Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 401/2000Usnesení ÚS ze dne 30.11.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVydržení
vlastnické právo/ochrana
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.401.2000
Datum podání04.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126, § 135c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 401/2000 ze dne 30. 11. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 401/2000

Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Dřevařské závody V. B., a. s., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2000, čj. 6 Co 690/2000-113, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 1. 2000, čj. 6 C 138/99-96,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti do potvrzující výrokové části (a v sepjetí s ní i do výroku o nákladech řízení) shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově o zamítnutí negatorní žaloby stěžovatelky, tato tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jejích práv ústavně zaručených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a nepřímo porušily i čl. 4 a čl. 36 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že závady ve skutkovém zjišťování a právním posouzení její věci spočívají v tom, že odvolací soud jednak na některé její námitky vůbec nereagoval, jednak na rozdíl od soudu prvého stupně vyvodil účelově rozšiřujícím způsobem ve prospěch vedlejších účastníků obsah práva dočasného užívání nemovitosti, aniž by tento závěr vyplýval z dohody mezi právním předchůdcem stěžovatelky a vedlejšími účastníky, uzavřené v roce 1987. Protože stěžovatelka má za to, že "zjištění" obecných soudů ji poškozují ve výkonu vlastnických práv, žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky pro rozpor s výše citovanými články Listiny a Úmluvy zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 6 C 138/99, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 8. 6. 1999, čj. 6 C 138/99-33, okresní soud rozhodoval o návrhu žalobce (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky) a vzájemném návrhu žalovaných, manželů F. a A. P. a manželů M. a M. Č. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejších účastníků). Tito se žalobou o určení věcného břemene vydržením domáhali určení, že jsou oprávněnými z věcného břemene spočívajícího v právu zřízení a užívání přívodního nadzemního vedení ocelového vodovodního potrubí, podzemního odtokového potrubí a přívodu elektrického kabelu přes pozemek stěžovatele č. 1443/4 v k. ú. V. B. na jejich pozemek č. 219/3, na kterém vystavěli a provozují vlastní malou vodní elektrárnu (dále jen "MVE"). Okresní soud vyšel ze závěru, že přívodní roura, odpadové vedení a elektrický kabel jsou součástmi stavby MVE a že daný případ lze řešit podle ustanovení § 135c občanského zákoníku (stavba na cizím pozemku), a proto oba návrhy zamítl. V případě stěžovatelky proto, že jeho žaloba se opírala o jiné ustanovení, § 126 občanského zákoníku., v případě žalovaných proto, že u nich neshledal naléhavý právní zájem nezbytný pro určovací žalobu, když poměry lze uspořádat jinak a lze žalovat na plnění.

K odvolání všech účastníků soudního řízení Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 9. 1999, čj. 6 Co 2256/99-59, napadený rozsudek zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že naléhavý právní zájem na určení na straně vedlejších účastníků je dán a na rozhodnutí o jejich návrhu, tedy zda věcné břemeno existuje, či nikoliv, je závislé věcné rozhodnutí o návrhu stěžovatelky.

Okresní soud v Českém Krumlově poté na základě provedené dokazování konstatoval, že vedlejší účastníci zasahují do práv stěžovatelky, ale jde o zásah oprávněný, neboť vedlejší účastníci jsou oprávněnými z věcného břemene, jež vydrželi výkonem práva. Rozsudkem ze dne 21. 1. 2000, čj. 6 C 138/99-96, proto rozhodl v odstavci prvém a druhém výrokové části tak, že návrh stěžovatelky, požadující zákaz rušivého chování vedlejších účastníků na její pozemkové parcele, zamítl, a k návrhu vedlejších účastníků určil v odstavci třetím výrokové části, že tito jsou oprávněnými z věcného břemene spočívajícího v právu zřízení a užívání přívodního nadzemního vedení, ocelového vodovodního potrubí, podzemního odtokového potrubí a přívodu elektrického kabelu přes pozemek č. 1443/4 na parcelu č. 219/3 v k. ú. V. B.

Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích posoudil jako částečně důvodné a ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku v odstavci prvém a druhém, zatímco v odstavci třetím jej změnil tak, že určovací návrh vedlejších účastníků zamítl. Krajský soud vyšel z toho, že v listopadu 1987 uzavřel právní předchůdce stěžovatele a vedlejší účastníci dohodu o dočasném užívání pozemku č. 219/3 za účelem vybudování MVE na vodním toku na parcele č. 1474/4, a to na dobu 20 let a za úhradu. Z předložených písemností zjistil, že právní předchůdce stěžovatelky dal k vybudování MVE a elektropřípojky souhlas, že hodlal zřídit vedlejším účastníkům právo dočasného užívání i k pozemkům č. 1474/4 a č. 1443/4, že vybudování MVE bylo provedeno v souladu se stavebními předpisy a že v sobě zahrnovalo i vybudování příslušného potrubí, neboť jde o součástí věci hlavní. I když nakonec byla uzavřena písemná dohoda o právu dočasného užívání na dobu 20 let jen ohledně parcely 219/3, kde přímo MVE stojí, měli vedlejší účastníci právo vést roury i přes výše uvedené pozemky také na časově omezenou dobu 20 let. Podle krajského soudu toto právo vyplývá jednak ze stavebního povolení a jednak ze souhlasu právního předchůdce stěžovatelky z července 1987. Následně se parcela č. 1474/4 dostala do správy jiného právního subjektu, se kterým vedlejší účastníci uzavřeli nejprve smlouvu o dočasném užívání pozemku za účelem užívání odpadního potrubí k zabezpečení přítoku vody k MVE, a v dubnu 1997 smlouvu o pronájmu dílu této parcely. Parcelu č. 219/3 právní předchůdce stěžovatelky prodal v červnu 1997 vedlejším účastníkům a parcelu č. 1443/4 smlouvou zatížil v jejich prospěch věcným břemenem chůze a jízdy. I když při koupi parcely č. 219/3 nebylo nic uvedeno o právu vedlejších účastníků vést potrubí přes parcelu č. 1443/4, podle názoru krajského soudu se váže toto právo stále k právu provozovat MVE, neboť potrubí je její součástí. Krajský soud vyložil, že pokud by vedlejší účastníci parcelu č. 219/3 nekoupili, měli by právo jejího dočasného užívání, jakož i právo vést příslušné potrubí přes dotčenou parcelu po dobu 20 let, tj. do r. 2007, a že koupí parcely č. 219/3 se nemohli dostat do horšího právního postavení ve vztahu k užívání parcely č. 1443/4. Nelze tedy říci, že by uzavřením kupní smlouvy došlo k zániku práva vést potrubí, a stěžovatelka mohla proto kdykoliv svůj souhlas s vedením potrubí přes svoji parcelu odvolat. Krajský soud uzavřel, že jestliže vedlejší účastníci do doby, než koupili parcelu č. 219/3, byli v dobré víře, že jim právo vést potrubí přes parcelu 1443/4 a právo užívat parcelu č. 219/3 náleží jen po dobu určitou, 20 let, nemohli vydržel toto právo trvale bez časového omezení, tak jak rozhodl okresní soud, neboť nelze vydržet něco natrvalo, byla-li původně doba užívání časově omezena. Rozhodnutí okresního soudu o tom, že vedlejší účastníci jsou oprávnění z věcného břemene, které vydrželi, krajský soud v příslušné části výroku změnil tak, že jejich návrh zamítl. Ohledně negatorní žaloby stěžovatelky odvolací soud potvrdil právní závěry soudu prvého stupně v tom smyslu, že do práv vlastníka pozemku č. 1443/4 je skutečně zasahováno, ale nejde o neoprávněný zásah, neboť vedlejší účastníci sice právo odpovídající právu věcného břemene nevydrželi, ale s ohledem na shora uvedené mají právo vést příslušná potrubí přes předmětný pozemek a užívat jej v souvislosti s provozem MVE až do roku 2007. Toto právo nebylo zakotveno přímo v písemné dohodě o dočasném užívání pozemku, ale vyplynulo ze schválené projektové dokumentace MVE, ze stavebního povolení a především ze souhlasu právního předchůdce stěžovatele z července 1987.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Se zřetelem k této skutečnosti dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit. Po obsahové stránce stěžovatelka uplatnila svoje námitky v řízení před obecnými soudy, tyto se jimi zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jak je v souvislosti s hodnocením provedených důkazů hodnotí. V souzené věci Ústavní soud neshledal extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Nesouhlas stěžovatelky s právními závěry soudu, jakož i zjištění, že ne na všechny její námitky bylo reagováno, v daném případě nezakládá porušení pravidel spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 Listiny. Rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zavazující soudy k odůvodňování rozhodnutí, nemůže, jak plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994, a Riuz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Ústavní soud není oprávněn k "přehodnocování" hodnocení důkazů provedených soudem, pokud věc byla soudem projednána za dodržení pravidel stanovených zákonem, jak se také v daném případě stalo.

Z tohoto důvodu také neobstojí tvrzení o porušení čl. 4 Listiny. Co se týče ochrany práv podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, stěžovatelce není bráněno ve výkonu vlastnických práv. V procesu, který proběhl ústavně konformním způsobem, byl zásah třetích osob shledán jako oprávněný s tím, že má dočasný charakter.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru