Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4030/12 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Rehabilitace
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.4030.12.1
Datum podání19.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 21

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4030/12 ze dne 28. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem na adrese České Budějovice, Žižkova 1321/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012 č. j. 30 Cdo 4551/2011-314 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 1 Co 205/2009-218, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. října 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl, aby podle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu bylo rozhodnuto, že náklady na jeho zastoupení advokátem ponese stát.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 46/2000 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti podanou dne 20. dubna 2000 domáhal určení, že byl neoprávněně vyloučen z okruhu osob podléhajících mimosoudní rehabilitaci podle § 21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále se domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000,- Kč, a to proti žalované České republice - Ministerstvu obrany. Ve věci opakovaně rozhodovaly jak Městský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze. V průběhu řízení stěžovatel změnil petit tak, že navrhoval uložení povinnosti žalované odstranit dosud trvající následky zásahu do práva na ochranu osobnosti stěžovatele a přiznat mu pro období jeho další vojenské služby od 16. dubna 1968 do 29. srpna 1968 a od 1. září 1968 postavení vojáka ve služebním poměru. Městský soud v Praze naposledy rozsudkem ze dne 20. února 2009 č. j. 37 C 46/2000-200 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovatelem Vrchní soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků právo. Stěžovatel podal ve věci i dovolání, které Nejvyšší soud, usnesením rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil nesouhlas s právními názory, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Stěžovatel tvrdil, že postupem nalézacího i odvolacího soudu byla porušena povinnost soudu se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co stěžovatel tvrdil. Soudy dle názoru stěžovatele nevycházely z individuálních rozměrů jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech a neučinily vše pro spravedlivé řešení, které je třeba hledat jakkoliv se to může jevit složité. Stěžovatel má za to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 150/1993, I. ÚS 89/07, I. ÚS 428/06, I. ÚS 894/10 a II. ÚS 651/04.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a z jakého důvodu nebylo možno žalobě, resp. podanému dovolání vyhovět. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť pro odlišnost právního základu na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. listopadu 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru