Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 396/03Nález ÚS ze dne 13.05.2004Posuzování okolností, za nichž se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrest
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/33 SbNU 213
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.396.03
Datum vyhlášení25.05.2004
Datum podání23.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 41 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 396/03 ze dne 13. 5. 2004

N 72/33 SbNU 213

Posuzování okolností, za nichž se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 396/03 ve věci ústavní stížnosti M. A. proti usnesení Nejvyššího soudu z 6. 5. 2003 sp. zn. 5 Tdo 363/2003 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 25. 9. 2002 sp. zn. 5 To 422/2002 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné z 12. 8. 2002 sp. zn. 7 T 39/2002, jímž byl stěžovatel jako zvlášť nebezpečný recidivista odsouzen pro trestný čin loupeže k trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 5. 2003 sp. n. 5 Tdo 363/2003 se zrušuje. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. 5 To 422/2002 se zrušuje ve vztahu k obžalovanému M. A. Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 8. 2002 sp. zn. 7 T 39/2002 se zrušuje ve výrocích o vině a o trestu ve vztahu k obžalovanému M. A.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. 5 Tdo 363/2003 a jemu předcházejících rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. 5 To 422/2002 a Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 8. 2002 sp. zn. 7 T 39/2002.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, konkrétně pak ustanovení čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nesouhlasí zejména s tím, že byl v odsuzujícím rozsudku posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona (dále též "tr. zák."), neboť v jeho případě nebyla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, tj. podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. III. ÚS 701/01.

II.

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 7 T 39/2002 Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 8. 2002 sp. zn. 7 T 39/2002 odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Skutek trestného činu spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel spolu se spolupachatelem J. J. dne 15. 1. 2002 kolem 1.30 hodin v Českém Těšíně společně fyzicky napadli poškozeného I. G. a odcizili mu peněženku s částkou 1 650 Kč a osobními doklady. K činu došlo tak, že stěžovatel udeřil poškozeného pěstí do obličeje, přičemž poškozený upadl na zem, poté se spolupachatel J. J. k poškozenému naklonil a začal mu prohledávat oděv a vytáhl mu z kapsy bundy peněženku; když se poškozený během prohledávání začal bránit, kopl ho stěžovatel nártem do žeber, poté oba spolupachatelé z místa činu odešli. Stěžovatel se tohoto trestného činu dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 7. 1998 sp. zn. 7 T 156/97 odsouzen pro jiný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, poté však bylo dne 30. 5. 2000 rozhodnuto o nařízení výkonu tohoto trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn 30. 10. 2000.

Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. 5 To 422/2002. Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. 5 Tdo 363/2003 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Karviné, Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 5 Tdo 363/2003 uvedl, že při posuzování dovolání neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo vytýkanými vadami. Konstatoval, že stěžovatel má výrazné sklony k páchání trestné činnosti, inkriminovaného skutku se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení a další trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění. Dovolací soud má za to, že kvalifikace stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. je správná i vzhledem k charakteru jednání stěžovatele v předchozí věci i v předmětné věci.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 30. 4. 2004 sp. zn. Spr 4546/2004 konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, se kterými se obecné soudy dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Domnívá se, že materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy byl naplněn opětovným spácháním zvlášť závažného trestního činu v krátké době po předchozím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jakož i intenzitou trestného jednání. Z těchto důvodů krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti pro neodůvodněnost.

Okresní soud v Karviné svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti jako vedlejší účastník nevyužil.

Nejvyšší státní zastupitelství svým vyjádřením ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 1 NZo 28/2003, jakož i Krajské státní zastupitelství v Ostravě svým vyjádřením ze dne 27. 4. 2004 č. j. 2 KZt 1853/2002-25 se vzdala postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti. Okresní státní zastupitelství v Karviné ve svém vyjádření ze dne 26. 4. 2004 sp. zn. 1 Zt 91/2002 vyslovilo názor, že krátká doba, která uplynula od předchozího odsouzení stěžovatele, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a proto je třeba pokládat rozhodnutí obecných soudů za zákonná.

Stěžovatel a všichni ostatní účastníci a vedlejší účastníci souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Podmínky pro ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi jsou stanoveny v § 41 trestního zákona takto:

"(1) Pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

(2) Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let."

V posuzovaném případě je základní otázkou, zda opětovné spáchání trestného činu loupeže v roce 2002, tedy poté, co byl za stejný trestný čin spáchaný v roce 1997 již potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, čili zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.

V.

Při komplexním posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy v daném případě Ústavní soud zjistil z trestního spisu tyto skutečností:

A.

Především bylo třeba posoudit povahu dříve a nyní spáchaných trestných činů loupeže, ve vztahu k nimž byla zvažována recidiva:

aa) Ústavní soud z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 7. 1998 sp. zn. 7 T 156/97 zjišťuje, že stěžovatel se v minulosti dopustil formou dvou útoků pokračujícího trestného činu loupeže:

1. Dne 22. 5. 1997 donutil po předchozí hádce a v podnapilosti svou matku M. A., aby mu vydala 500 Kč, a to tak, že jí vyhrožoval, že pokud mu peníze nedá, vyhodí ji z okna jejího bytu v sedmém poschodí, a dále tím, že ji požďuchoval a držel ji za oděv.

2. Dne 31. 5. 1997 donutil po předchozí hádce a v podnapilosti svou matku M. A., aby mu vydala nejprve 200 Kč a poté 250 Kč a to tím, že v jejím bytě jí mával rukama před obličejem a s kuchyňským nožem v ruce jí vyhrožoval zabitím.

Za tyto skutky byl stěžovatel výše uvedeným rozsudkem uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let; vedle toho mu bylo uloženo protialkoholní ochranné léčení ambulantní formou.

I když je samozřejmé, že tyto spáchané skutky jsou velmi zavrženíhodné a svědčí o špatných lidských a sociálních vlastnostech pachatele, nelze nevzít úvahu, že svým charakterem se odlišují od obvyklého kriminologického obrazu typické loupeže. Protispolečenské jednání pachatele bylo v těchto případech silně ovlivněno jeho neutěšenou osobní situací - nezaměstnaností a hmotným nedostatkem, závislostí na alkoholu, jakož i zlobným afektem vyplývajícím z hádky a z rodinných neshod s matkou. Celková konstelace těchto skutků spíše připomíná model silně narušených a konfliktních rodinných vztahů a násilí v rodině. O tomto interpersonálním konfliktním pozadí události svědčí i specifické chování poškozené po činu a v průběhu trestního řízení. Stěžovatelova matka M. A. v přípravném řízení stěžovatele svou svědeckou výpovědí usvědčovala, při hlavním líčení však odmítla vypovídat a uvedla, že by chtěla vzít trestní oznámení proti svému synovi zpět a že svým oznámením chtěla pouze docílit, aby synovi bylo domluveno a aby byl postrašen. Tento smířlivý postoj poškozené vzal v úvahu též soud v odsuzujícím rozsudku, když zdůvodňuje, proč stěžovateli uložil toliko výchovný trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby a jeho výkon podmíněně odložil.

Popsaný skutek loupeže spáchaný dvěma pokračujícími útoky lze charakterizovat poměrně velmi malou intenzitou fyzického násilí, nebyla při nich způsobena tělesná újma, jejich podstatou bylo převážně vyhrožování násilím. Hodnota odcizených věcí byla nízká (950 Kč).

ab) Jak se zjišťuje ze spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 7 T 39/2002, v nově stíhaném případu, spáchaném dne 15. 1. 2002 v Českém Těšíně, spočíval trestný čin loupeže po skutkové stránce v tom, že stěžovatel udeřil poškozeného I. G. pěstí do obličeje, přičemž poškozený upadl na zem, poté se spolupachatel J. J. k poškozenému naklonil a začal mu prohledávat oděv a odcizil mu z kapsy peněženku s částkou 1 650 Kč a osobními doklady; když se poškozený během prohledávání začal bránit, kopl ho stěžovatel nártem do žeber, poté oba spolupachatelé z místa činu odešli.

I když v tomto případě byla intenzita tělesného násilí vyšší než v dřívějším případě, nebyla nijak zvlášť vysoká. Poškozený I. G. neutrpěl žádné tělesné poranění, ve své svědecké výpovědi u hlavního líčení dne 3. 5. 2002 popsal fyzický útok jako úder pěstí na dolní čelist a kopnutí nártem nohy do žeber, "nejednalo se však o nikterak silný úder". O tom, že poškozený sám subjektivně nehodnotil čin jako příliš závažný, svědčí i to, že čin, k němuž došlo v 1.30 hodin, oznámil na policii až ve 13.40 hodin; jak uvádí svědek R. T., poškozený se mu svěřil, že čin oznámil zejména kvůli tomu, že mu byly odcizeny všechny doklady.

Hodnota peněz odcizených při tomto skutku (1 650 Kč) nebyla vysoká.

B.

Ve věci bylo dále namístě přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k tomu, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem. Jak se zjišťuje z opisu z evidence Rejstříku trestů, byl stěžovatel předtím, než byl při posledním odsouzení kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista, trestán třikrát:

1. rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 4. 1997 sp. zn. 7 T 54/97 byl pro trestné činy majetkové povahy (§ 247 odst. 1 a § 257 odst. 1 tr. zák.) odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zkušební dobou 15 měsíců. Tento trest mu byl dne 3. 2. 1998 amnestován;

2. rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 7. 1998 sp. zn. 7 T 156/97 byl pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let se zkušební dobou 3 let. Poté, co se dopustil další trestné činnosti (uvedené v následujícím bodě 3.), bylo dne 30. 5. 2000 rozhodnuto o nařízení výkonu tohoto trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn 30. 10. 2000 a byla mu stanovena zkušební doba 4 let. Právě toto potrestání bylo zohledněno při kvalifikaci zvlášť nebezpečné recidivy v ústavní stížností napadených rozhodnutích;

3. rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 4. 2000 sp. zn. 7 T 33/2000 byl pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1, poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců; z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 30. 10. 2000 na zkušební dobu 4 let.

Z rekapitulace předchozích odsouzení a výkonu trestu ve vztahu k posuzovanému trestnému činu loupeže je zřejmé několik skutečností, které jsou relevantní pro zhodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy:

- pro trestný čin, který lze kvalifikovat jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., byl stěžovatel odsouzen a potrestán v jednom předchozím případě; v nyní posuzovaném případě jde tedy o druhé odsouzení pro zvlášť závažný trestný čin;

- mezi spácháním těchto dvou trestných činů uplynula doba více než čtyři a půl roku;

- celková doba, kterou stěžovatel před svým posledním odsouzením strávil ve výkonu trestu odnětí svobody, je asi pět měsíců; z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn;

- předchozí trestné činy, za něž byl stěžovatel odsouzen, jsou různorodé povahy, ve dvou případech odsouzení jde o násilné trestné činy; jak lze usoudit z druhu a výše uložených trestů, nebyly tyto trestné činy posuzovány v konkrétních případech jako zvlášť nebezpečné a dokonce i za prvně spáchaný trestný čin loupeže mu byl uložen pouze podmíněný trest odnětí svobody.

C.

Důležitým hlediskem, které bylo třeba zvážit při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, je osobnost odsouzeného, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod.

Jak konstatuje nalézací prvoinstanční soud v rozsudku, odsouzený není v místě bydliště blíže znám, byl jednou v roce 1999 projednáván v přestupkovém řízení. V době spáchání posledního trestného činu byl nezaměstnaný, žil ze sociální podpory. Soudně trestán byl třikrát, z toho dvakrát podmíněným trestem odnětí svobody.

V době spáchání inkriminovaného trestného činu loupeže mu bylo 24 let.

Další osobnostní charakteristiky, z nichž by vyplývala zvláštní nebezpečnost pachatele, obecné soudy nezjišťovaly.

VI.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a zjistil, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud zjistil, že rozhodnutími obecných soudů, kvalifikujícími stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 trestního zákona, došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, protože závěr o tom, že v jeho případě byla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, tj. že došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi.

V uznávané trestněprávní literatuře se zdůrazňuje, že při posuzování této podmínky je třeba kromě délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. (srov. Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 4. vyd., Praha: ASPI 2003, str. 360). Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (srov. Šámal/Púry/Rizman: Trestní zákon. Komentář. 5. vyd. Praha: C. H. Beck 2003, str. 347).

Analogické závěry k problematice posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy zaujímá rovněž ustálená judikatura (srov. např. judikát č. 32/2001 Sb. rozh. tr.).

Ústavní soud se s těmito názory vyslovenými v odborné literatuře a v judikatuře ztotožňuje a konstatuje, že v posuzovaném případě nebyla vzata v úvahu některá relevantní kritéria určující materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy. Ústavní soud pokládá za potřebné poukázat též na některé kriminálně politické a historické souvislosti institutu zvlášť nebezpečné recidivy.

Je nepochybné, že principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy "běžné" kriminality postihovány v rozmezí "normálních" trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege, principu rovnosti občanů před zákonem a principu předvídatelnosti rozhodování soudů.

Odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak v aplikační praxi, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Institut zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 a násl. trestního zákona je takovýmto mimořádným institutem, a již jen z tohoto důvodu je třeba postupovat při jeho aplikaci velmi opatrně a jeho podmínky je nutno interpretovat restriktivně.

Kriminálně politickým smyslem tohoto právního institutu je přísněji postihnout "nepoučitelné" delikventy dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu, sledující preventivní a represivní cíle, je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence.

V případech, kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt dostatečně racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou; v takových případech postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci "normální" (tj. o třetinu nezvýšené) trestní sazby. Ústavní soud připomíná, že trestní sazba, stanovená za trestný čin loupeže v § 234 odst. 1 trestního zákona, činí dvě léta až deset let odnětí svobody. Toto široké rozpětí a vysoká horní hranice trestní sazby umožňuje v naprosté většině případů dostatečně citlivě diferencovat konkrétní výměru trestu a vystihnout adekvátně stupeň společenské nebezpečnosti činu. Ústavní soud má za to, že v posuzovaném případě tato základní trestní sazba umožňuje uložit přiměřený a spravedlivý trest, aniž by bylo třeba sáhnout k mimořádnému zvýšení její horní hranice a ukládat trest v horní polovině zvýšené trestní sazby podle § 42 tr. zák.

Jen na okraj je vhodné upozornit na historické souvislosti české právní úpravy zvlášť nebezpečné recidivy, která prošla poučným historickým vývojem. Do českého trestního zákonodárství byl tento institut zaveden v roce 1961 trestním zákonem č. 140/1961 Sb. v širší podobě, než je tomu dnes. Kromě postihu recidivy zvlášť závažných trestných činů umožňovalo tehdy platné znění § 41 odst. 1 písm. b) tr. zák. též postih "soustavného páchání úmyslných trestných činů téže povahy", tedy i trestných činů menší společenské závažnosti, k čemuž v tehdejší justiční praxi občas skutečně docházelo. Tento stav byl v nových sociálních a politických podmínkách po roce 1989 právem kritizován jako přepínání trestní represe, a proto novela trestního zákona provedená zákonem č. 175/1990 Sb. upravila znění § 41 odst. 1 tr. zák. tak, že zúžila dopad institutu zvlášť nebezpečné recidivy na zvlášť závažné úmyslné trestné činy.

Nelze nepřipomenout, že institut zvlášť nebezpečné recidivy byl příznačný pro trestní zákonodárství zemí bývalého východního bloku a po změně politických poměrů byl v průběhu 90. let minulého století ve většině těchto zemí odstraněn. V západoevropských zemích s kontinentálním právním systémem se tento institut nevyskytoval a nevyskytuje. Je ovšem skutečností, že recidivní trestná činnost je nadále pokládána celosvětově za velmi vážný a nebezpečný fenomén, který opravňuje ke speciální legislativní úpravě, zpřísňující trestní postih recidivistů, např. kvalifikováním recidivy jako přitěžující okolnosti, podmínky pro zpřísnění výkonu trestů a pro ztížení podmíněného propuštění apod.; zpravidla se však pokládá za dostatečné vyměřovat trest v rámci "normální" trestní sazby.

VII.

Ústavnísoud konstatuje, že se již ve své předchozí judikatuře zabýval kritérii pro posuzování materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Zejména ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. III. ÚS 701/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 27, nález č. 84] vyslovil, že závěr obecného soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má výrazný vliv na kvalifikování trestné činnosti s razantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně zhodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího, jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák.

Ústavnísoud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. I. ÚS 733/2001, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 127; svazek 32, nález č. 26). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 694/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 31, nález č. 148). Podle přesvědčení Ústavního soudu v dané věci nebyly naplněny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a tím došlo k takovému extrémnímu nesouladu i v daném případě.

Proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížností napadená rozhodnutí pro porušení čl. 36 a čl. 39 Listiny podle § 82 odst. 2 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.

V dalším řízení po zrušení rozhodnutí Ústavnímsoudem budou obecné soudy vázány ve smyslu § 314h trestního řádu právním názorem, že trestný čin stěžovatele není možno kvalifikovat jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 trestního zákona.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru