukázal na principy uplatňované při posuzování ústavní zásady rovnosti a na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2000 ve věci sp. zn. II. ÚS 376/2000. Z těchto principů vycházel při posuzování jednotlivých ustanovení zákona o důchodovém pojištění, přičemž v žádném případě u nich neshledal protiústavnost. V některých konkrétních případech sice může dojít při "měření každému stejným metrem" k tzv. tvrdosti, avšak tu je ze zákona (§ 4 odst. 3 zák.č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) oprávněn posuzovat a odstraňovat pouze ministr práce a sociálních věcí. Je přitom otázkou praktických diskuzí, v jaké míře soud může naznačit ve svém výkladu o právním posouzení věci v odůvodnění svého rozhodnutí vlastní názor na případnou tvrdost zákona, kterou ovšem sám není oprávněn odstranit. Stěžovatelka přitom ve své stížnosti výslovně uznává, že rozhodnutí ČSSZ je důsledkem tvrdosti zákona. Pokud však vytkla, že nebyla využita možnost správního uvážení a že Vrchní soud v Praze "připustil, že v dané věci existuje možnost správního uvážení orgánu ČSSZ", není zřejmé, z jaké výslovné části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak dovozuje.

Ustanovení § 69, § 70 a § 93 cit. zákona o důchodovém pojištění, navržená ke zrušení, jsou dle přesvědčení vrchního soudu obvyklá standardní přechodná ustanovení, která v případě § 69 měla umožnit vyrovnání se s přechodem na novou právní úpravu zákonného (obligatorního) důchodového pojištění tak, aby nebyli poškozeni ti, kteří podmínky nově uznané pro vznik nároku na určitý důchod splnili již přede dnem jeho účinnosti. Návrh stěžovatelky by ve svém důsledku tuto zásadu eliminoval. Ustanovení § 70 cit. zákona takzvaně vtahuje všechny obdobné druhy důchodů přiznané za doby platnosti a účinnosti předešlých předpisů důchodového zabezpečení do režimu zákona o důchodovém pojištění. Návrh stěžovatelky na zrušení tohoto ustanovení by znamenal, že by se dříve přiznané důchody ocitly v jakémsi vzduchoprázdnu s těžko odhadnutelným způsobem jejich další právní existence. Rovněž ust. § 93 odst. 2 znamená pro stanovené případy přechod do režimu nové právní úpravy důchodového pojištění. Srovnání s vdoveckým důchodem, který byl v podmínkách nároku po mnoha letech své absence v dávkovém systému důchodového zabezpečení zrovnoprávněn s vdovským důchodem právě až zákonem o důchodovém pojištění, a jehož dávková formule v právní úpravě platné v letech 1991 - 1995 byla nastavena na výrazně nižší úroveň než dávková formule vdovského důchodu, není objektivní (viz právě ust. § 69 odst. 3 věta druhá zákona o důchodovém pojištění). K opětovnému zakotvení vdoveckého důchodu do našeho právního řádu totiž došlo až v roce 1991, když předtím v letech 1988 - 1991 existoval pouze tzv. vdovecký příspěvek jako dávka sociální péče a před rokem 1988 neexistovala žádná obdobná srovnatelná dávka pro vdovce. Porovnání postavení jednotlivých případů žen-vdov není rovněž namístě, protože se jedná o různé právní instituce precizně vysvětlené zejména na str. 143 - 144 výkladové publikace V.V.: Důchodové pojištění, k níž není co dodat. Vzhledem k tomu, že ve všech navržených případech jde o běžně používanou legislativní formu vyrovnání se mezi starou a novou právní úpravou sociálních dávek, nespatřuje v ní Vrchní soud v Praze porušení ústavně zaručených základních práv, ani porušení závazků ze smluv podle čl. 10 Ústavy. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Závěrem dodal, že ani odborná právnická literatura neshledala ani náznak neústavnosti zmiňovaných ustanovení platného zákona o důchodovém pojištění a uvedl příklady příslušných publikací.

ČSSZ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že důchodové pojištění v ČR je v současné době upraveno zákonem č. 155/1995 Sb. Sociální situace, k nimž dochází za účinnosti tohoto zákona, jsou v podstatě řešeny stejným způsobem jak u žen, tak u mužů. Výjimečné rozdílné řešení některých sociálních situací vzniklých po 1. 1. 1996 nelze považovat za diskriminaci žen, protože přísnější právní úprava se netýká jejich důchodových nároků, ale naopak důchodových nároků mužů. Přechodná ustanovení zák.č. 155/1995 Sb. řeší některé sociální situace, které nastaly ještě před účinností tohoto zákona a byly dříve řešeny v souladu s tehdy platnými předpisy. V předpisech platných před 1. 1. 1996 byly nároky na vdovský důchod a na vdovecký důchod řešeny zcela rozdílně. Okruh mužů, kteří měli nárok na vdovecký důchod, byl mnohem užší než okruh žen, které měly nárok na vdovský důchod. Toto předchozí odlišné řešení nároků mužů a žen si vyžadovalo rozdílná přechodná ustanovení zák.č. 155/1995 Sb., pro vdovy a vdovce, aniž by v takovémto řešení přiměřeně reagujícím na předchozí právní úpravu důchodových nároků vdov a vdovců, bylo možné podle názoru ČSSZ spatřovat diskriminaci vdov. Ani námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, nemá podle názoru ČSSZ své opodstatnění. Pod pojmem práva na zabezpečení nelze spatřovat bezbřehé zajištění všech potřeb, ale pouze přiměřené zabezpečení zohledňující jak potřeby občana, tak i možnosti společnosti. V systému parlamentní demokracie stanoví základní míru tohoto zabezpečení Parlament ČR zákonnými normami. Závěrem ČSSZ uvedla, že dle jejího názoru návrh na zrušení části přechodných ustanovení zák.č. 155/1995 Sb. nemá své opodstatnění a z tohoto důvodu nelze zrušit ani napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas s právním posouzením věci stěžovatelky orgány veřejné správy. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu ani správnímu orgánu vytknout nelze. Ostatně stěžovatelka, kromě námitky, že správní orgán nevyužil možnosti správního uvážení, vadnost správního rozhodnutí a napadeného rozsudku správního soudu výslovně nenapadá, když sama uznává, že rozhodnutí správního orgánu je důsledkem tvrdosti zákona. Ústavní soud si je vědom toho, že ve smyslu ust. § 4 odst. 3 zák.č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,ministr práce a sociálních věcí může odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení a může pověřit správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech. Jedná se však o diskreční právo výkonné moci, jehož nevyužití samo o sobě nemůže představovat namítané porušení principu zakotveného v čl. 3 odst. 1 Listiny ve vazbě na čl. 30 odst. 1 Listiny, ani porušení čl. 2 odst. 2, ve spojení s čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 7 ve spojení s čl. 25 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv. Ostatně jak stěžovatelka sama uvedla, práv zakotvených v čl. 30 Listiny se lze domáhat ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu stížnost stěžovatelky v tomto směru jako zjevně neopodstatněná.

Zbylo tedy posoudit námitky směřující proti věcnému obsahu zákonné úpravy důchodového pojištění po roce 1995, představované zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, která byla soudy obou stupňů aplikována, a kterou stěžovatelka považuje za neústavní a diskriminační. Ústavní soud tento názor stěžovatelky nesdílí a naopak je toho názoru, že s jejími argumenty obsaženými v ústavní stížnosti, se Vrchní soud v Praze přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vyrovnal jak v napadeném rozsudku, tak zejména ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, jehož obsah je výše uveden. Z těchto důvodů senát Ústavního soudu neshledal podmínky pro postup dle ust. § 78 odst. 1 zákona, řízení nepřerušil a věc nepostoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrhy podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru