Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4/02Usnesení ÚS ze dne 11.11.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.4.02
Datum podání04.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 278 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 4/02 ze dne 11. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 4/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 To 584/2001, ze dne 28. 11. 2001, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.

Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 5. 1999, čj. 1 T 123/99-249, byl uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. z. a dalších trestných činů a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let. Jeho odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 To 357/99, ze dne 27. 7. 1999, zamítnuto. Dne 7. 8. 2001 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení, ve kterém se dovolával jako nové skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. výslechu svědků Š. B. a J. Č., kteří v původním řízení odmítli vypovídat. Okresní soud v Ústí nad Orlicí ale usnesením ze dne 22. 10. 2001, čj. Nt 755/2001-18, návrh na obnovu řízení zamítl, když posoudil výpověď těchto svědků tak, že jimi prezentované okolnosti hodnotil již v původním řízení, označil je za nevěrohodné a poukázal na rozpory těchto výpovědí s důkazy provedenými v původním řízení. Podanou stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Hradci Králové usnesením, sp. zn. 13 To 584/2001, ze dne 28. 11. 2001, zamítl.

Podle stěžovatelova názoru postupovaly v řízení o povolení obnovy řízení oba soudy v rozporu s ustanovením § 277 a násl. tr.ř., když především nerespektovaly zásadní ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., podle něhož se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Oba soudy však takto nepostupovaly, neboť již v řízení o návrhu na povolení obnovy řešily otázky náležející až do stádia řízení po povolení obnovy, přičemž podle stěžovatelova názoru nesprávně zhodnotily výpovědi obou jím navrhovaných svědků. V nepovolení obnovy řízení spatřuje stěžovatel v tomto kontextu porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36, 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a nedostatek respektu k ústavně garantované zásadě presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 1T 123/99, jehož součástí jsou i spisy týkající se dvou řízení o povolení obnovy, sp. zn. Nt 765/99 a sp. zn. Nt 755/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že při svém rozhodování o stížnosti vycházel ze zjištění prvého soudu, nezjistil však podmínky pro povolení obnovy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. a ani v současné době nemá důvod měnit závěry, ke kterým dospěl, a která vyjádřil ve svém rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje pochybení obecných soudů především v tom, že oba obecné soudy v řízení o povolení obnovy řešily otázky náležející až do stádia řízení po povolení obnovy, tedy prováděly hodnocení důkazů, místo toho, aby se zabývaly pouze a jenom tím, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Tato stěžovatelova námitka je však charakteru pouze formálního, neboť obecný soud při zvažování povolení obnovy řízení musí u skutečností a důkazů, které vyšly najevo, zkoumat, zda jde o skutečnosti nebo důkazy nové, a zda jsou tyto způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Toto zkoumání musí být prováděno porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nově navrhovaných důkazů. Pouze tímto porovnáváním může obecný soud dospět k závěru, zda lze tyto skutečnosti a důkazy považovat za soudu dříve neznámé, a zda by tyto mohly odůvodnit změnu rozhodnutí. Nemohlo by zde tedy být dostatečným pouze nekritické převzetí nově tvrzených skutečností či důkazů jako důvodu pro povolení obnovy řízení, jak se domnívá stěžovatel, a ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky, které má na mysli ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Ustanovení § 282 tr. ř. v tomto smyslu stanovuje, že je-li pro rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy k prověření jeho důvodnosti třeba některé okolnosti předem objasnit, provede potřebné šetření předseda senátu. Pro takové šetření platí ustanovení hlavy páté trestního řádu, která upravuje procesní činnosti při dokazování. Tímto zákonem předvídaným způsobem v podstatě obecné soudy postupovaly, přičemž při zvažování otázky, zda v návrhu obnovy navrhované důkazy výpovědí svědků jsou novými skutečnostmi, shledaly, že okolnosti, které svědci ve svých výpovědích prezentovali, byly okolnostmi, které soud již hodnotil v původním řízení, a nové okolnosti, které vyžaduje k povolení obnovy řízení § 278 odst. 1 tr. ř., z těchto výpovědí nevyplynuly.

Jak plyne ze samotného základu posuzované ústavní stížnosti ze dne 13. 2. 2002, a zejména z jejího počátečního podání ze dne 3. 1. 2002, vztahují se stěžovatelovy výhrady především k hodnocení důkazů obecnými soudy v trestním řízení, které předcházelo odsuzujícímu rozsudku, a v řízení o povolení obnovy. Ústavnímu soudu při posuzování dané ústavní stížnosti náleží zabývat se pouze postupem posledního řízení o povolení obnovy. Ke zmíněným stěžovatelovým výhradám k hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, tak jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není soudem působícím v soustavě obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování prováděné před obecnými soudy, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. To se týká i předmětného řízení o povolení obnovy, k němuž je třeba obecně zdůraznit, že obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, znamenající průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, což vyjadřuje i zvláštní požadavky kladené na nové skutečnosti a důkazy takový průlom opravňující. Tak tomu ale v posuzované věci není, neboť, jak vyplývá z obsáhlého odůvodnění usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2001, čj. Nt 755/2001-18, kterým byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut, věnoval se soud I. stupně stěžovatelovu návrhu na obnovu s náležitou pečlivostí, aniž by shledal, že jde o nové skutečnosti či důkazy, které by mohly přivodit jiné rozhodnutí, jak požaduje ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Ke stěžovatelem podané stížnosti pak stížnostní soud shledal zjištění soudu I. stupně za dostatečná a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvoinstanční a stížnost stěžovatele zamítl. V tomto postupu stížnostního soudu a v poměru k jeho rozhodnutí napadenému ústavní stížností neshledal Ústavní soud nic, co by svědčilo pro jeho zásah.

Ke stěžovatelově výtce na nedostatek respektu ze strany obou obecných soudů k ústavně garantované zásadě presumpce neviny Ústavní soud pouze podotýká, že předmětem této ústavní stížnosti bylo řízení o mimořádném opravném prostředku, kdy stěžovatelova vina byla již pravomocným odsuzujícím výrokem soudu vyslovena.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 11. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru