Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 402/99Nález ÚS ze dne 15.05.2001Prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Dokazování v daňovém řízení.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkazní břemeno
daň/základ
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/22 SbNU 131
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.402.99
Datum vyhlášení30.05.2001
Datum podání17.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001

N 73/22 SbNU 131

Prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Dokazování v daňovém řízení.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

obchodní společnosti Ch., s.r.o., proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 30.března 1999, č.j. 38 Ca 125/98-68, a proti

rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne

13.února 1998, č.j. FŘ-9370/3/1997, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 1999,

č.j. 38 Ca 125/98-68, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.

m. Prahu ze dne 13. února 1998, č.j. FŘ-9370/3/1997, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala

zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.března 1999,

č.j. 38 Ca 125/98-68, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení

rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne

13.února 1998, č.j. FŘ-9370/3/1997, jakož i citovaného rozhodnutí

Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jímž bylo zamítnuto její

odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 ze

dne 24.10.1997, č.j. 185399/97/004915/5831, na daň z přidané

hodnoty ve výši nadměrného odpočtu 16 381,- Kč. Stěžovatelka

v ústavní stížnosti namítala, že Městský soud v Praze porušil

svojí povinnost pečlivě přihlížet ke všemu co vyšlo v řízení

najevo, zakotvenou v § 132 OSŘ, tím došlo i k porušení jejího

práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojmu právního státu,

jak vyplývá z čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

zdůraznil, že daňové řízení je ovládáno zásadou, podle níž je na

daňovém subjektu, aby prokázal všechny skutečnosti, které je

povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž

průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31

odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.). Provedení této zásady znamenalo,

že stěžovatelka měla prokázat, že její dodavatel uskutečnil

zdanitelné plnění, předal jí je a že přijatá zdanitelná plnění

použila k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Stěžovatelka

tedy nemusela prokazovat "cokoliv", jak je naznačeno v ústavní

stížnosti, ale pouze to, zda její dodavatel vůči ní uskutečnil

zdanitelná plnění, což je jedna ze zákonných podmínek úspěšného

uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. S ohledem na

uvedené má Městský soud v Praze za to, že jeho postupem

a rozsudkem nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, když toto

právo nemůže být porušeno pouhým neúspěchem ve sporu. Proto má

Městský soud v Praze za to, že ústavní stížnost nebyla podána

důvodně.

Finanční ředitelství pro hl. město Prahu odkázalo na

stanovisko zaslané Městskému soudu v Praze a uvedlo, že na jeho

obsahu i v současné době trvá. Dále uvedlo, že postup odvolacího

orgánu při rozhodování byl veden v souladu s právními předpisy

platnými v době, kdy bylo daňové řízení ve věci zdaňovacího období

IV. čtvrtletí 1996 u stěžovatelky prováděno, odvolací orgán

vycházel ze skutečného stavu, který při řízení vyšel najevo, což

bylo zřejmé nejen z výpovědí zúčastněných osob, ale i ze zjištění,

která jsou prováděna správci daní v souladu s ustanovením § 5

zákona č. 337/1992 Sb. Stanovisko k petitu ústavní stížnosti

Finanční ředitelství pro hl. město Prahu nezformulovalo.

Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. V této záležitosti zjistil, že ústavní stížnost byla

podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně

zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon

k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla shledána ústavní

stížnost přípustnou. Následně byla věc posouzena Ústavním soudem

z hlediska její opodstatněnosti. Přitom je třeba připomenout, že

opodstatněností ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem se

rozumí okolnost, že napadené rozhodnutí porušilo základní práva

a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených

listinných důkazů , zejména spisu Městského soudu v Praze sp. zn.

38 Ca 125/98 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, když učinil následující

zjištění:

Stěžovatelka uplatnila u správce daně na počátku roku 1997

nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí 1996 ve

výši 659 109,- Kč, Finanční úřad pro Prahu 4 platebním výměrem ze

dne 24.10.1997, č.j. 185399/97/004915/5831, odpočet snížil na

částku 16 381,- Kč. Důvod snížení spočíval ve zjištění, že

u dodavatele stěžovatelky (kterým byla společnost M., s.r.o.)

nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění a jelikož stěžovatelka

neměla v uvedeném období jiného dodavatele než společnost M.,

s.r.o., proto ani stěžovatelka nemohla uskutečnit zdanitelné

plnění na výstupu. Odvolání proti platebnímu výměru bylo

rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne

13.2.1998, č.j. FŘ-9370/3/1997, zamítnuto s odůvodněním, že

u stěžovatelky šlo pouze o fiktivní plnění namísto skutečného

plnění se společností M., s.r.o., u níž předmětné zboží nemohlo

existovat. Stěžovatelka podala dne 20.4.1998 u Městského soudu

v Praze žalobu proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství

pro hl. město Prahu, kterou se domáhala jeho přezkumu, neboť jím

byla, dle jejího názoru, zkrácena na svých právech, zejména tím,

že v odvolacím řízení nebylo provedeno dokazování v plném rozsahu,

když nebyl zjištěn skutkový stav, protože odvolací orgán nevzal

v úvahu skutečnost, že stěžovatelka v postavení daňového subjektu

doložila pohyb zboží skladovou evidencí a prokázala prodej tohoto

zboží několika odběratelům. Městský soud po provedeném řízení

dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Finančního ředitelství pro

hl. město Prahu bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu

podle § 250j odst. 1 OSŘ zamítl. Zejména zdůraznil, že

stěžovatelka v daňovém řízení neunesla důkazní břemeno a podrobně

popsal zjištění vedoucí k tomuto závěru.

Ústavní soud ve shodě s Městským soudem v Praze poukazuje na

konstrukci důkazního řízení, jako stadia daňového řízení. Vzhledem

k povaze daňového řízení je nezbytné, aby byla - kromě povinnosti

tvrzení - formulována i důkazní povinnost a její rozsah. Proto §

31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve

znění pozdějších předpisů, určuje, že daňový subjekt prokazuje

všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení

a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu

daňového řízení vyzván. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje

na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl.ÚS 38/95, v němž je

vyjádřena myšlenka, že citované ustanovení zákona č. 337/1992 Sb.

nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání

čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám.

Tato parémie však byla respektována, protože stěžovatelka tvrdila,

že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění a byla vyzvána, aby

toto tvrzení dokázala. Je třeba podotknout, že důkaz daňovým

dokladem (ve smyslu § 19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb., o dani

z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), je pouze

formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného

provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo

uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým

předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový

doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci

absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není

relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci

požadavku směřujícího k dokázání hmotně právního úkonu, tj.

k důkazu existence zdanitelného plnění. V daném případě se v této

fázi dokazování měl správce daně zaměřit na zpochybnění skladové

evidence. Argumentace, že společnost Ch., s.r.o., neprokázala

způsob úhrady dopravy od společnosti M., s.r.o., není žádným

důkazem o "fiktivním" nákupu zboží, zejména pak s ohledem na to,

že společnost Ch., s.r.o., tvrdí, že cena dopravy již byla

součástí ceny dodaného zboží. Ani otázka společných skladových

prostor obou společností není významná, protože účetní předpisy

nestanoví podmínky skladování zásob, je však důležité, zda je

zboží řádně a průkazným způsobem evidováno v účetnictví (přitom

skladová evidence musí navazovat na účetnictví). V tomto smyslu

byla důležitá inventura zásob podle stavu k 31.12.1996, kterou si

měl správce daně vyžádat. Pokud by inventura zásob nebyla

předložena, mohl správce daně konstatovat, že účetní evidence není

vedena průkazným způsobem (§ 7 odst. 3 zák. č. 563/1991 Sb.,

o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů). Z těchto důvodů měl

správce daně u společnosti Ch., s.r.o., ve vzájemné souvislosti

zkoumat úhradu závazku, vedení skladové evidence, vykázání závazku

a zásob v inventuře, prodej zásob a návaznost skladové evidence na

prodej těchto zásob, zaúčtování tržby ve výnosech, odvedení daně

z přidaného hodnoty u prodaného zboží (daň na výstupu), vykázání

finančních prostředků získaných z prodeje zboží v pokladně či na

účtu, průkaznost, úplnost a správnost účetnictví. Není však

přípustné, aby po daňovému poplatníkovi bylo požadováno provedení

důkazu o skutečnosti, na které se nepodílel. To platí o závěru

Městského soudu, že žalobce neprokázal, že by ze strany

společnosti M., s.r.o., došlo ke zdanitelnému plnění (správce daně

dospěl k závěru, že již nákup zboží společností M., s.r.o., od

společnosti T., s.r.o., je simulovaný). Prokazovat, že tento nákup

není simulovaný měla společnost M., s.r.o., nikoliv společnost

Ch., s.r.o. Lze proto uzavřít, že bez bližšího zkoumání (kontroly)

účetních písemností společností Ch., s.r.o. a M., s.r.o., nebyl

správce daně schopen posoudit, zda nákup zboží společností M.,

s.r.o., od společnosti TOM-ART, s.r.o, a následný prodej tohoto

zboží společností M., s.r.o., společnosti Ch., s.r.o.,

a společností Ch., s.r.o. dalším odběratelům byl simulovaný.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholným

orgánem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a násl. Ústavy ČR)

a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností. Vzhledem ke skutečnosti, že v ČR dosud nebyl zřízen

Nejvyšší správní soud (Ústavou předpokládaný v čl. 91), Ústavnímu

soudu nezbývá než provádět ve věcech, které jsou projednávány

v tzv. správním soudnictví, tj. též daňové záležitosti, nápravu

právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu. Proto je

třeba, aby Ústavní soud byl při posuzování takových kauz

důraznější, i když se i nadále nepovažuje za další (odvolací)

instanci. Nynější regulace správního soudnictví totiž, bohužel,

nepřipouští jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je

ústavní stížnost. S ohledem na uvedené okolnosti musí soudy

přezkoumávající rozhodnutí správních orgánů důsledně dbát na

striktní dodržování jejich poslání vyjádřené v čl. 90 Ústavy.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na

řádný a spravedlivý proces obsaženého v čl. 90 Ústavy a čl. 36

odst. 1 Listiny. Aniž by proto Ústavní soud posuzoval, zda došlo

ke zdanitelnému plnění u stěžovatelky a tím rozhodoval o meritu

věci, posouzením uvedených námitek dospěl k závěru, že správce

daně i Městský soud v Praze postupovali způsobem, který ve svých

důsledcích nemohl vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně

zjištěného skutkového stavu, a proto došlo v řízeních k porušení

principu legality a ve svých důsledcích byl ohrožen princip

spravedlivého procesu. V konečném důsledku pak by mohlo dojít

i k zásahu do práva chráněného čl. 11 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní

stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. května 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru