Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 406/03Usnesení ÚS ze dne 24.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.406.03
Datum podání28.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.k

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 406/03 ze dne 24. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 406/03

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2003 čj. 7 Tdo 449/2003-323,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora označené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2002 čj. To 452/2002-312, a uvádí, že z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR není patrno, na základě čeho dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání uplatnila důvod spočívající v tom, že některý výrok chybí nebo je neúplný, když zákonné označení dovolacího důvodu uvádí zcela jiné skutečnosti, pro které podala dovolání a tato skutečnost byla nepochybná i z odůvodnění jejího dovolání. Odmítnutí dovolání tak stěžovatelka chápe jako odepření spravedlnosti a porušení práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení zrušil.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 10. 2003 podepsaném předsedou senátu 7 Tdo uvedl, že z ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu upravujícího obsahové náležitosti dovolání vyplývá, že dovolatel je povinen uvést v dovolání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, a to jeho zákonným označením a okolnostmi, které uplatněný zákonný důvod dovolání naplňují. Uvedením povinných obsahových náležitostí vyplývajících z ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu dovolatel vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu ČR a určuje obsah jeho možného rozhodnutí o dovolání. Tím, že stěžovatelka v dovolání mj. uvedla konkrétní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu a rovněž konkrétní námitky, když naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřovala v tom, že se odvolací soud beze zbytku ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a nepřisvědčil tvrzením odsouzené, splnila náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 trestního řádu, a nebyl tak důvod k postupu podle § 265h odst. 1 trestního řádu, upravujícího postup při odstraňování vad dovolání. Rozsah a důvody dovolání jsou plně v rukách dovolatele a soudu nepřísluší zjišťovat, zda skutečně chtěl podat dovolání z daného důvodu, či zda neměl v úmyslu uplatnit jiné námitky atp. Rovněž tak soudu nepřísluší poučovat obhájce dovolatele o platném právu, když takovéto znalosti se u něj, jako u osoby znalé práva, předpokládají. Nejvyšší soud ČR dále zdůraznil, že podle ustanovení § 265d odst. 2 trestního řádu může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Tento zákonný požadavek vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti a řídí se přísnějším procesním režimem. Garantem správnosti podaného dovolání je tak advokát obviněného jako osoba znalá práva, který má klientovi zajistit, aby právní složitost spojená s podáním dovoláním a s rozhodováním o něm, nebyla na újmu obviněného, který potřebné znalosti nemá. Splňuje-li proto dovolání všechny obsahové i formální náležitosti, nezbývá Nejvyššímu soudu ČR než na základě takto řádné podaného dovolání ve věci rozhodnout. V daném případě bylo dovolání podáno z důvodu § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Podle znění trestního řádu platného v době podání dovolání, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 200/2002 Sb. účinné od 24. 5. 2002, tento dovolací důvod spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Na uvedenou novelu Nejvyšší soud ČR také upozornil v odůvodnění svého rozhodnutí. V dovolání přitom nebyla uvedena zákonná citace tohoto důvodu, z níž by bylo zřejmé, že se jedná o písařskou chybu a je uplatňován jiný důvod dovolání. Podle Nejvyššího soudu ČR obhájce obviněné v době podání dovolání nepostřehl změny trestního řádu vzniklé v důsledku zmíněné novely a jak vyplývá i z podané ústavní stížnosti, tuto změnu nezaznamenal doposud. Závěrem svého vyjádření Nejvyšší soud ČR navrhl odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 1 T 58/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 10. 2002 čj. 1 T 58/2002-295 uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 2 trestního zákona, kterého se dopustila tím, že v konkrétně určeném období jako vedoucí školní jídelny při základní škole neodváděla zřizovateli školní jídelny veškeré finanční prostředky, které vybírala za obědy od strávníků, ale část vybraných peněz si ponechávala pro svoji potřebu, čímž způsobila na cizím majetku škodu přes 65 tisíc korun. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvou let, k zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu dvou let a k úhradě části způsobené škody poškozenému. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně shora citovaným usnesením zamítl jako nedůvodné, když potvrdil, že soud prvého stupně řádně zjistil skutkový stav věci a z těchto zjištění vyvodil správné právní závěry.

V dovolání stěžovatelka uvedla, že je podává proti zamítavému výroku usnesení soudu druhého stupně a tímto důvodem je fakt, že odvolací soud se beze zbytku ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla, že své dovolání opírá o ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, neboť naznal, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu. Podle Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka formálně uplatnila dovolací důvod podle odst. 1 písm. k) citovaného ustanovení trestního řádu, tj. že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, ale její konkrétní dovolací námitka žádné skutečnosti týkající se uplatněného dovolacího důvodu neobsahovala.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V projednávané věci Ústavní soud považuje za nutné nejprve připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soud nepostupoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34) a poté mnohokráte v celé řadě svých rozhodnutí; od své konstantní judikatury se Ústavní soud nemíní v této věci odchylovat.

K argumentaci stěžovatelky čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícímu z tohoto článku je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem a s přihlédnutím ke všem specifikům řízení před dovolacím soudem musí být účastníku řízení dána možnost předestřít soudu svá tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vzneseném návrhu rozhodnout a své rozhodnutí patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásada spravedlivého procesu neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud ČR tato pravidla rozhodování neporušil. Dovolání stěžovatelky projednal dne 6. 5. 2003 v neveřejném zasedání, což trestní řád připouští, a při svém rozhodování aplikoval a interpretoval příslušná ustanovení trestního řádu, jež na projednávanou věc dopadala, neztráceje přitom ze zřetele vázanost rozsahem dovolání.

Ústavní soud rovněž zkoumal, zda v projednávané věci nebyly dány podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jak Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi vyložil, jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 37, a další), dále případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 9 a další) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, č. 63 a další) V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.

Postup dovolacího soudu při posuzování formálních a obsahových náležitostí dovolání tak, jak byl přiléhavým a vyčerpávajícím způsobem vyložen ve vyjádření předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, a následně i jeho výsledek, kterým je napadené usnesení, tedy považuje Ústavní soud za rozhodnutí učiněné v ústavních mezích a námitka stěžovatelky o odepření spravedlnosti se tak jeví jako zcela nepřípadná. Výsledek dovolacího řízení je v daném případě nutno považovat za odraz procesního postupu stěžovatelky, když tato své zájmy účinně nehájila. Lze sice připustit, že v tomto směru šlo spíše o pochybení stěžovatelčina právního zástupce (obhájce) než o pochybení samotné stěžovatelky, avšak to pro rozhodování Ústavního soudu žádnou relevanci nemá. Ústavní soud není totiž povolán k tomu, aby svým rozhodnutím napravoval advokátem vadně poskytnuté právní služby; k tomu koneckonců nebyl povolán ani Nejvyšší soud ČR, jenž o chybně koncipovaném dovolání rozhodl způsobem, který, jak shora vyloženo, nevykazoval žádný deficit zákonnosti a ani ústavnosti.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru