Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3953/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
škoda/náhrada
vůle/autonomie
Náklady řízení
pozemek
Nájem
Prekluze
lhůta/hmotněprávní
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3953.17.1
Datum podání16.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 683, § 420

99/1963 Sb., § 127a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3953/17 ze dne 26. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Bystřici, Dr. E. Beneše 26, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 91 Co 190/2016-183, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2016, č. j. 23 C 205/2014-142, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a dále obchodních korporací: a) EUROVIA CS, a. s., se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, b) Subterra a. s. se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, zastoupené JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, c) STRABAG Rail a. s. se sídlem v Ústí nad Labem, Železničářská 1385/29, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí a namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel uzavřel v roce 2009 nájemní smlouvu, na základě které vedlejším účastnicím pronajal na dobu určitou do 31. 10. 2012 své zemědělské pozemky za účelem obsluhy stavby železničního tunelu probíhající na sousedních pozemcích. Vedlejší účastnice se ve smlouvě zavázaly vrátit pozemky v původním stavu, tj. jako trvalý travní porost. Po skončení nájmu stěžovatel odmítl pozemky od vedlejších účastnic převzít s tím, že nebyly uvedeny do sjednaného stavu.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo vedlejším účastnicím uloženo zaplatit stěžovateli 12 000 000 Kč na náhradě škody, způsobené neuvedením pronajatých pozemků do sjednaného stavu. Dále bylo stěžovateli uloženo nahradit vedlejším účastnicím na nákladech řízení (v zaokrouhleném souhrnu) částku 1 112 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na případ se vztahuje prekluzivní šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku pronajímatele na náhradu škody vzniklé zneužitím věci ze strany nájemce či třetích osob podle § 683 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"), uvedená lhůta stěžovateli běžela nejpozději do 30. 4. 2013, avšak žaloba byla podána až dne 4. 11. 2014.

Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu potvrdil, změnil jen nákladový výrok tak, že uložil stěžovateli nahradit náklady nalézacího řízení (v souhrnu) 775 993 Kč a přiznal vedlejším účastnicím také náhradu nákladů odvolacího řízení v souhrnné výši 310 389,20 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu a doplnil, že úprava § 683 občanského zákoníku má přednost před obecnou úpravou náhrady škody i před jinými zvláštními případy odpovědnosti za škodu (§ 420 an. občanského zákoníku), neboť se týká úpravy konkrétního závazkového vztahu, v jehož rámci škoda vznikla. Uvedené platí podle odvolacího soudu i za situace, kdy by jinak připadala v úvahu odpovědnost za škodu z provozní činnosti.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v otázce aplikace ustanovení § 683 občanského zákoníku usnesením ze dne 21. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 2636/2017-241, odmítl pro nepřípustnost, neboť se nižší soudy od ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlily (zejména srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, č. j. 33 Cdo 4321/2013-149, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 3394/14) a nebylo třeba nastolenou právní otázku posoudit jinak. Vedlejším účastnicím byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení v souhrnné výši 119 548 Kč.

Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za extrémně nesprávná a nespravedlivá. Rozporuje přitom zejména aplikaci § 683 občanského zákoníku na svůj případ, a to jednak z hlediska výkladu pojmu "zneužití pronajaté věci" a v otázce počátku běhu prekluzivní lhůty upravené druhým odstavcem citovaného ustanovení, dále zpochybňuje obecnými soudy vyložený vztah speciality mezi § 683 a § 420 občanského zákoníku, neboť i ustanovení § 420a občanského zákoníku, upravující objektivní odpovědnost za škodu z provozní činnosti, představuje speciální ustanovení k obecnému ustanovení § 420 tohoto zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že škoda na jeho pozemcích vznikla nikoli v důsledku jejich zneužití, nýbrž v důsledku závadné provozní činnosti. Výklad obecných soudů, které nárok stěžovatele na náhradu škody neprojednaly s odkazem na marné uplynutí prekluzivní lhůty podle § 683 odst. 2 občanského zákoníku, byl podle stěžovatele nesprávný. Na podporu svého výkladu stěžovatel navrhl důkazy (jiné nájemní smlouvy, jejichž stranou byl buď stěžovatel, nebo vedlejší účastnice), které však obecnými soudy nebyly brány v potaz. Stěžovatel kromě uvedeného brojí i proti výši náhrady nákladů řízení přiznaných vedlejším účastnicím. Stěžovatel akcentuje celospolečenský rozměr svého případu, jelikož ochrana zemědělského půdního fondu je veřejným zájmem a stavební práce prováděné velkými společnostmi, jako jsou vedlejší účastnice, jej dlouhodobě devastují, čemuž je třeba výhledově a systémově zamezit.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je rovněž přípustná podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, při jehož aplikaci lze za poslední prostředek ochrany práv považovat rozhodnutí odvolacího soudu [viz nález ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03 (N 92/37 SbNU 261)], jelikož dovolání stěžovatele jakožto mimořádný opravný prostředek bylo citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné z důvodu závisejícího na jeho uvážení (srov. k tomu např. nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Opačný výklad, který by vedl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti a připravil by stěžovatele o možnost ústavního přezkumu jím napadených rozhodnutí obecných soudů, by byl přílišným formalismem vedoucím k odepření přístupu stěžovatele k Ústavnímu soudu, a tím de facto odepření spravedlnosti (tzv. denegationis iustitiae).

Ústavní soud se po vyřešení otázky přípustnosti ústavní stížnosti seznámil s jejím obsahem, vyžádal spis a vyjádření účastníků i vedlejších účastnic řízení, která zaslal následně stěžovateli k replice, a následně dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Stěžovatel namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V konkrétní rovině nicméně k této námitce neargumentuje, vyjadřuje pouze pokračující nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy vyložily a aplikovaly jednoduché právo. Ústavně právní ochrana vlastnictví přitom garantuje vlastníku, že má právo se svým majetkem nakládat podle svého uvážení, dokud nakládáním neškodí druhým, a že stát do jeho majetkové sféry nebude nijak zasahovat (s výjimkou situací podle čl. 11 odst. 4 Listiny za podmínek tam stanovených). Na takto stanovený obsah ochrany vlastnického práva případ stěžovatele nedopadá. Je pravda, že z garance ochrany vlastnického práva plynou pro stát také určité pozitivní závazky [viz nález ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195)], ani tato ochrana však nemůže být bezbřehá. Pokud obecné soudy vyložily a aplikovaly jednoduché právo ústavně konformním způsobem, jako v tomto případě, prostor pro zásah Ústavního soudu není dán.

Soukromé právo je pro zachování potřebné míry právní jistoty ovládáno zásadou, že práva náležejí bdělým (vigilantibus iura skripta sunt). Za tím účelem zákonodárce omezuje vymahatelnost soukromoprávních nároků stanovením lhůt, s jejichž uplynutím spojuje různé právní následky; určení charakteru příslušné zákonné lhůty je přitom věcí zákonodárce. Přestože využití institutu prekluze, majícího svůj původ již v římském právu, v soukromoprávních vztazích bylo spíše doménou minulého režimu, zaměřeného na ochranu socialistického vlastnictví, namísto respektu ke klasickým soukromoprávním zásadám, jako je autonomie vůle a ochrana práv jednotlivce, ani současný občanský zákoník (přísný) institut prekluze zcela neopustil. Ústavní soud není třetí komorou parlamentu a nepřísluší mu řešení přijatá zákonodárcem hodnotit, je-li možné dospět k ústavně konformnímu výkladu konkrétní právní úpravy.

Ve věci aplikované ustanovení § 683 občanského zákoníku je právě jedním z případů zákonné prekluzivní lhůty. Ač se taková úprava může zdát vůči pronajímateli nepřiměřeně tvrdá, byl jí sledován legitimní cíl zachování právní jistoty a ohraničení okamžiku, do kterého lze vypořádávat vzájemná práva a povinnosti z konkrétního závazkového vztahu (zde nájemního). Právě proto, že jde o závazkový vztah, nelze nic namítat proti výkladu obecných soudů (zejména soudu odvolacího), proč má uvedené ustanovení přednost před obecnou úpravou náhrady škody podle § 420 občanského zákoníku a dalšími zvláštními typy odpovědnosti za škodu (např. § 420a občanského zákoníku, jak se snaží naznačit stěžovatel), které jsou závazky vzniklými z jiného právního důvodu než ze svobodného právního jednání.

Stěžovatel uvádí, že žaloba podle § 683 občanského zákoníku není efektivním prostředkem nápravy, jelikož škoda vzniklá na pronajaté věci nemusí být v šestiměsíční prekluzivní lhůtě ani seznatelná. Tento obecně konstruovaný argument však v případě stěžovatele nelze přijmout. Soudy projednávají konkrétní spory na konkrétním skutkovém podkladu a v projednávané věci stěžovatel tvrdí existenci škod minimálně od okamžiku skončení nájmu, kdy právě z tohoto důvodu odmítl pozemky od vedlejších účastnic převzít, ač k tomu byl podle platné legislativy povinen. V jeho případě tedy tvrzená škoda byla seznatelná od počátku.

Otázka určení počátku běhu uvedené prekluzivní lhůty, kterou stěžovatel rozporuje rovněž, byla dovolacím soudem v minulosti vyřešena. Počíná běžet okamžikem převzetí věci - s tím, že pronajímatel není oprávněn převzetí věci odmítnout. Není úlohou Ústavního soudu závěry dovolacího soudu ohledně výkladu podústavního práva přehodnocovat. Ustálený výklad dovolacího soudu ani nelze v případě stěžovatele považovat za extrémně nespravedlivý. Stěžovatel v době skončení nájmu o vzniku škody věděl, což je patrno z jeho odmítnutí pozemky právě z důvodu vzniklé škody převzít. Ačkoli by to na výsledku sporu nic nezměnilo, stěžovatel se ani nepokusil předložit objektivní důvody, pro které by šestiměsíční prekluzivní lhůtu nemohl stihnout. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se bezprostředně poté, kdy zjistil, že jeho pozemky jsou znehodnoceny (poškozeny), obrátil na profesionálního poskytovatele právních služeb, který by jej nepochybně na riziko prekluze upozornil. Stěžovatel se mohl obrátit rovněž včas na znalce s žádostí o vypracování "soukromého znaleckého posudku" (§ 127a o. s. ř.), což je institut využitelný právě v situacích, kdy je pro (údajně) poškozeného obtížné zjistit výši škody a formulovat žalobní tvrzení v tomto směru. Jinak řečeno - stěžovateli nic nebránilo, aby se choval v duchu zásady vigilantibus iura skripta sunt a žalobu podal včas.

Argumentace slabšího postavení stěžovatele v předmětném nájemním vztahu rovněž neobstojí. Závazkové právo stojí na principu rovnosti smluvních stran a autonomie vůle. V některých závazkových vztazích sice zákon přiznává jedné ze stran pozici tzv. slabší strany (např. spotřebitel vůči podnikateli, zaměstnanec vůči zaměstnavateli), obecně je však třeba s touto korekcí nakládat obezřetně a nelze ji dovozovat všude tam, kde se z nejrůznějších důvodů jedné ze stran nedaří domoci se práv vůči protistraně. V nájemním vztahu je nadto (pokud vůbec) vyšší míra ochrany poskytována nájemci, nikoli pronajímateli.

Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nevysvětlily, proč vedlejší účastnice nebyly povinny splnit závazek uvést pozemky do sjednaného stavu, k němuž se v nájemní smlouvě zavázaly. Soudy svými rozhodnutími neposvětily praxi, podle které by nebylo nutno plnit závazky ze smlouvy; byly pouze nuceny aplikovat na daný závazkový vztah relevantní právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími. Jinými slovy, obecné soudy nepřijaly závěr, že by stěžovatel neměl proti vedlejším účastnicím právo na náhradu škody neuvedením pozemků do sjednaného stavu, ale uzavřely, že stěžovatel své právo neuplatnil včas, tudíž ze zákona zaniklo a existencí tvrzené škody či její případnou výší se již nemohly dále zabývat.

Stěžovatel se aplikaci § 683 občanského zákoníku snaží dále zpochybňovat výkladem pojmu "zneužití věci". Tvrdí přitom, že vedlejší účastnice předmět nájmu užívaly řádně, nemohly jej tedy zneužít. Jejich odpovědnost za škodu tak měla pramenit výhradně z jejich provozní činnosti, při níž nedodržovaly technologické postupy, a v souvislosti s tím vznikla škoda. Podle stěžovatele je proti zdravému rozumu posuzovat nedodržení technologických postupů jako zneužití nájmu. Ústavní soud však v takovém výkladu obecných soudů nespatřuje žádnou nelogičnost - právě naopak. Stěžovatel si do jisté míry odporuje, tvrdí-li, že tytéž vedlejší účastnice tytéž pronajaté pozemky sice ke sjednanému účelu nájmu (obsluha výstavby tunelu na sousedících pozemcích) užívaly řádně (přičemž podle Ústavního soudu je podmínkou řádného užívání skutečnost, že nevzniká škoda), avšak při své provozní činnosti, nesouvisející s předmětným nájemním vztahem, způsobily na pozemcích škodu nedodržením technologických postupů. O aplikovatelnosti § 683 na projednávaný případ v tomto ohledu podle Ústavního soudu není pochyb a obecné soudy postupovaly správně.

Již z výše uvedeného plyne, že ve věci stěžovatele nebylo porušeno ani právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy provedly dokazování potřebné k učinění relevantních právních závěrů, které logicky odůvodnily a poskytly oběma stranám dostatečný prostor vyjádřit se k právní kvalifikaci sporu; v jejich postupu nelze spatřit svévoli. Za svévoli nelze označit ani neprovedení důkazů jinými nájemními smlouvami (jejichž smluvní stranou byl buď stěžovatel, nebo vedlejší účastnice) navrhovaných stěžovatelem, které nemohly mít vliv na právní závěr o zániku práva stěžovatele v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty podle § 683 občanského zákoníku.

Stěžovatel se domáhá také zrušení výroků o náhradě nákladů řízení, které jdou k jeho tíži. Podle stěžovatele bylo přiznání jejich náhrady nemravné, jelikož je invalidním důchodcem po pracovním úrazu. Obecné soudy navíc podle stěžovatele nezkoumaly účelnost vynaložení přiznaných nákladů řízení.

Ústavní soud přezkoumává nákladové výroky jen výjimečně, neboť tento "vedlejší produkt soudního řízení" zpravidla není způsobilý zasáhnout ústavně zaručená práva účastníků řízení - což je i případ stěžovatele. Vedlejší účastnice byly od počátku ve věci beze zbytku úspěšné a podle pravidel občanského soudního řízení jim tak náhrada účelně vynaložených nákladů náleží. Není překvapivé, že výše náhrady se odvíjí od hodnoty sporu. Spor byl nadto veden všemi instancemi až k Ústavnímu soudu právě z iniciativy stěžovatele. Je na každém účastníku řízení, aby zvážil své možnosti a šance na úspěch v soudním řízení. Rozhodne-li se účastník "bojovat do posledního dechu", musí být také připraven nést riziko následků případného neúspěchu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí navíc nevyplývá, že by stěžovatel tvrdil skutečnosti, které by případně obecné soudy mohly vést k úvaze o moderaci práva na náhradu nákladů řízení úspěšné strany ve smyslu § 150 občanského soudního řádu. Tento nedostatek již před Ústavním soudem zhojit nelze, neboť ten není další přezkumnou instancí.

Pokud jde o účelnost vynaložených nákladů, odvolací soud vedlejším účastnicím a) a b) přiznal i pro nalézací řízení náhradu za jednotlivé úkony pouze v poloviční výši, neboť fakticky byly zastoupeny jednou advokátní kanceláří, která, byť pod formálně různým zastoupením, předkládala soudům totožná podání. Není tedy pravdou, že by se obecné soudy účelností vynaložených nákladů nezabývaly.

Je možné v obecné rovině přisvědčit stěžovateli, že ochrana zemědělského půdního fondu je veřejným zájmem, a tedy otázkou celospolečenskou. Jeho úvaha však má relevanci především ve veřejnoprávním režimu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu a nedopadá do projednávaného soukromoprávního sporu o vypořádání vzájemných práv a povinností ze skončeného nájemního vztahu. Nastavení a realizace ochrany zemědělského půdního fondu, tedy i případné přijetí systémových opatření pro důsledné dodržování technologických postupů stavebních společností, aby nedocházelo k ničení zemědělského půdního fondu či životního prostředí, jak naznačuje stěžovatel, pak nejsou otázkami justičními, nýbrž politickými, k jejichž řešení je příslušná moc výkonná, příp. zákonodárná, nikoliv moc soudní.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru