Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 407/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.407.21.1
Datum podání11.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 407/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Monikou Suchánkovou, advokátkou, Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2020 č. j. 11 Tdo 753/2020-5264, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2020 č. j. 11 To 39/2019-5026 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2019 č. j. 5 T 8/2017-4881, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Uvedeného jednání se měl dopustit podle krajského soudu, stručně řečeno, tak, že mezi roky 2015 a 2016 v sedmi případech zorganizoval s dalšími obžalovanými dovoz kokainu (většinou jednokilogramového balení) z Nizozemska do České republiky a jeho část (cca 259 gramů) sám přechovával u sebe. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a trestu propadnutí věci (zajištěných sáčků s různými bílými látkami). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě hodnocení výpovědi dalšího obžalovaného, který své zaúkolování a průběh cest z Nizozemí do České republiky podrobně popsal, navíc podporované zkoumáním tzv. pachových stop, nalezenými drogami při domovní prohlídce, pořízenými záznamy o telekomunikačním provozu a výsledky sledování.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") uvedený rozsudek zrušil ve výrocích o vině u všech stěžovatelem spáchaných skutků a ve výrocích o trestu. Sám nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinného ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Popis skutků ponechal v podstatě jednání nezměněný, snížil však množství takto dovezeného kokainu na zhruba polovinu (na půlkilové balíčky) a opravil některé drobné nepřesnosti. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, k peněžitému trestu v celkové výměře 500 000 Kč (v případě nevykonání s náhradním trestem odnětí svobody v trvání osmi měsíců) a trestu propadnutí věci (sáčků s bílými látkami). S výjimkou uvedené úpravy rozsahu stěžovatelova jednání se vrchní soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu. Podle vrchního soudu byla jednoznačně naplněna rovněž subjektivní stránka trestného činu, neboť i obžalovaný, který přepravu kokainu popsal, uváděl, že ač přepravovanou látku neviděl, bylo mu z kontextu hovoru a jednání zřejmé, že jde o kokain. Přisvědčit nelze ani stěžovatelovu tvrzení, že výpověď druhého obžalovaného byla manipulována policejním orgánem prostřednictvím sugestivních otázek. Již při prvním výslechu se tento obžalovaný sám vyjadřoval o množství cest mezi Nizozemím a Českou republikou. Teprve při dalších výsleších mu byly předestřeny další důkazy (odposlechy, výsledky sledování atd.), a to se souvisejícími dotazy k jednotlivým převozům kokainu. V některých případech obžalovaný identifikoval na záznamech hovořící osoby. Vrchní soud dále připomenul, že výslechům byl přítomen i stěžovatel a jeho obhájkyně a nevznášeli proti nim žádné námitky. Věrohodnost výpovědí druhého obžalovaného prokazuje celá řada dalších důkazů (odposlechy, záznamy telekomunikačního provozu a výsledky sledování osob a věcí). Z nich vyplývá i stěžovatelova role organizátora dovozu převozu kokainu.

4. Dále se vrchní soud rozhodl vyhovět odvolání státní zástupkyně a stěžovateli nově uložil peněžitý trest. Trestná činnost měla nepochybně finanční motiv. Stěžovatel je v produktivním věku a netrpí žádnými omezeními ve vztahu k výdělečné činnosti. Při domovní prohlídce byla u stěžovatele nalezena větší finanční hotovost.

5. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že hodnocení soudů nižších stupňů neobsahuje tzv. extrémní rozpor. Soudy se všemi skutkovými námitkami zabývaly a dostatečně vyložily naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty, včetně subjektivní stránky. Jejich závěry přitom odpovídaly provedeným důkazům. Zároveň odvolací soud neporušil pravidlo in dubio pro reo, vyšel-li vždy z nejnižšího množství převáženého kokainu, uváděného druhým obžalovaným. Konečně Nejvyšší soud odmítl námitky týkající se nezákonnosti uloženého peněžitého trestu, neboť tyto nespadají, jak je uplatnil stěžovatel, pod žádný dovolací důvod. Pro úplnost dodal, že všechny závěry odvolacího soudu k ukládanému peněžitému trestu mají oporu v provedených důkazech. Z těch dále vyplývá, že stěžovatel provozoval nákladné koníčky (surfing a jachting), platil druhému obžalovanému 500 eur nebo 1000 eur za přepravu kokainu a byla u něj zajištěna hotovost ve výši 76 281 Kč, 390 GBP a 3 770 eur. Podle Nejvyššího soudu uvedené skutečnosti závěry vrchního soudu plně podporují.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že mezi odsuzujícími závěry obecných soudů a provedenými důkazy je tzv. extrémní rozpor. Stěžovatel byl téměř dva roky sledován orgány činnými v trestním řízení, a přesto nebylo zjištěno, že by byl objednatelem dovezeného kokainu. Soudy se nevypořádaly se stěžovatelovou námitkou nenaplnění subjektivní stránky trestného činu (spoluobžalovaný si nebyl vědom, že dováží drogu). Stěžovatel dále namítá, že soudy se dostatečně nevěnovaly otázce věrohodnosti klíčové usvědčující výpovědi druhého obžalovaného. Ta byla ovlivněna postupem policejního orgánu, který druhému obžalovanému při výslechu předkládal další důkazní materiály (např. výsledky sledování atd.), údajně za účelem upřesnění výpovědi. Výpovědi tohoto obžalovaného se přitom v průběhu přípravného řízení měnily, očividně ve snaze přenést co největší díl trestní odpovědnosti na stěžovatele, a to právě za pomoci (podle návodu) policie. Takový postup považuje stěžovatel za nezákonný. Druhý obžalovaný nikdy spontánně sám nevypověděl, že by byl kurýrem stěžovatele. Nekonzistentnost těchto výpovědí potvrdil částečně i odvolací soud.

7. Dále stěžovatel namítá, že mu odvolací soud uložil trest, který zákon nepřipouští. Odvolací soud nezkoumal osobní a majetkové poměry stěžovatele, jakožto nutnou podmínku pro zjištění dobytnosti uloženého trestu, a tedy jeho zákonnosti. Uvedený trest nelze stěžovateli uložit jenom proto, že k jeho zálibám patří surfing a jachting, je prokurista dvou společností, je svobodný a při domovní prohlídce se v jeho bydlišti našla hotovost. Stěžovatel nemá žádný hodnotnější majetek. Lhůta 15 dnů k uhrazení 500 000 Kč (běžící vedle sedmidenní lhůty k nástupu výkonu trestu) je navíc podle stěžovatele nezákonná.

8. V doplnění ústavní stížnosti, doručenému Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2021, stěžovatel uvádí, že námitkou nezákonnosti trestu, upřesněnou v doplnění dovolání, se Nejvyšší soud vůbec nezabýval, resp. nereflektoval obsah podaného dovolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), a to v těch částech, týkajících se rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu. V části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku krajského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]

10. Toliko pro úplnost se dodává, že stěžovatel výslovně nenavrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, avšak jeho námitky obsahově směřují i vůči tomuto rozhodnutí, proto je Ústavní soud vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

12. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.

14. V první části ústavní stížnosti stěžovatel pouze předkládá svůj vlastní náhled na provedené důkazy, z nichž celou řadu přehlíží, stejně jako komplexní úvahy obecných soudů o hodnocení těchto důkazů. V takové situaci nelze stěžovatelově námitce extrémního rozporu vyhovět. Soudy velmi podrobně popsaly, z jakých důkazů je stěžovatelovo zapojení do trestné činnosti zřejmé a z čeho lze nepochybně dovozovat jeho úmyslné zavinění (srov. zejména body 52 až 60 rozsudku vrchního soudu).

15. Stejně tak se obecné soudy dostatečně věnovaly celkové věrohodnosti výpovědi druhého obžalovaného, kterou v podstatě všechny ostatní důkazy potvrzovaly. Porušení stěžovatelových práv nelze spatřovat ani v tom, že druhému obžalovanému byly při jeho pozdějších výpovědích předestřeny další důkazy. Takový postup neodporuje žádnému zákonnému ustanovení, ani ústavnímu principu. Druhý obžalovaný měl právo výpověď odmítnout a k důkazům se nevyjadřovat (čl. 37 odst. 1 Listiny). Zároveň je z obsahu výslechů zřejmé, že výpovědi obžalovaného nebyly nepravdivě prezentovány jako zcela spontánní. To může mít vliv na důkazní hodnotu jejich obsahu, nikoliv však na zákonnost jejich užití jako usvědčujícího důkazu. Lze tedy uzavřít, že v procesu provádění a hodnocení důkazů neshledal Ústavní soud žádné pochybení, pro které by bylo nutné napadená rozhodnutí zrušit.

16. Ztotožnit se Ústavní soud nemohl ani s námitkou uložení nezákonného trestu. I v této části stěžovatel fakticky rozporuje provedené důkazy a závěry, které z nich soudy dovozují. Stěžovateli lze přisvědčit, že žádná z uvedených skutečností (provozovaná zájmová činnost, nalezená hotovost, výkon prokury atd.) by zřejmě neumožňovala uložení peněžitého trestu ve výši 500 000 Kč, byla-li by prokázána osamoceně. Tak tomu však v dané věci nebylo. Soudy vzaly v potaz všechny tyto okolnosti souhrnně, což soudům umožnilo (spolu s prokázanou trestnou činností) udělat si představu o stěžovatelových majetkových poměrech. Stejně tak je třeba odmítnout námitku, že zákonností uvedeného trestu se Nejvyšší soud nezabýval (viz zejména bod 54 napadeného usnesení).

17. Namítá-li stěžovatel nepřiměřeně krátkou lhůtu k úhradě peněžitého trestu (ve spojení s lhůtou nástupu výkonu trestu odnětí svobody), nemůže být ani tato námitka důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Uvedené povinnosti totiž nebyly stěžovateli stanoveny v napadených rozhodnutích, která tvoří předmět řízení o ústavní stížnosti. Je-li stěžovatel toho názoru, že uvedeným postupem došlo k porušení jeho ústavních práv, musí brojit ústavní stížností přímo proti tomuto postupu.

18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde z části o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V té části ústavní stížnosti, v níž je napadeno zrušené rozhodnutí krajského soudu, bylo třeba ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru