Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 404/99Nález ÚS ze dne 03.08.2001K materiální stránce trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/23 SbNU 141
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.404.99
Datum vyhlášení15.08.2001
Datum podání18.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 3 odst.4, § 171 odst.2 písm.a

141/1961 Sb., § 171


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 404/99 ze dne 3. 8. 2001

N 115/23 SbNU 141

K materiální stránce trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. P.,

proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne

24. 6. 1999 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 2

T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně

a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne

24. 6. 1999 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči, čj. 2

T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů,

jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu

úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) t.z. a odsouzen

k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl

podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v rámci řízení

o vypořádání BSM (nyní SJM) po rozvodu manželství stěžovatele

a jeho bývalé manželky, které dosud není skončeno, vydal Okresní

soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením předběžné opatření, sp. zn.

7 C 54/95, ze dne 16. 11. 1995, , ve kterém stanovil, že osobní

vozidlo Favorit 136 L, SPZ ZRD 58-96, bude bývalá manželka užívat

vždy po dobu lichého měsíce a stěžovatel po dobu sudého měsíce,

přičemž oba jsou povinni si automobil předat vždy v poslední den

toho kterého měsíce před bydlištěm navrhovatelky v 16,00 hodin

v provozuschopném stavu a s předepsanou výbavou, současně s klíči

a doklady potřebnými pro jeho provoz, s plnou nádrží benzínu

a s potřebným množstvím oleje a chladící kapaliny. Toto usnesení

pak k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Brně usnesením,

sp. zn. 37 Co 582/96, ze dne 14. 10. 1996. Stěžovatel se měl výše

zmíněného trestného činu, za který byl napadenými rozhodnutími

odsouzen, dopustit podle těchto rozhodnutí tím, že v období od

měsíce září 1997 do 22. 12. 1997 úmyslně neplnil povinnost, která

mu byla stanovena shora uvedeným usnesením Okresního soudu ve

Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 7 C 54/95, ze dne 16. 11. 1995, když

bývalé manželce nepředal klíčky od vozidla a doklady potřebné pro

jeho provoz a ponechal si je ve svém držení. O odvolání proti

odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 2

T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999 rozhodoval Krajský soud v Brně

tak, že odvolání svým usnesením, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne 24.

6. 1999, zamítl, přičemž v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, jak

uvádí stěžovatel, pouze obecně konstatoval, že skutková zjištění

soudu I. stupně jsou úplná a správná a mají oporu v provedených

důkazech a jejich zhodnocení. Dále zde uvedl, že stěžovatel vědomě

nerespektoval soudní rozhodnutí, takže muselo dojít k výkonu

soudního rozhodnutí, který se minul účinkem, neboť stěžovatel

odstranil věci, jež byly součástí vozidla a poškozená tak nemůže

vozidlo užívat, čímž došlo ke zmaření výkonu rozhodnutí.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných

soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu (čl. 36

odst. 1 Listiny) a dále došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR,

který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem.

V konečném důsledku pak bylo porušen i čl. 6 Úmluvy zaručující

každému právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána

nezávislým a nestranným soudem. Dotčení zmíněných základních práv

spatřuje stěžovatel ve skutečnostech, které uvedl již v odvolání

proti rozsudku soudu prvního stupně. Těmito skutečnostmi jsou:

1) Za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí byl odsouzen

proto, že podle soudu měl odstranit věc, které se podle ustanovení

§ 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. takové rozhodnutí týká. Stěžovatel

však namítá, že věc, které se rozhodnutí týká neodstranil, neboť

předmětný automobil byl garážován stále na stejném místě, z něhož

si jej posléze bývalá manželka v rámci provedeného výkonu

rozhodnutí odebrala. Doklady a klíčky od vozidla nikdy ve vozidle

nezůstávaly, a proto stěžovatel nemohl naplnit znak "odstranění

věci".

2) Doklady potřebnými pro provoz vozidla, které podle

odsuzujícího rozsudku nevydal, nejsou podle stěžovatelova názoru

osvědčení o TP ani TP.

3) Pokud jde o klíčky od vozidla, pak bývalá manželka jednak

potvrdila, že je má ve svém držení, a dále nejsou tyto klíčky

pojmovou součástí věci ve smyslu ustanovení § 120 o.z.

a nejsou-li ve vlastnictví vlastníka věci hlavní, nejsou ani

příslušenstvím věci.

4) Stěžovatel nezmařil výkon rozhodnutí, neboť tento byl posléze

proveden.

5) K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení

§ 171 t.z. nedošlo jak z hlediska objektivní stránky trestného

činu, ale zejména též z hlediska subjektivní stránky. Stěžovateli

nelze přičítat úmyslné zavinění, neboť stěžovatel pracuje jako

řidič mezinárodní kamionové dopravy a doma se zdržuje pouze

o některých víkendech. V době, kdy mělo proběhnout předání klíčů

a auta, nebyl nikdy na území republiky.

6) Z hlediska subjektivní stránky je rovněž podle stěžovatele

podstatné, což soudy zcela pominuly, že nebylo prokázáno, zda mu

skutečně bylo rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí doručeno.

7) V jeho případě nebyla naplněna ani tzv. materiální stránka

trestného činu, neboť stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je

pouze nepatrný. Čin je proto třeba posoudit spíše jako přestupek.

Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených

rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis

Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 2 T 162/98, a vyžádal si

vyjádření Krajského soudu v Brně.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a usnesení

Krajského soudu v Brně a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

Okresní státní zastupitelství v Třebíči a Krajské státní

zastupitelství v Brně se vzdaly postavení vedlejšího účastníka

v daném řízení.

Po seznámení se s ústavní stížností a obsahem připojeného

soudního spisu Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel

v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vyslovil již v

odvolání podaném proti rozhodnutí soudu I. stupně. Těmito

námitkami se však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí

o odvolání v zásadě nezabýval a spokojil se s obecným

konstatováním úplnosti a správnosti skutkových zjištění, která

mají oporu v provedených důkazech a jejich zhodnocení, kdy

stěžovatel vědomě nerespektoval soudní rozhodnutí a zmařil výkon

rozhodnutí tím, že odstranil věci, jež byly součástí vozidla.

Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného

soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými

rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv

a svobod. V posuzovaném případě stěžovatel vznáší řadu námitek,

které se vztahují převážně toliko k zákonnosti či správnosti

napadených rozhodnutí. Mezi nimi však nelze pominout tu námitku,

že v jeho případě nebyla naplněna materiální stránka trestného

činu, jehož se měl dopustit, a za který byl napadenými

rozhodnutími odsouzen.

Ze zásady vyjádřené v čl. 39 Listiny, vyplývá, že jen zákon

stanoví, které jednání je trestným činem, jakož i princip, že

trestní zákon nelze interpretovat extenzívně v neprospěch

obžalovaného. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje

jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření

trestného činu vystižením formálních znaků trestného činu. Legální

definice trestného činu uvedená v § 3 odst. 1 tr.zák. však pojem

trestného činu určuje nejenom jeho právně formálními znaky, ale za

pojmový znak trestného činu považuje i jeho materiální znak

(stránku), spočívající v nebezpečnosti trestného činu pro

společnost. V konkrétním případě tak musí být oba uvedené znaky

trestného činu naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Trestní

zákon tento požadavek explicitně vyslovuje v ustanovení § 3 odst.

2 slovy, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je

nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky

trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení pak

stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména

významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem

provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin

spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Oba obecné soudy se však touto stránkou stěžovatelova jednání

v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývaly, přičemž podle názoru

Ústavního soudu, právě v posuzovaném případě bylo namístě zvažovat

zmíněnou výhradu zákona, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro

společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje

znaky trestného činu. Uvedenému svědčí skutečnost, že rovněž

stěžovatel, stejně jako jeho bývalá manželka, nemohli v daném

období předmětný automobil používat, i když i jemu bylo toto

oprávnění usnesením okresního soudu o předběžném opatření, a to

v sudé měsíce, zaručeno (č.l. 4). Oprávnění užívat předmětný

automobil bylo u obou spoluvlastníků stanoveno rovnocenně,

chráněným zájmem v daném případě bylo plnění povinností

z usnesení okresního soudu, v němž bylo vydáno předběžné opatření

ohledně užívání osobního vozidla, jehož stěžovatel byl

spoluvlastníkem, a šlo o prozatímní úpravu majetkoprávních vztahů

mezi bývalými manželi do doby, než bude provedeno vypořádání

zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, nešlo o plnění zásadní

trvalé povinnosti, vyplývající z rodinného vztahu a týkalo se

výhradně stěžovatele a jeho bývalé manželky. To vše mělo být

obecnými soudy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. zvažováno

a i pokud jde o osobu pachatele, lze odkázat na sice toliko

stručná, ale nikoliv negativní hodnocení stěžovatele (č.l. 22-24).

S přihlédnutím k výše uvedenému pak Ústavní soud považoval za

nutné ústavní stížnosti vyhovět s ohledem na to, že obecné soudy

v daném případě dostatečně nezvažovaly naplnění materiálního znaku

daného trestného činu, což ve svých důsledcích může vést

k porušení čl. 39 Listiny, a proto napadená rozhodnutí pro jejich

rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle

§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 3. srpna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru