Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 40/03Nález ÚS ze dne 07.07.2003Povinnost správního soudu přezkoumat napadené správní rozhodnutí v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkStavba
daň/výpočet
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 107/30 SbNU 483
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.40.03
Datum vyhlášení16.07.2003
Datum podání20.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 32 odst.9, § 43, § 46 odst.4

40/1964 Sb., § 121, § 120


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 40/03 ze dne 7. 7. 2003

N 107/30 SbNU 483

Povinnost správního soudu přezkoumat napadené správní rozhodnutí v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 7. července 2003 sp. zn. IV. ÚS 40/03 ve věci ústavní stížnosti T., v. o. s., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 14. 3. 2002 sp. zn. 30 Ca 196/2000, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni z 12. 6. 2000 č. j. 3798/140/2000 a rozhodnutí Finančního úřadu v Blovicích z 8. 3. 2000, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitosti.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. 30 Ca 196/2000 se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") , domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blovicích o vyměření daně z převodu z nemovitosti.

Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 196/2000 Ústavní soud zjistil následující okolnosti případu.

Stěžovatel jako prodávající na základě kupní smlouvy ze dne 13. 4. 1999 prodal kupujícímu předmětné nemovitosti označené v čl. 1 smlouvy, a to prodejnu vozidel Mazda, stanici technické kontroly a autoopravárenský servis spolu se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. zejména venkovními úpravami, zpevněnými plochami, kanalizační a vodovodní přípojkou, vodoměrnou šachtou, žumpou, lapolem, vjezdovými vraty a oplocením, za dohodnutou cenu 6 000 000 Kč. Jednalo se přitom o stavbu na cizím pozemku, který nebyl předmětem prodeje. Dle znaleckého posudku byla stanovena cena 8 205 460 Kč, která také byla stěžovatelem uvedena v daňovém přiznání. Dne 15. 10. 1999 byla stěžovateli zaslána správcem daně výzva podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, k odstranění pochybností o údajích daňového přiznání, neboť správce daně porovnáním ocenění nemovitostí dle předloženého posudku s oceněním totožných nemovitostí v roce 1995 zjistil značné rozdíly v základních parametrech pro ocenění předmětných nemovitostí; v případě budov v obestavěném prostoru a ve stáří, v případě venkovních úprav v absenci ocenění zpevněných ploch, žumpy, vodovodního potrubí a dalších ve výzvě jmenovaných úprav. Na základě této výzvy předložil stěžovatel nový znalecký posudek, kterým byla stanovena cena převáděné nemovitosti na 9 283 600 Kč (spolu s omluvou znalkyně, která omylem použila staré výkresy). Dle stanoviska znalkyně a vyjádření stěžovatele při ústním jednání, konaném dne 22. 11. 1999, venkovní úpravy, vozovka a zpevněné plochy nejsou součástí stavby, ale pozemku, který však není předmětem převodu, a proto ani předkládaného ocenění. Správce daně, který vycházel z poznatků získaných při místním šetření, kolaudačních rozhodnutí a předchozích znaleckých posudků poté, co stěžovatel ani přes další výzvu podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedodal znalecký posudek, který by obsahoval ocenění všech nemovitostí uvedených v čl. 1 smlouvy (na výzvu stěžovatel reagoval přípisem, dle kterého ji považuje za bezpředmětnou a postup finančního úřadu za druh šikany), dne 8. 3. 2000 vydal platební výměr, kterým byla žalobci vyměřena daňová povinnost ve výši 491 870 Kč. V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel namítal, že daň měla být vyměřena podle znaleckého posudku z částky 9 283 600 Kč, daň je však o 27 690 Kč vyšší a důvod takto vypočtené daně nebyl stanoven, stěžovatel se domnívá, že do základu byla zahrnuta zpevněná plocha, tj. pozemek, který stěžovateli nepatří, ve věci nebyl dán důvod vyměřit daň podle pomůcek, daň byla vyměřena svévolně, aniž by správce daně sdělil, jakým způsobem k ní dospěl. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto s poukazem na § 120 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku, a § 121 občanského zákoníku, podle kterého příslušenstvím jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Předmět převodu byl přitom definován v kupní smlouvě včetně součástí a příslušenství. V žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí odvolacího orgánu, stěžovatel namítal, že finanční ředitelství se nevypořádalo se všemi jeho argumenty, nebyla použita pomůcka při vyměření daně, přesto byla daň vypočtena z "nějakého" blíže neurčeného základu, plocha zpevněné parcely, která je vyasfaltovaná, nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů, a jedná se tak o součást pozemku, eventuálně příslušenství parcely, nikoliv jiných okolních nemovitostí, ve věci došlo k porušení vlastnického práva, neboť prodávající nemohl převést na kupujícího více práv než sám má.

Krajský soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil, uvedl, že z obsahu správního spisu je v souladu s § 46 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. patrné, na podkladě jakých důkazních prostředků se správce daně odchýlil od základu daně podle daňového přiznání podaného stěžovatelem. Správce daně vycházel především z obsahu kupní smlouvy a po zjištění, že cena uvedená stěžovatelem nebyla zjištěna oceněním celého převáděného předmětu převodu, stanovil daň dokazováním, tj. nikoliv za použití pomůcek, jak namítá stěžovatel, a to až poté, co stěžovatele seznámil se svými pochybnostmi a vyzval jej aby se k nim vyjádřil. Postupoval přitom v souladu s § 18 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého si poplatník daň z převodu nemovitosti nevypočítává, ale správce daně daň vypočte podle údajů v daňovém přiznání a výsledků vyměřovacího řízení. Daň byla stěžovateli řádně, jak předpokládá § 46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., vyměřena, přičemž zákon nestanoví povinnost takovéto rozhodnutí odůvodnit. Možnosti dané § 32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., podle kterého odchyluje-li se vyměřená daň od přiznání, hlášení nebo jiného oznámení, lze žádat v odvolací lhůtě o sdělení rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a základem přiznaným, stěžovatel nevyužil. Soud dospěl k závěru, že finanční ředitelství se vypořádalo se všemi odvolacími námitkami stěžovatele a uvedlo důvody odchylného stanovení základu daně. Za důvodnou nepovažoval ani námitku týkající se neoprávněného započtení ceny asfaltové plochy, neboť tvrzení stěžovatele o předmětu převodu podle kupní smlouvy je v rozporu s vlastním obsahem této smlouvy. Žalobce přitom svá tvrzení v daňovém řízení neprokázal, skutková zjištění, ze kterých vycházelo napadené rozhodnutí, mají oporu v listinách a nebyla přesvědčivě vyvrácena žádnými důkazy předloženými stěžovatelem. Ze správního spisu na základě místního šetření bylo zjištěno, že všechny součásti, tak jak jsou uvedeny ve smlouvě, jsou součástí převáděných nemovitostí (živičné povrchy asfaltové, ploty, parkoviště atd.), všechny tyto úpravy slouží jako součást hlavních staveb, jsou využívány k jejich provozu bez ohledu na to, že jsou umístěny na cizím pozemku. Ve spisu jsou dále založena kolaudační rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že sporné zpevněné plochy a parkoviště jsou zkolaudovány jako součást stavby. Rovněž je založen znalecký posudek z roku 1995 a jeho aktualizace z roku 1997, z jejichž obsahu správce daně vycházel, pokud jde o zjištění konkrétních parametrů hlavních staveb, jejich součástí a příslušenství, jak byly specifikovány v čl. 1 kupní smlouvy. K odkazu stěžovatele na prohlášení vkladatele akciové společnosti A. P. o vložení nepeněžitého vkladu do základního jmění společnosti stěžovatele, ze kterého měla vyplývat neoprávněnost započtení zpevněné plochy, soud konstatoval, že stěžovatel jednak tuto námitku neuplatnil v daňovém řízení, a dále uvedl, že z prohlášení o vkladu nelze určit, jaké konkrétní součásti a příslušenství staveb hlavních přešly do základního jmění stěžovatele. Z výpisu z příslušného listu vlastnictví, ve kterém je jako vlastník stavebních parcel zapsán J. Č., a ze znaleckých posudků založených ve spise je zřejmé, že výměra stavebních parcel odpovídá ploše zastavěné hlavními stavbami na těchto parcelách se nacházejícími.

V ústavní stížnosti stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí finančního ředitelství uvádí tytéž námitky jako v žalobním návrhu, kdy považuje daň za chybně a svévolně vyměřenou na základě nezdůvodněného rozhodnutí, vypočtenou z "nějakého základu", aniž by bylo použito pomůcky, uvádí, že odvolací orgán se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, stěžovatel nesouhlasí se započtením ceny vyasfaltované plochy, kterou považuje za pevnou součást pozemku, kdy odstraněním asfaltu by se zpevněná plocha, resp. pozemek znehodnotil. Na pozemku, který je v katastru nemovitostí zapsán jako ostatní plocha - staveniště, pro vlastníka J. Č., byla bezpochyby provedena stavba, kterou je však nutné považovat za stavbu podle stavebního zákona, nikoliv za stavbu podle občanského zákoníku (nevznikla nová nemovitá věc). Namítá, že nebylo přihlédnuto k vlastnickému právu, neboť není možné, aby stěžovatel převedl na kupujícího více práv než sám má, předmětnou plochu stěžovatel nikdy nenabyl, což doložil prohlášením vkladatele. Na nabyvatele dle smlouvy tak přešly jen ty zpevněné plochy uvedené ve smlouvě, které odpovídají ustanovení § 120 občanského zákoníku.

Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že ačkoliv stěžovatel nechal veškeré věci, které prodal, řádně ocenit, soud nezkoumal věcný rozpor mezi věcmi, které byly jako součást či příslušenství zahrnuty do kupní smlouvy, a začleněním věcí finančním úřadem do jeho vlastního ocenění. Soud nezkoumal finanční rozpor mezi oceněním konkrétních věcí a nezabýval se důvodem rozdílu. Soud ani nezkoumal, co je podle ustálené judikatury věc sama o sobě a co ve smyslu občanského zákoníku věcí není, což vedlo k nesprávnému závěru, že asfaltová komunikace není součástí pozemku, ale je součástí či příslušenstvím budovy (postavené na cizím pozemku). Soud se nezamýšlel, jak je možné bez dalšího použít znalecký posudek z předchozích let. Soud svým rozhodnutím zlegalizoval postup finančního úřadu, který druhou výzvou nutil stěžovatele k doložení něčeho, co nekoupil.

Krajský soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zabýval všemi žalobními důvody stěžovatele, které mohly ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, a to jak z procesního, tak i hmotněprávního pohledu, zejména pak řádného ocenění a zdanění jednotlivých převáděných nemovitostí, a svůj názor vyjádřil v odůvodnění rozsudku.

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah Ústavního soudu došlo.

Ústavní soud nepovažoval za nutné se blíže vyjadřovat k námitkám stěžovatele týkajícím se jím tvrzených procesních nedostatků na straně finančních orgánů, zejména pokud jde o odůvodnění rozhodnutí, a v tomto směru odkazuje na podrobné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Stejně tak Ústavní soud neshledává pochybení ve způsobu, jakým správce daně stanovil daň z převodu nemovitosti z ploch, které dle jeho názoru nesprávně nebyly předmětem ocenění ve znaleckém posudku předloženém stěžovatelem. Daň byla stanovena dokazováním, nikoliv z "nějakého základu", jak uvádí stěžovatel, ale základu dopočteného správcem daně na základě konkrétních materiálů založených ve spise v souladu s ustanovením § 18 zákona č. 357/1992 Sb. Nelze proto souhlasit s tím, že nebylo zřejmé, jakým způsobem byl stanoven základ daně a v tomto smyslu ani soudu vytýkat, že pochybení správce daně nezjistil. Možnosti dané § 32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., podle kterého lze žádat v odvolací lhůtě o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a základem přiznaným, eventuálně možnosti nahlédnout do správního spisu, pak stěžovatel nevyužil.

Ústavní soud je však nucen konstatovat, že soud se v plném rozsahu nevypořádal s námitkami stěžovatele ohledně nesprávného zařazení předmětné zpevněné (asfaltové) plochy mezi převáděné nemovitosti podléhající dani z převodu z nemovitosti.

Krajský soud pouze převzal jako správná tvrzení uváděná správcem daně, který vycházel z kolaudačních rozhodnutí a výsledků šetření na místě samém, a ztotožnil se s jeho závěrem, že předmětná asfaltová plocha má být předmětem daně z převodu nemovitosti. Stěžovatel však již v odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu namítal, že není vlastníkem pozemku, na němž se asfaltová plocha nachází, a samotné zpevnění přitom nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů. Namítal, že asfaltovou plochu lze považovat za stavbu podle stavebního zákona, nikoliv však za stavbu podle občanského zákoníku, neboť nevznikla nová věc. V případě asfaltové plochy se tak jedná o součást pozemku, eventuálně příslušenství parcely, nikoliv jiných přiléhajících nemovitostí. Rovněž poukazoval na to, že ve věci došlo k porušení vlastnického práva, neboť prodávající nemohl převést na kupujícího více práv než sám má. Finanční ředitelství přitom ve svém rozhodnutí, napadeném správní žalobou, problematiku věci hlavní, jejího příslušenství a součástí podle § 120 a 121 občanského zákoníku zmínilo a stěžovatel se žalobou přezkoumání rozhodnutí v tomto smyslu domáhal.

Ústavní soud je přesvědčen, že s ohledem na specifičnost případu, kdy došlo k převodu nemovitostí, které sice byly zkolaudovány jako stavba spolu se všemi součástmi a příslušenstvím i včetně sporné asfaltové plochy, ale nacházejí se na cizím pozemku, který předmětem převodu nebyl, je nutné i v zájmu předcházení možných budoucích sporů (např. v souvislosti se zaplacením daně z převodu vlastního pozemku) jednoznačně určit, zda daná zpevněná plocha je součástí či příslušenstvím pozemkové parcely nebo okolních budov, zda byla předmětem převodu ve smyslu čl. 1 kupní smlouvy, a teprve v návaznosti na toto zjištění posoudit opodstatněnost doměření daně z převodu nemovitosti i z této dosud sporné asfaltové plochy.

Bude tedy třeba řešit otázku, zda zpevněná plocha je stavbou z hlediska občanskoprávního se samostatným právním režimem a "osudem" oddělitelným od pozemku či součástí (eventuelně příslušenstvím) jiné věci. Uvedené posouzení spadá však výhradně do pravomoci obecnýchsoudů, neboť úkolem Ústavního soudu není zaujímání stanovisek či výkladů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů.

Ústavnísoud tedy sdílí názor stěžovatele, že postupem krajského soudu, který nepřezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v uvedeném směru v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Z uvedených důvodů proto Ústavnísoud zrušil rozsudek krajského soudu tak, aby napadené rozhodnutí finančního ředitelství mohlo být ještě přezkoumáno ve výše uvedeném smyslu, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, dosavadním skutkovým zjištěním a právním vztahům k pozemku a objektům se na něm nacházejícím.

Ústavnísoud z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a shora označené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru