Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 406/99Nález ÚS ze dne 24.01.2000Náležitosti žaloby ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 11/17 SbNU 87
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.406.99
Datum vyhlášení07.02.2000
Datum podání20.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 258

99/1963 Sb., § 249 odst.2, § 250 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 406/99 ze dne 24. 1. 2000

N 11/17 SbNU 87

Náležitosti žaloby ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

společnosti C., a.s., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, proti

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1999, č.j. 22 Ca

338/98-23, rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze dne 27.

5. 1999, č.j. 10-2966-431/98 a rozhodnutí Celního úřadu

v Prostějově ze dne 21. 4. 1998, č.j. 201/98-PV, za účasti

Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1999, č.j.

22 Ca 338/98-23, se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 20. 8. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud podle

§ 87 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), správně podle § 82

odst. 3 písm. a) zákona, nálezem zrušil usnesení Krajského soudu

v Ostravě ze dne 4. 6. 1999, č.j. 30 22 Ca 338/98-23, včetně výše

uvedených rozhodnutí mu předcházejících, kterým bylo zastaveno

řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze

dne 27. 5. 1999, č.j. 10-2966-431/98, jímž bylo zamítnuto odvolání

stěžovatelky proti platebnímu výměru Celního úřadu v Prostějově ze

dne 21. 4. 1998, č.j. 201/98-PV, kterým byl stěžovatelce jako

solidárnímu ručiteli vyměřen celní dluh ve výši 16 149 035,- Kč.

Řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že žaloba stěžovatelky, i po

nařízení odstranění vad, nadále vykazuje nedostatečná tvrzení

žalobce, která ustanovení a jakých právních předpisů byla

správními orgány porušena.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným usnesením Krajského

soudu v Ostravě bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod ("Listina") a základní právo na soudní přezkum

zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36

odst. 2 Listiny. Důvod namítaného porušení spatřuje v nesprávném

výkladu ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., upravujícího náležitosti

žaloby, jak byl v dané věci proveden Krajským soudem v Ostravě,

podle něhož zákonný požadavek "uvedení důvodů, v čem žalobce

spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu", obsažený v cit.

ustanovení o.s.ř., znamená v jednotlivém případě vždy povinnost

žalobce v odůvodnění žaloby přímo odkázat na konkrétní ustanovení

právních předpisů hmotného nebo procesního práva. Stěžovatelka je

naopak přesvědčena, že postačí, když z důvodů žaloby je zřejmé,

v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a že tomuto

požadavku vyhověla. Dle jejího názoru z celého kontextu žaloby

bylo zřejmé, že má na mysli porušení celního zákona, který správně

citovala, včetně jeho ustanovení § 258. Pokud stěžovatelka

v pozdějším doplnění žaloby citovala pouze zmocňovací ust. § 258

odst. 3 celního zákona, jasně tím vyjádřila skutečnost, že

uplatnění ručení podle § 258 odst. 1 písm. b) celního zákona bylo

možné jen za podmínek stanovených prováděcí vyhláškou k celnímu

zákonu (vyhl.č. 135/1998 Sb.). Pokud jde o hmotněprávní stránku

věci, stěžovatelka tvrdila, že orgány veřejné správy pochybily

tím, že pravomocným platebním výměrem realizovaly záruku k úhradě

touto zárukou nezajištěného, tj. jiného celního dluhu.

Stěžovatelka dále vyjádřila názor, že obecný soud v rámci přezkumu

správního rozhodnutí je vázán pouze rozsahem, v němž se správní

rozhodnutí napadá, a konečným návrhem, který učinil žalobce.

Nemůže být však vázán důvody, které žalobce uvádí, neboť tím by

byl popřen sám princip soudního přezkumu správních rozhodnutí.

Soud dle jejího názoru nemůže požadovat po účastníku, aby vždy

správně uvedl veškeré důvody nezákonnosti a považovat žalobu za

procesně nedostačující k projednání v případě, kdy takové důvody

uvedl nesprávně či neúplně. Dle jejího přesvědčení interpretace

každé zákonné normy, tedy i ustanovení § 249 o.s.ř., nesmí být

natolik restriktivní, aby se dostala do rozporu se zásadou

ústavnosti, resp. právem na spravedlivý proces, jak jej definoval

Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 139/98. Dle jejího

přesvědčení krajský soud měl účastníky předvolat, popřípadě

vyžádat i další písemné vyjádření, jak mu to ukládá § 250g odst.

1 o.s.ř.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ust. § 247 odst. 1

o.s.ř. vyplývá, že ve správním soudnictví při rozhodování

o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů soud poskytuje

ochranu pouze subjektivním právům žalobcovým. Nedostačuje tedy

k úspěšnosti žaloby skutečnost, že rozhodnutí je nezákonné a že

tato nezákonnost je v žalobě namítána, ale vytýkané pochybení

žalovaného musí také vyvolat zkrácení subjektivních práv žalobce.

Nejen z ustanovení § 42 odst. 4, § 79 odst. 1 a § 249 o.s.ř., ale

i z konstantní judikatury obecných soudů a nauky vyplývá, že

žaloby směřující proti rozhodnutím správních orgánů musí obsahovat

skutkové a právní odůvodnění, tzn. žalobcovo tvrzení, která

konkrétní ustanovení právních předpisů byla dle názorů žalobce

porušena a o jaké důvody žalobce tento svůj názor opírá. Rozsahem

tvrzených nezákonností v žalobě jsou vymezeny hranice soudního

přezkumu správního rozhodnutí, za které soud, s výjimkou vad

vyvolávajících nicotnost rozhodnutí, k nimž se přihlíží i z moci

úřední, nemůže jít. Pokud stěžovatelka přes výzvu soudu neuvedla,

porušením jakých konkrétních ustanovení právních předpisů byla

zkrácena rozhodnutím správního orgánu na svých právech, nedomáhala

se soudní ochrany stanoveným způsobem (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Krajský soud tak nemohl zastavením řízení porušit ústavně zaručené

právo na soudní ochranu. Vyšší nároky kladené na žaloby ve

správním soudnictví našly svůj výraz i v povinném právním

zastoupení žalobce, jak je stanoveno v § 250a o.s.ř. Z uvedených

důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Celní ředitelství Olomouc se k ústavní stížnosti nevyjádřilo

a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdalo.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě,

sp. zn. 22 Ca 338/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými

podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti

a návrhům s ní spojeným, pokud směřují proti usnesení Krajského

soudu v Ostravě, je třeba vyhovět, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se

zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,

zda napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě o zastavení

řízení pro neodstranění vady žaloby byla porušena základní práva

stěžovatelky na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti

rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2

Listiny. V oblasti správního soudnictví jsou uvedená základní

práva vymezena resp. omezena ustanoveními obsaženými v části páté

o.s.ř., zejména ust. § 250 odst. 2, který vymezuje, kdo je

legitimován k podání žaloby a dále ust. § 250a o povinném právním

zastoupení, ust. § 250b o lhůtě k podání žaloby a ust. § 250h,

limitujícím možnost žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí

rozšířit. Lze akceptovat názor, že uvedené zákonem stanovené

podmínky realizace ústavního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2

Listiny mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel

kvalifikovaně, aby byla uplatněna zásada koncentrace a efektivity

řízení a tím byla usnadněna realizace dalšího ústavního práva

- práva na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené

lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny).

Nicméně Ústavní soud nemůže akceptovat takový postup krajského

soudu, který již tak zákonem vymezenou či omezenou možnost

uplatnění ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl.

36 odst. 2 Listiny dále omezuje, a to svým nadmíru restriktívním

výkladem ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., jež upravuje náležitosti

správní žaloby, jak se v daném případě stalo. Jak vyplývá

z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání ustanovení

o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty

a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které

byla stanovena. Tento posledně uvedený ústavní princip je nezbytné

bezezbytku akceptovat i v rozhodovací činnosti obecného soudu

podle §250d odst. 3 o.s.ř. v případě, kdy má být řízení o správní

žalobě zastaveno pro neodstranění takové vady žaloby, jež má

spočívat v údajném neuvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje

nezákonnost rozhodnutí správního orgánu (§ 249 odst. 2 o.s.ř.).

V rámci minimalizace zásahů ústavního soudu do jurisdikce

obecných soudů Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na

zrušení napadenému usnesení krajského soudu předcházejících

správních rozhodnutí, neboť ve smyslu § 245 odst. 1 o.s.ř je

úkolem obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu, aby v řízení

podle části páté o.s.ř., přezkoumávaly zákonnost správních

rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1

zákona ústavní stížnosti zčásti vyhověl, když shledal, že

napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno

ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny

a ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. ledna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru