Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 41/02Usnesení ÚS ze dne 29.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Clo
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.41.02
Datum podání23.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 240, § 260, § 306

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

71/1967 Sb., § 34


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 41/02 ze dne 29. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 41/02

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti C., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001, čj. 29 Ca 124/2000-34, ze dne 30. 10. 2001, čj 29 Ca 136/2000-34, ze dne 30. 10. 2001, čj. 29 Ca 148/2000-34, a ze dne 26. 11. 2001, čj. 29 Ca 170/2000-34,

takto:

I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 41/02, IV. ÚS 56/02, IV. ÚS 59/02 a IV. ÚS 71/02 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 41/02.

II. Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanými ústavními stížnostmi se stěžovatelka domáhala zrušení výše označených rozsudků Krajského soudu v Brně, kterými byly jako nedůvodné zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 10. 6. 2000, zn. 3624-0101-01/99, ze dne 22. 2. 2000, zn. 3636-0101-01/99, ze dne 22. 2. 2000, zn. 6996-0101-01/99, a ze dne 22. 2. 2000, zn. 8240-0101-01/99. Těmito rozhodnutími celní ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 10. 6. 1997, čj. 29-585/CD/95 ZL, čj. 29-621/CD/95 ZL, čj. 29-584/CD/95 ZL, a čj. 29-626/CD/95 ZL, kterými celní úřad uložil stěžovatelce jako ručitelce povinnost uhradit celní dluhy ve výši 305 639,- Kč, 313 924,- Kč, 378 161,- Kč a 294 220,- Kč. V ústavních stížnostech stěžovatelka tvrdila, že postupem obecného soudu došlo k porušení zásady spravedlivého procesu a práva na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Podle jejího názoru právní závěr o tom, že zboží propuštěné do režimu tranzit nebylo předloženo celnímu úřadu určení, což posléze vedlo ke vzniku celního dluhu, nemá oporu v důkazním materiálu, neboť vyjádření Policie ČR - Kriminalistického ústavu Praha o nepravosti otisku razítka na pátém dílu tranzitního celního prohlášení nemá vypovídací hodnotu, když originální matrice razítek nebyly k dispozici, a tvrzení Celního úřadu Zlín o nemožnosti zneužití razítek celních úředníků je nevěrohodné s ohledem na zainteresovanost správního úřadu v případu. Má rovněž za to, že správní soud řádně nezhodnotil protokol o neuzavřených tranzitních celních prohlášeních, ani potvrzený pátý díl tranzitního celního prohlášení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka nesouhlasí ani s hodnocením ručitelského závazku jako závazku solidárního a zcela odmítá závěr, že se stala ručitelem, neboť jméno obchodní firmy a sídlo v záruční listině neodpovídá jejímu označení. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky Krajského soudu v Brně zrušil.

Ze spisů Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 124/2000, sp. zn. 29 Ca 136/2000, sp. zn. 29 Ca 148/2000 a sp. zn. 29 Ca 170/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla příslušnými rozhodnutími Celního úřadu Břeclav - dálnice uložena povinnost uhradit celní dluh ve specifikované výši s odůvodněním, že dlužník celní dluh nezaplatil a stěžovatelka se v záruční listině zavázala, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu. Odvolání stěžovatelky Celní ředitelství Brno zamítlo. Na základě včas podaných žalob byla rozhodnutí Celního ředitelství Brno zrušena a věci byly vráceny k dalšímu řízení. V těchto rozsudcích Krajský soud v Brně odmítl tvrzení stěžovatelky, že se v daných věcech nestala ručitelem a že nevznikl platný ručitelský závazek, důvodnými však shledal její námitky týkající se předložení předmětného zboží celnímu úřadu, určení a aplikace právního předpisu na daný případ. Celní ředitelství Brno v dalším řízení doplnilo dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu shora citovanými rozhodnutími zamítlo odvolání stěžovatelky a prvotní rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice potvrdilo. Stěžovatelka proti těmto rozhodnutím znovu podala správní žaloby, které Krajský soud v Brně zamítl.

Z odůvodnění napadených rozsudků vyplynulo, že při předcházejícím rozhodování správní soud shledal důvodnou námitku stěžovatelky týkající se předložení zboží celnímu úřadu určení, nikoliv však proto, že by se ztotožnil s jejím právním názorem, že celní dluh při dovozu zboží nevznikl, ale proto, že z obsahu správních spisů nebylo jednoznačně zjistitelné, na základě jakých důkazů celní orgány dospěly k závěru o nepředložení zboží celnímu úřadu určení. Správní soud konstatoval, že tato vada byla v dalším průběhu celního řízení odstraněna a že neshledal žádný důvod zpochybňovat právní závěry žalovaného opírající se o tyto konkrétní důkazy, zatímco tvrzení stěžovatelky se nepodařilo prokázat. K existenci platného ručitelského závazku správní soud uvedl, že z předložených listin nemá pochyb o tom, že prohlášení o ručení učinila stěžovatelka, že její nepřesné označení v záhlaví záruční listiny způsobili sami pracovníci stěžovatelky a že ona sama nikdy v průběhu správního a soudního řízení nezpochybnila, že osoba, která podepsala tranzitní celní prohlášení a záruční listinu, je jejím pracovníkem. S odkazem na ustanovení § 40a občanského zákoníku, větu druhou správní soud shledal i tuto námitku za nedůvodnou. Po přezkoumání tvrzení o porušení ustanovení celního zákona, správního řádu a zákona o správě daní a poplatků správní soud zásah do práv stěžovatelky neshledal.

Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnosti směřovaly pro rozsudkům po obsahové i formální stránce podobným, v nichž vystupovali stejní účastníci řízení ve věcech, které mají totožný skutkový základ i právní aspekty a lišily se pouze uvedením jiných správních (celních) rozhodnutí týchž orgánů, jakož i s přihlédnutím k obsahově i formálně stejné ústavně právní argumentaci stěžovatelky, byly tyto věci z důvodu hospodárnosti řízení, v souladu s ustanovením § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ustanovením § 112 odst. 1 o.s.ř. spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.

Ústavní soud následně přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud předně konstatoval, že rozhodoval v obdobných věcech stěžovatelky, týkajících se totožné problematiky, již dříve (viz např. usnesení sp. zn. III.ÚS 740/01 ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. III.ÚS 42/02 ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II.ÚS 43/02 ze dne 19. 11. 2002 a další) a že čtvrtý senát Ústavního soudu se se shodnou ústavně právní argumentací stěžovatelky vypořádal již ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. IV.ÚS 42/02. Protože i v projednávané věci spočívá podstata ústavní stížnosti v posouzení závěru o tom, zda předmětné zboží bylo předloženo celnímu úřadu určení a zda stěžovatelce vznikl ručitelský závazek, Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od závěrů přijatých ve svých shora citovaných rozhodnutích, v podrobnostech na ně odkazuje a opakuje, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. právo na soudní ochranu, zejména pak na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 a násl. Listiny evidentně porušeno nebylo. Připomíná, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že proces je nespravedlivý na základě pouhého faktu, že obecný soud dospěje k právnímu názoru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, interpretace tzv. obyčejného práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by normativizující závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod, či byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, nebo postup obecné soudu byl natolik excesivní, že by ve svém důsledku znamenal odepření soudní ochrany. Nic takového však v projednávaném případě zjištěno nebylo. Z tohoto pohledu hodnotí ústavní stížnosti jako pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry správního soudu, ze kterých nevyplývá nic, co by odůvodnilo jeho zásah.

K argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu zdůrazňující požadavek bezchybného uvedení obchodního jména (firmy), Ústavní soud odkazuje na své stanovisko ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. P.ÚS-st. 16/02, podle kterého je především úkolem obecných soudů, aby posoudily, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky. Ústavní soud shledal nepřípadnými i stěžovatelčiny ostatní odkazy na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 445/2000, sp. zn. IV. ÚS 446/2000, sp. zn. IV. ÚS 448/2000, a sp. zn. IV.ÚS 446/98) vzhledem k odlišné právní a skutkové stránce těchto případů.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněné, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou stěžovatelkou uplatněných tvrzení, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, v této věci nadto částečně podloženou i stanoviskem jeho pléna.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru