Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3940/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Bezdůvodné obohacení
Autorské právo
autorské dílo
autor
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3940.11.1
Datum podání27.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

121/2000 Sb., § 40 odst.4

99/1963 Sb., § 118a, § 136


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3940/11 ze dne 26. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky D. D., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010 č. j. 34 C 61/2005-181 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2011 č. j. 3 Co 193/2010-211, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a WAX MUSEUM PRAGUE, s. r. o., jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s právem k výsledkům duševní tvůrčí činnosti zakotveným v čl. 34 odst. 1 Listiny, jakož i porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zrušení shora označených rozsudků obecných soudů v rozsahu uvedeném v návrhovém petitu.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka jako nabyvatelka majetkových práv k autorskému dílu Jaroslava Horejce - sochy Golema (dále jen "dílo") se domáhala žalobou po vedlejším účastníku vydání bezdůvodného obohacení ve výši 100.000,- Kč za neoprávněné užívání autorského díla podle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), její žalobu však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2007 č. j. 34 C 61/2005-59 zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2008 č. j. 3 Co 4/2008-74 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Městský soud v Praze v pořadí druhým, nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. května 2010 č. j. 34 C 61/2005-181 stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení přiznal pouze v polovině žalované částky, tedy 50.000,- Kč. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2011 č. j. 3 Co 193/2010-211 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o věci samé potvrdil.

3. Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že soudci rozhodující v dané věci nejdříve zhodnotili uplatněný nárok jako příliš vysoký a jako projev své libovůle jej snížili na polovinu. Teprve ex post pak hledali v zákoně odůvodnění svého postupu. Stěžovatelka v tomto ohledu poukazuje na protichůdnou argumentaci uvedenou v rozsudcích obou obecných soudů týkající se výše bezdůvodného obohacení za užití kopie díla za dva roky a rozsahu jeho užití. Městský soud v Praze vzal za prokázané, že odměna za užití kopie díla se pohybuje řádově v tisících až desetitisících a zároveň že k neoprávněnému užívání díla docházelo dva roky a v širším rozsahu, tj. též neoprávněným rozmnožením, rozšiřováním pohlednic atd. Následně však dospěl k překvapivému závěru o obvyklé odměně za dva roky neoprávněného užití díla pouze v částce 25.000,- Kč a přiznal stěžovatelce nárok na 50.000,- Kč jakožto dvojnásobku na základě § 40 odst. 4 autorského zákona. Pokud si za této situace nalézací soud pojistil nelogický skutkový závěr ustanovením § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), pak se jedná podle názoru stěžovatelky nejenom o nezákonnost, ale i o zásah do jejích ústavně zaručených práv. Odvolací soud v podstatě převzal argumentaci soudu prvního stupně, kterou doplnil o odůvodnění, proč je záhodno dle § 136 o. s. ř. nárok žalobkyně snížit. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka považuje za zmatečné, vnitřně rozporné a stěží přezkoumatelné. Obecnými soudy aplikované ustanovení § 136 o. s. ř. však není podle stěžovatelky korektivem spravedlnosti a způsob jeho aplikace obecnými soudy považuje stěžovatelka za naprosto revoluční. Jestliže za této situace nebyla stěžovatelka poučena podle § 118a o. s. ř., a to i v souvislosti s tím, že do poloviny svého nároku neunesla důkazní břemeno, pak se nejedná toliko o nezákonnou procesní vadu, ale i o zásah do jejího práva na spravedlivý proces, jež zahrnuje i legitimní očekávání a určitou předvídatelnost, racionálnost a vnitřní logičnost rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené proto stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud výrok II. a na něj navazující výroky IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze a výrok II. a na něj navazující výrok III. rozsudku Vrchního soudu v Praze zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 61/2005.

5. Meritum ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a vlastnického práva, a to v důsledku bezpříkladné a nepředvídatelné aplikace § 136 o. s. ř.

6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů a domáhá se ze strany Ústavního soudu přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru. V souvislosti s tím Ústavní soud opakovaně připomíná, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky" (dále jen "Ústava")], stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Zásah do činnosti obecných soudů tak může Ústavní soud učinit pouze za předpokladu, že existuje příkrý nesoulad skutkových zjištění s právními závěry obecného soudu nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud došlo k svévolné aplikaci normy jednoduchého práva, která zakládá porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

7. Základem pro posouzení ústavní stížnosti Ústavním soudem byla stěžovatelčina námitka svévolné aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a napadené rozsudky obecných soudů a shledal, že v tomto případě k nezákonné svévoli v aplikaci normy podústavního práva, ani k naplnění některé dalších z výše uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu v souvislosti s aplikací norem jednoduchého práva nedošlo. Jak Ústavní soud zjistil, soud jak prvního, tak i druhého stupně ve svých rozhodnutích uvedly, jakými úvahami se řídily, jaké právní závěry přijaly a ty přiměřeným způsobem odůvodnily. Nalézací soud se v rámci hodnocení důkazů a svých právních úvah při stanovení obvyklé odměny za dva roky neoprávněného užití díla zásahu do ústavněprávních kautel základního práva - práva vlastnit - nedopustil, neboť, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, tuto odměnu stanovil po zhodnocení provedených důkazů, přičemž k použití ustanovení § 136 o. s. ř. dospěl na základě úvahy, že se jednalo o částečně tvůrčí zpracování díla, nikoli pouze o kopii, čímž však nevybočil z rámce tohoto ustanovení vzhledem k nemožnosti objektivního zjištění výše nároku za takto zpracované dílo. Tím je nepřípadnou i námitka stěžovatelky o absenci poučení dle § 118a o. s. ř.

8. Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v řízení nebyl naplněn princip legitimního očekávání. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, nález č. 39, s. 427). Za porušení právní jistoty, zahrnující i legitimní očekávání a předvídatelnost rozhodnutí, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále argumentuje porušením práva na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Argumentace jinými skutečnosti zásahu do práva tak nemůže obstát. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s právními názory, které obecné soudy vyslovily, nezakládá důvod k ústavní stížnosti.

10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru