Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 403/05Usnesení ÚS ze dne 18.01.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.403.05
Datum podání15.07.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 29


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 403/05 ze dne 18. 1. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti České energetické agentury se sídlem Praha 2, Vinohradská 8, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, Advokátní kancelář Praha 1, Revoluční 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, č.j. 20 Cdo 1363/2004-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2004, č.j. 13 Co 309/2003-158, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.1.2003, č.j. 13 C 212/97-126, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15.7.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28.1.2003 určil, že vlastníkem budovy čp. 543, jiné stavby postavené na pozemku č. 774/1 v k.ú. Malá Strana (Praha 1) a dále pak pozemku p.č. 774/1 - zastavěná plocha a nádvoří v k.ú. Malá Strana (Praha 1) - dále jen "nemovitosti" - je žalobce, Česká katolická charita. Žalovanému - stěžovateli bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 125,- Kč.

Žalobce dne 28.12.1961 uzavřel s Náboženskou maticí smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem, jejichž celková inventarizační hodnota činila 100 642 101,- Kčs. Mezi převáděnými nemovitostmi byly i nemovitosti shora uvedené. Žalobce považoval tuto smlouvu za neplatnou, neboť byla uzavřena v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobce upozorňoval na zcela zřejmý nepoměr mezi dluhem vůči Náboženské matici a hodnotou převáděných nemovitostí, neboť byl žalobce nucen darovat Náboženské matici nemovitosti v hodnotě téměř 90 mil. Kčs.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo žalobci vyhověno. Soud mimo jiné poukázal na to, že pohledávka Náboženské matice vůči žalobci činila asi 12,3% hodnoty převáděného majetku, když 87,7% hodnoty převáděného majetku bylo převedeno bezplatně. Žalobce se sice zadlužil u Náboženské matice pro účely své chrámové služby, avšak Náboženská matice byla zřízena k tomu, aby žalobce financovala, zvláště poté, kdy byl žalobci znemožněn příjem z jiných zdrojů. Tím se žalobce dostal do pozice, kdy mu nezbylo než nemovitosti v nepoměrně vyšší hodnotě převést Náboženské matici, která je potom darovala státu. Soud se dále zabýval možností vydržení státu v dobré víře dle ust. § 134 občanského zákoníku. Stát jako vlastník nebyl dle soudu na základě provedených důkazů v dobré víře, a proto nemohl získat vlastnické právo vydržením. Soud se dále zabýval aktivní legitimací žalobce, možností blokace převodu majetku dle § 29 zák. č. 229/1991 Sb. a vztahem zák. č. 298/1990 Sb. k danému případu. Soud dopěl k závěru, že ani jeden z uvedených předpisů nelze na daný případ aplikovat, což řádně odůvodnil.

Stěžovatel podal odvolání k Městskému soudu v Praze, který se s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ztotožnil a rozhodnutí potvrdil. Městský soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání po provedení dalšího důkazu darovací smlouvou ze dne 5.2.1949. Odvolací soud se opět zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce, použití § 29 zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č. 298/1990 Sb., přičemž argumentaci obsaženou již v rozhodnutí soudu první instance dále rozvinul.

Stěžovatel využil svého práva a podal dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť jej shledal nepřípustným. Dovolací soud uvedl, že v daném případě nejde o otázku zásadního právního významu, neboť stěžovatel napadá nedostatečná skutková zjištění soudů nižší instance, k jejichž přezkumu není dovolací soud příslušný. Přípustným dovolacím důvodem by podle názoru dovolacího soudu bylo, že odvolací soud uplatnil nesprávný právní názor v otázce restitučního předpisu, zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud však poukázal na to, že daná problematika již byla Nejvyšším soudem řešena a soudy nižší instance postupovaly v souladu s touto judikaturou.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou. Dále uvedl, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, když tvrdí, že žalobce nezískal vlastnictví k nemovitostem od původního vlastníka - Seyvalterovy útulny slepých dívek. Stěžovatel neprokázal nesprávnost zápisu vlastnického práva v pozemkové knize. Dále se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by právní kontinuita žalobce byla přerušena.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a předkládá argumenty vznesené již před obecnými soudy, zejména neprokázání převodu nemovitostí ze Seyvalterovy útulny slepých dívek na žalobce. Dále stěžovatel zpochybňuje závěr o neplatnosti darovací smlouvy, když ho soudy opřely toliko o výpověď svědka J. M. a obecná prohlášení A. Č.. Obecné soudy dle názoru stěžovatele pominuly prokázání právní kontinuity žalobce od roku 1951. Stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a některá zjištění soudu jsou v rozporu se skutečnostmi zjištěnými provedenými důkazy. Tím, že Nejvyšší soud ČR nepřikládal žádný význam vadám dokazování před soudy I. a II. stupně, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 212/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Konstantní judikatuře Ústavního soudu však odpovídá, že rozsah práva na spravedlivý proces tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možno vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení.

Právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem protiústavním; věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah; pouhá nesouhlasná polemika stěžovatele se závěry obecných soudů opakující argumenty uplatněné již v řízení před nimi není způsobilá věc posunout do ústavně právní roviny.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podrobně vysvětlující restituční charakter zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., jakož i důvod, proč do posuzovaných právních poměrů uvedený zákon nezasahuje, přesvědčivě se odvolává na již stabilizovanou judikaturu Nejvyššího soudu a je i ve shodě se stanoviskem pléna Ústavního soud Pl. ÚS st. 22/05 potvrzujícím, že citovaný zákon je zákonem restitučním, a stvrzujícím správnost judikatury Nejvyšším soudem ve vztahu k tomuto předpisu vytvořené.

Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům, jež provedly; Ústavní soud nemůže ukládat obecným soudům, jak mají hodnotit výpověď svědka J. M. či prohlášení státního představitele A. Č..

Na závěr je třeba připomenout, že sporné občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, která mimo jiné stranám ukládá povinnost nejen skutečnosti tvrdit, ale navrhovat k jejich prokázání i důkazy. Soud pak dohlíží na rovnocenné možnosti uplatnění práv stran. Soud nemůže svou vlastní aktivitou do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu; jinými slovy činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech, jak to požadoval stěžovatel v případě prokázání kontinuity žalobce. V posuzovaném případě soudy svým povinnostem uloženým jim Ústavou, Listinou, jakož i Úmluvou, dostály.

Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru