Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4033/13 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
nemovitost
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.4033.13.1
Datum podání31.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4033/13 ze dne 3. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, zastoupené JUDr. Danielou Burešovou, advokátkou se sídlem Kloboučnická 1436/22, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 11 C 57/2006-434 ze dne 24. 7. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 448/2008-861 ze dne 8. 3. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 635/2013-1107 ze dne 19. 11. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na rovné postavení účastníků v řízení, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka současně požádala o přednostní vyřízení věci podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala určení, že vlastníkem ideálního podílu 7/8 pozemku č. parc. X1 - zastavěná plocha a ideálního podílu 7/8 občanské vybavenosti č. p. X2 na pozemku č. parc. X1 - zastavěná plocha v kat. území Nové Město, obec Praha, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, je obchodní společnost OPZ PLUS, a. s. (v řízení před obecnými soudy první žalovaná, dále jen "vedlejší účastnice č. 1"). Řízení se dále na straně žalované účastnila správkyně konkurzní podstaty vedlejší účastnice č. 1, JUDr. Jiřina Lužová (v řízení před obecnými soudy druhá žalovaná, dále jen "vedlejší účastnice č. 2"), a obchodní společnost CIMEX Praha, a. s., resp. posléze její právní nástupkyně společnost PHL - G.E.N., s. r. o., které dle katastru nemovitostí svědčilo vlastnické právo ke sporným nemovitostem (v řízení před obecnými soudy třetí žalovaná, dále jen "vedlejší účastnice č. 3").

Rozsudkem č. j. 11 C 57/2006-434 ze dne 24. 7. 2007 obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl. Pro úplnost je možno poznamenat, že se jednalo o jeho v pořadí již druhé rozhodnutí, když řízení bylo původně vedeno pod sp. zn. 11 C 143/98. Obvodní soud měl za prokázané, že vedlejší účastnice č. 1 na valné hromadě společnosti, konané dne 20. 10. 1994, rozhodla o založení společnosti Správa nemovitostí, a. s., která byla přejmenována na C - majetkový fond, a. s., a později se transformovala ve vedlejší účastnici č. 3. Předmětem sporu zůstalo, zda "prohlášení zakladatele OPZ PLUS, a.s. o nepeněžitém vkladu do základního jmění akciové společnosti C - majetkový fond, a.s." ze dne 22. 3. 1995, díky němuž došlo k vyvedení mimo jiné i žalobou dotčených nemovitostí z majetku vedlejší účastnice č. 1, bylo platné. Obvodní soud při řešení této otázky vycházel zejména z rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 200/2005-229 ze dne 22. 12. 2005, jímž bylo rozhodnuto o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty vedlejší účastnice č. 1, a to na základě skutečnosti, že prohlášení vkladatele ze dne 22. 3. 1995 je platným právním úkonem, neboť splňuje ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, všechny podstatné náležitosti, tj. je dostatečně určité a srozumitelné. Na odůvodnění shora citovaného rozhodnutí obvodní soud odkázal s tím, že se s jeho závěry ztotožňuje.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozsudkem č. j. 16 Co 448/2008-861 ze dne 8. 3. 2011 zrušil rozhodnutí obvodního soudu ve vztahu k vedlejší účastnici č. 2 a řízení o žalobě v tomto rozsahu zastavil, neboť stěžovatelka vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu proti vedlejší účastnici č. 2 zpět. Ve zbytku městský soud rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly stěžovatelka a vedlejší účastnice č. 1 dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 635/2013-1107 ze dne 19. 11. 2013 jako nepřípustná odmítnuta.

Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V předloženém stížnostním návrhu obvodnímu soudu vytýkala, že se řádně nevypořádal se všemi důkazními návrhy, které směřovaly k prokázání neplatnosti prohlášení ze dne 22. 3. 1995. Obvodní soud především zcela opomenul důkazy navržené stěžovatelkou v podání ze dne 16. 9. 1999, neboť je neprovedl, ale ani návrh na jejich provedení nezamítl, jiné stěžovatelkou nabídnuté důkazy pak sice soud provedl, nicméně z nich v odůvodnění svého rozhodnutí nevyvodil žádné závěry a akcentoval pouze ty důkazy, které svědčily ve prospěch skutkové verze vedlejší účastnice č. 3. Další pochybení spatřovala stěžovatelka v tom, že se obvodní a městský soud cítily být dle § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vázány rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 200/2005-229 ze dne 22. 12. 2005, resp. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 840/2006 ze dne 30. 7. 2008, vydanými v rámci incidenčního sporu. Stěžovatelka k tomu uvedla, že citované ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s § 159a o. s. ř., tzn., pokud by měla být výše uvedená rozhodnutí závazná, musela by mít obě řízení tentýž předmět a stěžovatelka by současně musela být účastníkem incidenčního sporu. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna. Vylučovací žaloba má ryze procesní charakter, neřeší závazně otázky hmotného práva, nýbrž toliko, zda lze věc pojmout do soupisu podstaty; nadto se incidenční spor týkal pouze ideálních 7/8 budovy, nikoliv již ideálních 7/8 pozemku. Pakliže obvodní a městský soud samy nehodnotily otázku platnosti prohlášení ze dne 22. 3. 1995 a mechanicky vycházely z rozhodnutí přijatých v incidenčním sporu, nelze než konstatovat, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud. Prohlášení ze dne 22. 3. 1995 je přitom podle stěžovatelky neplatné již z důvodu neúčinnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice č. 1, konané dne 20. 10. 1994, která rozhodla nad rámec svých pravomocí o vkladu sporných nemovitostí jako celku do základního kapitálu jiné společnosti, přestože vedlejší účastnice č. 1 vlastnila pouze id. 7/8 těchto nemovitostí. Obvodní soud důkaz zápisem valné hromady OPZ PLUS, a. s., ze dne 20. 10. 1994 v tomto směru provedl, avšak jej neposuzoval. Obecné soudy se nezabývaly rovněž námitkou, že jednání statutárních zástupců vedlejší účastnice č. 1, jímž byly z jejího majetku vyvedeny předmětné nemovitosti, bylo vedeno zjevným úmyslem zkrátit věřitele. Jednalo se tedy o úkon, který svým účelem odporoval zákonu, a byl proto absolutně neplatný. Jestliže obecné soudy tuto otázku pominuly, činí to jejich právní posouzení věci neúplným, a tudíž nesprávným. Stěžovatelka měla za to, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně celkově nebyla odůvodněna způsobem stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. a jsou tedy nepřezkoumatelná. Co se týče městského soudu, tento nejen že neodstranil nedostatky řízení před soudem prvního stupně, nýbrž sám zatížil řízení další vadou, když se s odvoláním stěžovatelky vypořádal tak, že bez dalšího odkázal na napadené rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy zcela rezignoval na svou povinnost s náležitou pečlivostí zjistit skutkový stav a vyhodnotit předložené důkazy. Takový postup je ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu, neboť vykazuje znaky svévole a, jak již bylo zmíněno, zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že její dovolání nemělo být odmítnuto, a to jednak proto, že v předchozím průběhu řízení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a dále proto, že neprovedení navržených důkazů je jinou vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tudíž se jednalo o způsobilý dovolací důvod, což vyplývá i z předchozí judikatury Nejvyššího soudu. V nyní projednávané věci se dovolací soud od tohoto právního názoru odchýlil, aniž by vyložil důvody, pro které tak učinil, a odmítnutím mimořádného opravného prostředku neodůvodněně upřel stěžovatelce právo na přístup k soudu. Stěžovatelka dále podotkla, že Nejvyšší soud nemohl učinit závěr o věcné správnosti rozhodnutí městského soudu, neboť z odůvodnění tohoto rozsudku nebyl vůbec zřejmý skutkový základ, z nějž tento soud vycházel. Závěr o skutkovém stavu věci by přitom měl být v odůvodnění uveden v takovém rozsahu a kvalitě, aby se mohl stát východiskem pro právní posouzení věci, což se v daném případě nestalo. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 2. 2014 stěžovatelka zopakovala některé z dříve uplatněných námitek a dále konstatovala, že prohlášení ze dne 22. 3. 1995 bylo absolutně neplatné i z důvodu neurčitosti, neboť z něj nebylo jednoznačně seznatelné, které nemovitosti měly být předmětem nepeněžitého vkladu. Skutečnost, že účastníci neměli o projevené vůli pochybnost, nebyla v tomto směru rozhodná, neboť určitost projevu vůle se posuzuje objektivně dle obsahu příslušné listiny tak, jak se jeví třetím osobám. Obecné soudy dle stěžovatelky rozhodly též v rozporu s ustáleným výkladem ustanovení § 60 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Z dostupných důkazů vyplývá, že prohlášení ze dne 22. 3. 1995 bylo katastrálnímu úřadu Praha - město doručeno v podobě, kdy se týkalo předmětných nemovitostí jako celku a teprve po provedení vkladu byl do něj pod bodem 4) dopsán podíl 1344/1536. Katastrální úřad měl tedy správně návrh v rozsahu 1/8 zamítnout a toto částečně zamítavé rozhodnutí měl oznámit všem spoluvlastníkům. Jelikož tak nepostupoval, nenabylo jeho rozhodnutí o povolení vkladu doposud právní moci, k čemuž měly obecné soudy přihlédnout z úřední povinnosti; tuto otázku však vůbec nezkoumaly. Stěžovatelka dále rozvedla stížnostní argumentaci týkající se úmyslu převodce zkrátit věřitele, jakož i postupu dovolacího soudu, který v rozporu s judikaturou Ústavního soudu restriktivně posoudil dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, a nesprávně vyhodnotil i podmínky přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nově pak stěžovatelka uplatnila námitku, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, neboť vzhledem k odchýlení se od ustálené judikatury v procesních otázkách, měl ve věci rozhodovat velký senát Nejvyššího soudu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál, i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ačkoliv stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vznesla řadu námitek procesního charakteru, jádro jejího podání tvoří nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy, které shledaly prohlášení ze dne 22. 3. 1995 platným a konstatovaly, že vlastníkem sporných nemovitostí není vedlejší účastnice č. 1, jak tvrdila stěžovatelka, nýbrž vedlejší účastnice č. 3. V tomto ohledu nelze pominout, že právní zájem stěžovatelky na určení vlastnického práva vedlejší účastnice č. 1 k ideálním 7/8 předmětných nemovitostí, jak byl stěžovatelkou po celou dobu tvrzen a obecnými soudy následně akceptován, byl vymezen tak, že stěžovatelka, jakožto vlastník ideální 1/8 nemovitostí potřebuje mít postaveno najisto, vůči komu má realizovat svá spoluvlastnická oprávnění. Takto vymezený právní zájem tedy nezahrnoval určení konkrétního vlastníka, nýbrž toliko definitivní vyřešení sporu o vlastnictví, a byl v řízení před obecnými soudy bezezbytku naplněn.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Řízení o ústavní stížnosti tedy nelze chápat jako další fázi řízení před obecnými soudy, nýbrž jako specifický procesní prostředek, jehož účelem je posoudit, zda nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Z tohoto důvodu platí, že podat ústavní stížnost ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), kdy se tvrzený zásah týká stěžovatele jen zprostředkovaně, nikoli však přímo, není ve smyslu zákona o Ústavním soudu možné [shodně Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 496, či usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329)]. Podání stěžovatelky se přitom svým obsahem charakteru actio popularis výrazně přibližuje, neboť stěžovatelka se dožaduje určení vlastnického práva třetí osoby, aniž by objasnila, jakým způsobem se skutečnost, že k tomuto určení nedošlo, negativně promítla do její vlastní právní sféry. To vše za situace, kdy sama vedlejší účastnice č. 1, v jejíž prospěch je ústavní stížnost de facto podána, právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení zpochybnila (srov. vyjádření vedlejší účastnice č. 1 k odvolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku obvodního soudu, jak bylo předneseno u jednání odvolacího soudu dne 8. 3. 2011, č. l. 855 spisu). Ústavní soud má za to, že tyto skutečnosti významně snižují potenciál dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to do té míry, že by v podstatě samy o sobě postačovaly pro odmítnutí jejího návrhu jako zjevně neopodstatněného.

Odhlédnuto od výše uvedeného, k témuž závěru Ústavní soud dospěl i na podkladě přezkumu ústavní stížnosti. Stěžovatelka v ní opakuje námitky, které uplatnila v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Považuje-li stěžovatelka tato odůvodnění za nedostatečná, sluší se připomenout, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se Ústavní soud již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi jasně deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 aj.). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

V posuzovaném případě rozhodnutí obecných soudů výše nastíněnými deficity netrpí. Skutečnost, že se obecné soudy, za shodných skutkových okolností, ztotožnily s dílčími závěry rozhodnutí přijatých v rámci řešení incidenčního sporu a tyto v odůvodnění rozsudků citovaly, je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy necítily být rozhodnutími soudů v incidenčním sporu vázány, jak naznačovala stěžovatelka, nýbrž na základě vlastního uvážení neshledaly důvod se od nich odchýlit; v dalším lze odkázat na odůvodnění obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, v němž je tato otázka podrobně rozebrána (str. 7-8). Nelze tak rozumně dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti napadených soudních rozhodnutí; to ostatně dokládá i fakt, že stěžovatelka s jejich závěry věcně polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelných rozhodnutí nebylo možné.

Co se týče právního posouzení, Ústavní soud ustáleně judikuje, že otázka interpretace právních předpisů náleží výlučně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu do ní přísluší zasáhnout jen zcela výjimečně, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Napadená rozhodnutí jsou stran výkladu relevantních právních ustanovení řádně a přesvědčivě odůvodněna, Ústavní soud proto nebyl oprávněn do úvah obecných soudů jakkoliv zasahovat.

Ve vztahu k namítanému neprovedení některých důkazů Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka, ač k tomu byla obvodním soudem na jednání konaném dne 24. 7. 2007 vyzvána, žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesla, resp. netrvala na dříve přednesených návrzích, a ani ve svém odvolání nenamítala, že by byly opomenuty důkazy navržené v podání ze dne 16. 9. 1999. Totožně stěžovatelka postupovala i v první fázi řízení, vedené pod sp. zn. 11 C 143/98. Za těchto okolností je třeba považovat námitku uplatněnou v ústavní stížnosti za nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval [§ 75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jako nedůvodné se jeví též výtky vůči postupu Nejvyššího soudu, který nijak nevybočil z intencí zákonných ustanovení upravujících přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce podrobně vyložil, proč považoval v jejím případě mimořádný opravný prostředek za nepřípustný. Skutečnost, že se stěžovatelka s tímto výkladem neztotožňuje, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Odkazovala-li stěžovatelka na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 a další), tato se vždy týkala specifických situací, kdy odstranění tzv. jiných vad řízení bylo nezbytné z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu. Jak již bylo konstatováno, v řízení před obecnými soudy nebyl žádný obdobný deficit zjištěn, proto ani restriktivní výklad Nejvyššího soudu nelze považovat za postup, který by měl za následek porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Stěžovatelce nebylo možno přisvědčit ani v tom, že by byly naplněny podmínky, pro něž by měl ve věci rozhodovat velký senát Nejvyššího soudu; o překonání stávající judikatury se v projednávané věci nejednalo.

S ohledem na shora řečené, neshledávaje, že by v důsledku vydání napadených rozhodnutí nebo v průběhu řízení před obecnými soudy docházelo k porušování ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, nezbylo v závěru Ústavnímu soudu než její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Ústavní soud neshledal též důvody pro rozhodnutí o naléhavosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru