Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 402/05Nález ÚS ze dne 31.07.2006Postavení státu jako konkursního věřitele - oprávnění správce daně převést daňový přeplatek na nedoplatek jiné daně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty úpadce: Hannelore Karl - IMEXPO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/stejný obsah a ochrana vlastnictví
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkStát
vlastnické právo/ochrana
Daň
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 145/42 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.402.05
Datum vyhlášení16.08.2006
Datum podání14.07.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 14 odst.1 písm.i, § 3 odst.2

337/1992 Sb., § 64 odst.2, § 40 odst.11


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 402/05 ze dne 31. 7. 2006

N 145/42 SbNU 171

Postavení státu jako konkursního věřitele - oprávnění správce daně převést daňový přeplatek na nedoplatek jiné daně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 31. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 402/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., správce konkursní podstaty úpadce H. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2004 č. j. 30 Ca 125/2003-43 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 1 Asf 97/2004-69, vydaným ve věci rozhodnutí správce daně o převedení daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku úpadce.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2004 č. j. 30 Ca 125/2003-43 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 1 Asf 97/2004-69 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2004 č. j. 30 Ca 125/2003-43 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 1 Asf 97/2004-69.

2. Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

3. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

4. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003 č. j. 20 K 7/2003 byl prohlášen konkurs na majetek H. K. (dále jen "úpadce"). Následně byl rozhodnutím Finančního úřadu Horšovský Týn ze dne 14. 5. 2003 vydán pod č. 17632/03/119970/1601 platební výměr na daň z přidané hodnoty za listopad 2002, jímž došlo k vyměření nadměrného odpočtu DPH ve výši 1 054 788 Kč.

5. Dne 16. 5. 2003 vydal vedlejší účastník rozhodnutí o přeplatku č. j. 17751/03/119970/1601, kterým rozhodl správce daně dle ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád") o převedení přeplatku z úřední povinnosti dle ustanovení § 64 odst. 2 daňového řádu tak, že přeplatek na dani z přidané hodnoty vykázaný ke dni 16. 5. 2003 ve výši 1 054 788 Kč převedl na úhradu nedoplatku daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků vykázaného ke dni 16. 5. 2003 ve výši 647 945 Kč. Obdobně pak správce daně převedl na základě svého rozhodnutí o přeplatku ze dne 23. 5. 2003 č. j. 18262/03/119970/1601 vzniklý přeplatek i na úhradu nedoplatku daně z nemovitostí ve výši 1 255 Kč.

6. Stěžovatel podal proti výše uvedeným rozhodnutím správce daně reklamaci. Vedlejší účastník svým rozhodnutím ze dne 23. 6. 2003 č. j. 20387/03/119970/1601 a rozhodnutím ze dne 2. 7. 2003 č. j. 21354/03/119970/1601 podaný řádný opravný prostředek zamítl. Poté, co byla Krajským soudem v Plzni dne 29. 6. 2004 zamítnuta správní žaloba č. j. 30 Ca 125/2003-43, podal stěžovatel kasační stížnost, jež však byla rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 28. 4. 2005 č. j. 1 Asf 97/2004-69 rovněž zamítnuta.

7. Stěžovatel je toho názoru, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť státní moc byla uplatněna v rozporu s ustanoveními zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"). Ustanovení daňového řádu, na něž se oba soudy a vedlejší účastník odvolávají, nejsou v souladu s ustanoveními ZKV, a to zejména s ustanoveními § 1 odst. 1, § 2 odst. 3 a § 14 odst. 1 písm. i). Z pohledu věřitelů a smyslu konkursního řízení je nezbytné postupovat pro zachování spravedlnosti a rovnosti účastníků konkursního řízení tak, že přednost by měla mít ustanovení ZKV, nikoli ustanovení daňového řádu. Mezi danými předpisy je dle názoru stěžovatele poměr takový, že ZKV je zákonem speciálním.

8. Výklad zákonných předpisů tak, jak jej uvádějí obecné soudy a vedlejší účastník, neoprávněně zvýhodňuje vedlejšího účastníka jako věřitele, jenž si i po prohlášení konkursu může plně uspokojit pohledávku, která by měla být stejně jako u ostatních věřitelů uspokojena pouze poměrně. Vydáním zajišťovacího příkazu byla porušena rovnost věřitelů v konkursním řízení, když obecně je vyloučeno započtení na majetek patřící do podstaty a je vyloučeno, aby nově byly vytvořeny podmínky pro tzv. oddělené uspokojení některého z věřitelů.

9. Dle náhledu stěžovatele byla postupem orgánů státní moci porušena zásada, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Tato zásada rovnosti je pak porušena, má-li vedlejší účastník jako jeden z konkursních věřitelů možnost uhradit si i po prohlášení konkursu své pohledávky zcela, přičemž ostatním věřitelům je tato možnost ZKV odepřena. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím mělo pak dále dojít k zásahu do základního práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť byla porušena zásada, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Postup vedlejšího účastníka nelze považovat ani za souladný s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť v daném případě nejde o uložení daní a poplatků, ale o jejich vymožení.

10. Za zcela zásadní pak považuje stěžovatel chybné posouzení rovnosti jednotlivých věřitelů v průběhu konkursního řízení. Postupem podle ustanovení § 64 odst. 2 daňového řádu získal správce daně neoprávněnou výhodu při uspokojení své přihlášené a zjištěné pohledávky z konkursní podstaty oproti ostatním věřitelům. Dle náhledu stěžovatele má po prohlášení konkursu správce daně postavení věřitele, jenž ovšem nemá dle ZKV jiné postavení než ostatní věřitelé. Nelze tedy ani vydat zajišťovací příkaz, neboť tento obsahuje znaky odděleného uspokojení a výkonu rozhodnutí.

III.

11. Krajský soud v Plzni svým vyjádřením k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

12. Přípisem ze dne 2. 9. 2005 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší správní soud, jenž odkázal na stanovisko pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004 č. j. Sst 2/2003-205.

13. Příslušný správce daně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval průběh správního i soudního řízení a vyjádřil názor, že ZKV není ve vztahu k daňovému řádu předpisem speciálním. Z ustanovení § 40 odst. 11 daňového řádu vyplývá, že prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a správce daně byl tak povinen i po prohlášení konkursu povinen při výkonu správy daní postupovat dle daňového řádu. Žádné ustanovení citovaného předpisu pak nezakazuje správci daně uplatnit postup obsažený v daňovém řádu na daňový subjekt, na který byl prohlášen konkurs. Závěrem pak vedlejší účastník konstatuje, že v případě vyhovění ústavní stížnosti by došlo ke zpochybnění ustanovení § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, platného od 1. 5. 2004.

14. Stěžovatel byl s obsahem vyjádření účastníků řízení seznámen a ve svém přípisu ze dne 14. 7. 2006 uvádí, že neobsahují žádné nové argumenty a skutečnosti.

IV.

15. Za účelem posouzení případu si Ústavní soud vyžádal předmětný spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 125/2003 a po seznámení s jeho obsahem konstatoval, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Dále se konstatuje, že účastníci řízení souhlasili v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.

17. Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi několikrát vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je situace, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace norem jednoduchého práva. V takovém případě je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem ?nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 150, vyhlášen pod č. 290/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 17/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 174, vyhlášen pod č. 3/2000 Sb.)???Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je tak třeba upřednostnit ten, který je co nejvíce souladný s ústavním pořádkem.

18. V posuzovaném případě je při řešení vzájemného vztahu ustanovení § 40 odst. 11 a § 64 daňového řádu a § 14 odst. 1 písm. i) ZKV třeba mít na zřeteli především ústavní úpravu základních práv tak, jak to odpovídá požadavku úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu. Při posuzování konkrétního případu je třeba vyjít z toho, že vlastnické právo jako právo základní je chráněno čl. 11 Listiny. Z jeho odstavce 1 vyplývá, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků je nadáno stejným zákonným obsahem a ochranou. Z citované právní normy nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, jehož v daňových věcech reprezentuje právě správce daně.

19. Ústavní soud je toho názoru, že obecný soud postupoval ve výše nastíněném případě v rozporu s kogentní normou § 14 odst. 1 písm. i) ZKV a nerespektoval tak účel tohoto zákona, stanovený v jeho § 2 odst. 3, tj. poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Uvedeným postupem došlo k neodůvodněnému zvýhodnění jednoho z věřitelů, tj. státu.

20. Potvrzením zvýhodněného postavení finančního úřadu při uspokojování jeho pohledávek za úpadcem dochází k odčerpání finančních prostředků z konkursní podstaty na úkor všech ostatních věřitelů. Tím je omezována možnost poměrného uspokojení ostatních věřitelů a také možnost správce konkursní podstaty získat odměnu z konkursní podstaty. Správce daně je tak neodůvodněně zvýhodňován ve svém postavení věřitele sui generis ve vztahu k ostatním věřitelům. Postupem státních orgánů tak došlo také k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož jsou si všichni účastníci v řízení rovni.

21. Pokud by mělo být přijato výhodnější postavení finančních úřadů jako správců daně v uspokojování jejich pohledávek (reprezentujících určitý veřejný zájem), takové zvýhodnění by musel zákonodárce formulovat explicitně, ústavně konformně a mělo by být i obhajitelné. Za takové ustanovení nelze považovat finančním úřadem zmiňované ustanovení § 40 odst. 11 daňového řádu, dle něhož se prohlášením konkursu daňové řízení nepřerušuje. Není sporu o tom, že prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje, ale okamžikem jeho prohlášení pro ně platí omezení stanovená ZKV, včetně zákazu započtení. Použití přeplatku daně na úhradu případného doplatku u jiné daně představuje v rámci konkursního řízení faktické započtení, neboť se jím dosahuje stejného účinku jako u běžného započtení.

22. Je sice pravda, že stanovisko Nejvyššího správníhosoudu zveřejněné ve sbírce jeho rozhodnutí č. 6/2004 vychází z názoru, dle něhož lze vrátit daňovému subjektu přeplatek jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, to jest, není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, ovšem Ústavní soud se v minulosti k tomuto stanovisku již vymezil v nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 či sp. zn. III. ÚS 38/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 145 a č. 187). Ke stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu bylo kromě toho přijato odlišné stanovisko šesti soudců Nejvyššího správního soudu, podle něhož: "I. Daňový nedoplatek vzniklý před prohlášením konkursu lze uspokojit jenom podle pravomocného rozvrhového usnesení. Daňový nedoplatek vzniklý po prohlášení konkursu má povahu pohledávky za podstatou a lze jej uspokojit kdykoliv v průběhu konkursu; II. Daňový přeplatek nelze po prohlášení konkursu použít k úhradě jiných daňových nedoplatků úpadce, které správce daně přihlásil nebo měl přihlásit do konkursu. Postup podle § 64 zák. č. 337/1992 Sb. by za trvání konkursu byl nepřípustným započtením.". Ústavní soud se dále postavil na obsahově shodné stanovisko také v nálezech sp. zn. I. ÚS 544/02, sp. zn. III. ÚS 208/05, sp. zn. III. ÚS 24/05, sp. zn. III. ÚS 658/04 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 37, nález č. 76, svazek 40, nález č. 46, svazek 39, nález č. 212, svazek 40, nález č. 18), od jejichž rozhodovacích důvodů není třeba se odchýlit a na něž lze pro další odůvodnění odkázat. Závěrem je pak třeba konstatovat, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zvážil ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2006 č. j. 2 Afs 66/2004-53 výše nastíněnou rozhodovací praxi obecných soudů a akcentoval ústavněprávní rovinu dané problematiky.

23. Ústavnísoud z uvedených důvodů ústavně nekonformní interpretace příslušných ustanovení, podané v odůvodnění napadených rozhodnutí, ústavní stížností napadená rozhodnutí dle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, a to pro jejich rozpor čl. 11 odst. 1 a čl. 37 Listiny.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru