Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3940/12 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.3940.12.1
Datum podání15.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3940/12 ze dne 11. 2. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Mesznera, zastoupeného Mgr. Janem Hrudkou, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 30, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 55 C 56/2010-213 a Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 č. j. 72 Co 64/2012-259 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozsudků a rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 11. 2006 č. j. 0 P 129/2003-530 a Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008 sp. zn. 28 Co 568/2007, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 č. j. 72 Co 64/2012-259 byla porušena jeho práva zaručená článkem 11, článkem 26, článkem 36, článkem 37 odst. 3 a článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby z tohoto důvodu uvedený rozsudek, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 55 C 56/2010-213 zrušil. Dále se domáhá odkladu vykonatelnosti těchto rozsudků, jakož i rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 11. 2006 č. j. 0 P 129/2003-530 a Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008 sp. zn. 28 Co 568/2007, které byly prvně zmíněnými ponechány beze změny; návrh odůvodňuje tím, že výkon těchto rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než která by vznikla žalovanému synu stěžovatele jeho odložením, přičemž pro případ nedůvodnosti tohoto návrhu žádá, aby Ústavní soud výživné žalovaného předběžně stanovil částkou 1 896 Kč.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 55 C 56/2010 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2012 č. j. 72 Co 64/2012-259 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 55 C 56/2010-213, kterým byla k návrhu stěžovatele snížena jeho vyživovací povinnost vůči jeho synu na částku 4 750 Kč měsíčně (výrok I.), změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok I.), a výrok II. soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba co do rozdílu mezi částkou 4 750 Kč a požadovaným snížením výživného na částku 1 896 Kč měsíčně, potvrdil. Vysvětlil, že neshledal skutečnosti opodstatňující závěr o podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného, neboť na jedné straně stěžovatel nevyužívá plně svůj pracovní potenciál, přičemž jeho zdravotní stav mu v tom nebrání, a na druhé straně syn není schopen se sám živit, neboť se preferuje zájem na zvýšení kvalifikace studiem na vysoké škole; dary příbuzných nelze zahrnout do příjmů dítěte majících vliv na schopnost se samo živit a chování syna ke stěžovateli s ohledem na konfliktní vztah stěžovatele a jeho bývalé manželky není rozporné s dobrými mravy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně líčí situaci po rozvodu manželství, z něhož se narodil syn, o jehož výživné se jedná, jakož i průběh řízení, z kterého vzešly ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů. Soudům vytýká, že skutečnou výši synových úspor neověřily výpisem z účtu, svévolně z vlastní iniciativy ve sporném řízení provedly důkaz nabídkou volných pracovních míst evidovaných úřadem práce, nebyla mu poskytnuta možnost se vyjádřit k podjatosti soudců odvolacího soudu, výrok a krátké odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neodpovídá písemnému vyhotovení rozsudku; soudy se také nezabývaly skutečností, zda v případě dokončeného odborného středoškolského vzdělání je studium na vysoké škole rozšiřujícím vzděláním, nezohlednily skutečnost, že syn stěžovatele neinformoval o pokračujícím studiu; konečně stěžovatel brojí proti vyměření výživného z fiktivního příjmu dle nabídky volných pracovních míst.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil (s výjimkou dále uvedenou) včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Takového pochybení se obecné soudy ve stěžovatelově věci nedopustily; naopak se stěžovatelovou věcí pečlivě zabývaly a podrobně a srozumitelně vysvětlily, proč nebyly dány podmínky pro snížení výživného stěžovatelova syna. Námitky obsažené v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů opírajícími se o stabilní a uznávanou judikaturu obecných soudů i soudu Ústavního, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu. Pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozsudků sdílí osud ústavní stížnosti; krom toho odložit vykonatelnost rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 11. 2006 č. j. 0 P 129/2003-530 a Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008 sp. zn. 28 Co 568/2007 nebylo možno nejen proto, že je stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl, ale též i pro zjevnou neopodstatněnost tohoto návrhu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru