Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3956/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3956.17.1
Datum podání18.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 169 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3956/17 ze dne 23. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti ARITEVEN s. r. o., se sídlem Plaská 622, Praha, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017 č. j. 23 Cdo 4071/2017-285, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2017 č. j. 51 Co 133/2017-261 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 12. 2016 č. j. 18 C 227/2014-210 tak, že zamítl žalobu žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") o zaplacení 2 730 000 Kč s příslušenstvím a vymáhání pohledávky ve výši 1 200 Kč.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, když dospěl k závěru, že její dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na stěžovatelkou předestřené otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud své rozhodnutí založil na posouzení otázky výkladu projevu vůle účastníků, nikoliv na otázce, že by nemohlo dojít k postoupení práv a povinností ze smlouvy o dílo osobě, která v době, kdy strana smlouvy o dílo (tj. zhotovitel) předem souhlasila s postoupením smlouvy, ještě neexistovala. Odvolací soud totiž v souzené věci učinil závěr, že stěžovatelka v daném sporu není aktivně legitimována k vymáhání smluvní pokuty, neboť na základě výkladového pravidla § 266 odst. 4 obch. zák., za pomocí kterého se odstraňuje neurčité smluvní ujednání připouštějící různý výklad, dovodil, že smluvní ujednání účastníků směřovalo k tomu, že následný souhlas s postoupením práv a povinností žalované, jako zhotovitelky, nemusel být dán pouze v případě postoupení na subjekt v době uzavření smlouvy existující, což stěžovatelka v té době nebyla. Nejvyšší soud také připomněl, že městský soud s ohledem na skutková zjištění, která nemohou podléhat dovolacímu přezkumu, učinil závěr, že účastníci smlouvy o dílo si již plnili, tudíž k převodu práv a povinností ze smlouvy nemohlo dojít. Nejvyšší soud připomněl, že k potřebě vymezení relevantní právní otázky, jako obsahové náležitosti dovolání, se již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, a to např. v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, ve kterém judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že výklad a závěr dovolacího soudu, jež uvedl (s odkazem na odůvodnění odvolacího soudu) v odůvodnění svého rozhodnutí, nepředstavuje nic jiného než přepjatý formalismus nebo odepření spravedlnosti.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.

Ústavní stížnost v podstatě představuje vyjádření nesouhlasu v prvé řadě se závěrem Městského soudu v Praze a následně Nejvyššího soudu, který se opírá o vlastní judikaturu. Ústavní soud uvádí, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud v této souvislosti připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém mj. uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru