Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4048/19 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Poučovací povinnost
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.4048.19.1
Datum podání18.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 118a, § 118b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4048/19 ze dne 7. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Alana Barátha, zastoupeného JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem, sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019 č. j. 26 Cdo 2724/2019-185, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2019 č. j. 13 Co 286/2018-158 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. srpna 2018 č. j. 29 C 179/2017-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MORDELON s. r. o., sídlem Brněnská 1027, Rosice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli (jako žalovanému) uložena povinnost vyklidit konkrétní nemovitosti v obci a katastrálním území Želešice a nahradit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) náklady řízení ve výši 20 609 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatel užívá předmětné nemovitosti ve vlastnictví vedlejší účastnice bez jakéhokoliv právního titulu, neboť existenci jím tvrzené nájemní smlouvy, kterou měl uzavřít s vedlejší účastnicí ohledně nájmu těchto nemovitostí, neprokázal.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 534 Kč. Ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že vedlejší účastnice prokázala své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, ty stěžovatel užívá bez právního důvodu a zasahuje tak neoprávněně do jejího vlastnického práva.

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se dostatečně nezabývaly jím přednesenými námitkami a navrženými důkazy, jimiž chtěl prokázat existenci a platnost nájemní smlouvy. Argumentuje, že závěr o tom, že neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které on označil. Ve vztahu k důkaznímu břemenu při prokazování pravosti a pravdivosti (správnosti) soukromé listiny cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 33 Cdo 729/2013, přičemž za nesprávný považuje závěr obecných soudů, že neprokázal existenci nájemní smlouvy, jestliže předložil jen její ověřenou fotokopii. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že navrhl řadu důkazů, mj. výslechem pracovnice notářské kanceláře Ilony Polachové, která kopii pořizovala, a s poukazem na význam vidimace odmítá názor soudů nižších stupňů, že je rozdíl v tom, zda byla předložena prostá nebo notářky ověřená kopie, přičemž zdůrazňuje, že listina o ověření (ověřovací doložka) je veřejnou listinou nadanou presumpcí správnosti a pravosti a že soudy nižších stupňů měly zkoumat, zda je tato doložka pravá a správná, a v případě absence důvodných pochybností měly vycházet z věcného obsahu ověřené kopie, jako by šlo o originál nájemní smlouvy.

6. K tomu dodává, že z procesní opatrnosti navrhl zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, což okresní soud odmítl, přičemž se opřel o odborný článek, který založil do soudního spisu. O tomto postupu se dozvěděl jen náhodou, krajský soud ani dovolací soud se jeho námitkami nijak nevypořádaly. Dále stěžovatel poukazuje na § 125 o. s. ř. a argumentuje, že žádné procesní ustanovení nepřikládá větší význam originálu než kopii a neukládá povinnost provádět pouze důkaz originály, podle § 129 o. s. ř. důkaz kopií je třeba hodnotit každý jiný důkaz, a to podle zásad § 132 o. s. ř., krajský soud se těmito pravidly neřídil a Nejvyšší soud se proti tomu nijak nevymezil.

7. Těmto soudům stěžovatel také vytýká, že přisvědčily postupu okresního soudu, který s odkazem na zákonnou koncentraci řízení nepřihlédl k jeho skutkovému tvrzení, že vedlejší účastnice není vlastníkem předmětných nemovitostí, ale že jejich vlastníkem je on, protože je nikdy nepozbyl. Krajský soud uzavřel, že tyto skutečnosti uplatnil až po skončení prvního jednání okresního soudu konaného dne 12. 6. 2018, při němž byli účastníci o zásadách a dopadech koncentrace poučeni. Tento postup se dle stěžovatele odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4255/2011. Krajský soud výslovně připustil, že se mu nedostalo řádného poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a sám tak učinil na jednání dne 4. 4. 2019, přesto však konstatoval, že rozhodné skutečnosti (stěžovatel) uplatnil až po uplynutí zákonné koncentrační lhůty. Odchýlil se (např. od usnesení ze dne 24. 4. 2018 č. j. 22 Cdo 5148/2017) i v otázce posouzení, kdy bylo skončeno první jednání ve věci, neboť z protokolu o jednání konaného dne 12. 6. 2018 neplyne, že by okresní soud provedl všechny úkony vymezené v § 118 odst. 2 o. s. ř., protože nesdělil výsledky přípravy jednání, neuvedl, která právně významná skutková tvrzení lze považovat za shodná, která zůstala sporná a které navržené, příp. nenavržené důkazy provede. V důsledku toho nebylo zkoumáno, zda vedlejší účastnice je aktivně legitimovaným subjektem.

8. S tím pak souvisí, jak se krajský soud vypořádal s návrhem na přerušení řízení do doby skončení řízení o jeho žalobě na určení vlastnického práva, jež není dosud pravomocně skončeno. Dle stěžovatele postupoval v rozporu s § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se uvedenými skutečnostmi nezabýval a jeho dovolání odmítl se zdůvodněním, že je z hlediska příslušných zákonných ustanovení nepřípustné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy dostatečně nereagovaly na jím vznesené námitky a navržené důkazy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak patrno, že všechny stěžovatelovy námitky obecné soudy řádně (a velmi podrobně) vypořádaly, stejně tak zdůvodnily, proč některé důkazy, které stěžovatel navrhoval k prokázání svého tvrzení, že s vedlejší účastnicí uzavřel nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání výše uvedených nemovitostí, neprovedly.

13. Podstatou ústavní stížnosti tak je pouhá polemika s hodnocením důkazů obecnými soudy, kdy se stěžovatel ve vztahu k jím předložené, notářsky ověřené kopie (údajné) nájemní smlouvy sice domáhá použití zásady volného hodnocení důkazů, ve skutečnosti vyjadřuje nespokojenost s tím, že tomuto listinnému důkazu s ohledem na konkrétní okolnosti případu, resp. na další prokázané (zjištěné) skutečnosti přisoudily jinou důkazní "hodnotu", než jaká mu dle jeho názoru náleží (tedy že jej měly posuzovat, jako by šlo o originál listiny). V této souvislosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením neztotožňoval (čemuž tak ale v posuzované věci není) a že k zásahu do tohoto rozhodovacího procesu je oprávněn za předpokladu, že by jejich skutkové (a potažmo právní) závěry byly v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy (zpravidla bývá tento nesoulad vyvolán zjevným věcným omylem či očividnou logickou chybou při hodnocení konkrétních důkazů). O takovou situaci však v posuzované věci zjevně nejde.

14. Stejně tak není povinností obecných soudů provádět (všechny) důkazy, které účastník řízení navrhne, nicméně v takovém případě je jich povinností zamítnutí každého důkazního návrhu řádně odůvodnit. Stěžovatel v řízení navrhl důkaz výslechem notářské tajemnice Ilony Polachové, obecné soudy tyto návrhy zamítly a náležitě svůj postup odůvodnily, když dospěly (ve stručnosti řečeno) k tomu, že nejde o relevantní důkaz, tedy že jím tvrzenou skutečnost o uzavření (existenci) nájemní smlouvy prokázat nelze. Stejně tak řádně zdůvodnily, proč nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, jak stěžovatel požadoval.

15. Dále stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů, že své tvrzení o tom, že vlastníkem předmětných nemovitostí není vedlejší účastnice, uplatnil až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., tj. po skončení prvního jednání, které se konalo dne 12. 6. 2018, a proto k tomuto tvrzení nelze přihlížet. Argumentuje přitom, že krajský soud shledal pochybení na straně okresního soudu, spočívající v nedostatku adekvátního poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., a z tohoto důvodu jej sám poučil v odvolacím řízení na jednání dne 4. 4. 2019. Toto poučení se však týkalo stěžovatelova tvrzení, že nájemní smlouvu podepsal jednatel vedlejší účastnice a že tato byla uzavřena ve znění zachyceném v předložené fotokopii, přičemž dané pochybení okresního soudu nijak nesouviselo s nesplněním procesní povinnosti stěžovatele ve lhůtě uplatnit své tvrzení ohledně absence aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice (a navrhnout k jeho prokázání důkazy). S touto námitkou se ostatně ústavně konformním způsobem vypořádal již Nejvyšší soud, stejně jako s další námitkou stěžovatele, která se opakuje v ústavní stížnosti, tedy že okresní soud výslovně nesdělil výsledky přípravy jednání. Nezbývá než shrnout, že stěžovatel byl ohledně své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti náležitě poučen, přičemž mu nic nebránilo splnit svou povinnost a do skončení prvního jednání uplatnit i danou skutečnost (tedy že je vlastníkem předmětných nemovitostí). Pakliže této své povinnosti nedostál, musí nést právní důsledky stanovené v § 118b odst. 1 větě třetí o. s. ř.

16. A protože tuto námitku nelze považovat za jakkoliv opodstatněnou, nemůže být opodstatněná ani na ni navazující námitka, že krajský soud postupoval nesprávně, jestliže k návrhu stěžovatele řízení podle § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepřerušil.

17. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru