IV.ÚS 41/95 ze dne 27. 10. 1995
N 70/4 SbNU 179
Poučovací povinnost soudu podle § 5 občanského soudního řádu
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR
rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. U., J. S.
a Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1994,
sp. zn. 14 Co 457/93 takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.1994, sp. zn. 14 Co
457/93, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl zrušen rozsudek soudu
I. stupně - Městského soudu v Brně ze dne 11.5.1993, čj. 37
C 443/91-37 - a řízení ve věci o povinnosti uzavřít dohodu
o vydání nemovitostí bylo zastaveno, stěžovatelé uvádějí, že
napadeným usnesením Krajského soudu v Brně došlo k porušení čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina)
a čl. 90 Ústavy ČR a postupem Krajského soudu v Brně, jako orgánu
odvolacího,jim byla odejmuta možnost domáhat se ochrany u soudu.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 443/91, který si
Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že soudem I. stupně byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobci - dnešní stěžovatelé
- domáhali jednak uložení povinnosti žalovanému - Magistrátu města
Brna - uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku parcela č. 1021
a části pozemku parcela č. 1022 se stavbou na ulici T. 59 v B.,
vše o výměře 1488 m2, zapsaných v bývalé evidenci nemovitostí
střediska Geodézie B. - m.o na LV č. l pro k.ú. B. - S., dříve
zapsaných v pozemkové knize vl.č. 613 jako parcela č. 652/1
o výměře 1488 m2 do jejich podílového spoluvlastnictví a jednak
uložení povinnosti nemovitosti žalobcům do 10 dnů od právní moci
rozsudku vydat. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně
k závěru, že žalovaný označený jako "Magistrát města Brna"
(původně označený jako "Úřad města Brna") není pasivně věcně
legitimován, neboť nemovitosti přešly do vlastnictví obce - města
Brna (zákon č. 172/1991 Sb.) a magistrát vykonává pro území města
Brna státní správu. Podle názoru soudu I. stupně žalobci také
neprokázali uzavření kupní smlouvy ze dne 5.10.1951 za nápadně
nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů
proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně, vycházel ze závěru,
který obšírně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, a to že
Magistrát města Brna nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemá
tedy způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost mu
nepřiznává ani zákon (§ 19 o.s.ř.). Proto podle něj soud I. stupně
pochybil, když nepostupoval podle ustanovení § 104 odst. 1
o.s.ř., neboť nedostatek podmínky řízení nelze odstranit. Proto
podle § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně
zrušil a podle § 221 odst. 2 o.s.ř. řízení ve věci zastavil.
Současně v odůvodnění svého rozhodnutí zaujal stanovisko k námitce
stěžovatelů týkající se poučovací povinnosti soudu. Je toho
názoru, že označí-li žalobce v žalobě jako žalovaného někoho, kdo
nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejde o vadu podání ve
smyslu ustanovení § 43 o.s.ř. V dané věci označení žalovaného bylo
úplné a jasné, takže postup podle § 43 o.s.ř. nepřicházel v úvahu.
Poučení o tom, který subjekt jako povinná osoba přichází v úvahu
k vydání věci žalobcům, je podle názoru odvolacího soudu
hmotněprávním poučením, které překračuje meze poučovací povinnosti
podle § 5 o.s.ř. Věcí samou se proto krajský soud z těchto důvodů
nezabýval.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti naopak uvádějí, že již
Městský soud v Brně měl dodržet svoji poučovací povinnost
v souladu s o.s.ř., a to právě jako předpoklad ochrany jejich práv
v soudním řízení, a to tím spíše, že se jednalo o soudní řízení
s odkazem na restituční zákon. Poukázali na to, že v řízení před
městským soudem označili jako žalovaného Úřad města Brna, jehož
nástupcem se pak stal Magistrát města Brna. Žalovaný v průběhu
řízení soud neupozornil na to, že nemá právní subjektivitu, a že
je nepřesně označen. Pokud se takto zachoval žalovaný, měl pak
soud již na počátku jednání ve věci poučit stěžovatele v souladu
s § 43 o.s.ř., aby nedostatek návrhu odstranili. Rozhodnutí
Krajského soudu v Brně jim pak ve svém důsledku zabránilo uplatnit
nároky v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v doplňku k ústavní
stížnosti pak stěžovatelé uvedli, že svůj právní názor, v ústavní
stížnosti vyslovený, opírají také o nález Ústavního soudu ČR ze
dne 26.10.1994, sp. zn. II. ÚS 79/94. Navrhli proto, aby Ústavní
soud nálezem napadené usnesení krajského soudu zrušil.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém písemném
vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na
své odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník Magistrát města Brna se k obsahu ústavní
stížnosti písemně nevyjádřil.
Ústavní soud při projednávání věci respektoval, že není
součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat
přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným
rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručená
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé uplatnili námitky spočívající
právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu
soudu, než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející
přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve
vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR především
posouzení správnosti právního názoru, týkajícího se poučovací
povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího zvoleného postupu
odvolacího soudu.
Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba,
podle názoru Ústavního soudu, činit v každém jednotlivém případě
podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím
k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat, a zda je možno nesprávné
označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobcův.
K této otázce Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že
stěžovatelé v žalobě označili jako žalovaného Úřad města Brna,
když jej považovali za reprezentanta čs. státu - České republiky,
a že následně došlo z jejich strany při jednání před soudem I.
stupně dne 30.3.1993 na základě korespondence vedené s Úřadem
městské části Brno - Slatina ke změně v označení žalovaného na
Magistrát města Brna. Dále bylo zjištěno, že k písemné žádosti
soudu I. stupně sdělilo právní oddělení Magistrátu města Brna
dopisem ze dne 26.3.1993, že povinnou osobou ve smyslu § 4 zákona
č. 87/1991 Sb. k vydání věci je za čs. stát Magistrát města Brna.
Dále se ve sdělení uvádí, že vzhledem k velkému počtu případů byly
rozhodnutím tajemníka Magistrátu města Brna zmocněny k vydávání
nemovitostí z majetku bývalých obvodních národních výborů
jednotlivé úřady městských částí. Sdělení obsahuje i informaci, že
ve věci vydávání nemovitostí, které jsou předmětem soudního sporu
vedeného pod sp. zn. 37 C 443/91, bude tedy čs. stát zastupovat
pověřený pracovník Úřadu městské části Brno - Slatina. Při svém
zamítavém rozhodnutí soud I. stupně, který s Magistrátem města
Brna po celou dobu trvání řízení před ním jednal jako s účastníkem
řízení, vycházel z názoru, že Magistrát města Brna nebyl ve věci
pasivně legitimován proto, že sporné nemovitosti přešly podle
zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí, a tudíž Magistrát
města Brna, který vykonává pro území okresu státní správu, se
jejich vlastníkem nestal. V odvolání proti rozsudku soudu I.
stupně pak stěžovatelé, jak je dále patrno z obsahu spisu, jako
žalovaného označili město Brno - Úřad města Brna. Ve vyjádření
k tomuto odvolání stěžovatelů, v němž se tito mimo jiné také
dovolávali postupu soudu podle § 43 o.s.ř., pak Magistrát města
Brna dopisem ze dne 5.8.1993 sdělil, že město Brno není ve sporu
pasivně legitimováno, neboť podle § 4 zákona č. 172/1991 Sb., do
vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž
vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu
s tím, že povinnou osobou k vydání věci a tedy i osobou pasivně
legitimovanou je proto v dané věci Podnik bytového hospodářství
Brno IV, s.p., který splynul se státními podniky PBH B. I - III ve
státní podnik Správa nemovitostí města Brna, Masarykova č. 37.
Obsah tohoto vyjádření, v němž je upřesněno uvedené právní
nástupnictví, jak je patrno z protokolu o jednání odvolacího
soudu, nebyl konstatován a odvolací soud také na skutečnosti tam
uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nereagoval.
V návaznosti na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu, sp.
zn. II. ÚS 79/94, II. ÚS 108/93 (obdobně i rozhodnutí Nejvyššího
soudu , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
z roku 1995 pod č. 29), vydaných v obdobných věcech, od nichž ani
v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, je pak
třeba uvést, že Krajský soud v Brně neměl bez dalšího řízení
v projednávané věci podle § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. řízení
zastavit. Naopak měl postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst.
1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující
k odstranění nedostatku návrhu, který spočíval v nesprávném
označení žalovaného. Ústavní soud sice sdílí názor Krajského soudu
v Brně, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu
a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by
soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků,
tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že
způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,
kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede
k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví,
dát žalobci šanci věc napravit. Obdobný názor je zastáván
i v odborné literatuře. Navíc v dané věci bylo třeba také
přihlédnout k tomu, že Krajský soud neseznámil stěžovatele
s obsahem podání Magistrátu města Brna, v němž tento oznamuje
změny v právním nástupnictví subjektu zastupujícího čs. stát,
kterážto skutečnost by mohla mít význam při případném použití
ustanovení § 4 zákona č. 172/1991 Sb. S ohledem na uvedené lze mít
za to, že v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny,
zaručujícího právo každého na spravedlivý proces, jakož i čl. 90
Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly
ochranu právům. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní
stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně zrušil (§ 82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 27. října 1995