Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 394/16 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti již neexistujícímu rozhodnutí
Věcný rejstříkSvědek
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.394.16.1
Datum podání04.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 37/1992 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy ; § 29/3 ve slovech "nejvýše však 486 000,- Kč"

Ostatní dotčené předpisy

37/1992 Sb., § 29 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 394/16 ze dne 7. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. B., právně zastoupeného Mgr. Markem Gocmanem, advokátem Advokátní kanceláře Jünger, Gocman a Kopřiva, se sídlem 28. října 219/438, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2016 č. j. 6 T 114/2015-1269, spojené s návrhem na zrušení slov "nejvýše však 486.000,- Kč" v ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dne 4. února 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se Ing. Richard Benýšek (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Okresního soudu v Olomouci, a zároveň navrhl, aby plénum Ústavního soudu nálezem zrušilo část vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), a to konkrétně slov "nejvýše však 486.000,- Kč" v ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky.

Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, a z obsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 3. 8. 2016 č. j. 55 To 81/2016-1387, se zjišťuje:

Ústavní stížností napadené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci bylo vydáno v rámci trestního stíhání, vedeného proti obžalovanému Davidu Sekaninovi. Stěžovatel figuruje v této trestní věci jako svědek.

Stěžovatel vypovídal jako svědek u hlavního líčení dne 13. 11. 2015 a po poučení nárokoval na svědečném ušlý výdělek za dobu od 9:30 hod. do 11:00 hod, ovšem konkrétní částku nevyslovil. Současně stěžovatel předložil daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 2014. Předsedkyně senátu řídící hlavní líčení vzápětí rozhodla usnesením, že se svědkovi přiznává svědečné, jehož výše bude stanovena následně v samostatném usnesení.

Dne 2. 12. 2015 pod č. j. 6 T 114/2015-1269 vydala vyšší soudní úřednice usnesení, jímž určila výši svědečného částkou 363,- Kč.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 8. 12. 2015 stížnost, jíž se domáhal přiznání vyššího svědečného tak, aby jeho výše odpovídala příjmům, uvedených v daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 2014.

O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") usnesením ze dne 3. 8. 2016 č. j. 55 To 81/2016-1387 tak, že napadené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci zrušil, protože je neoprávněně vydala vyšší soudní úřednice; stížnostní soud zároveň prvostupňovému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a to předsedkyní senátu.

III.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší přiznaného svědečného. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pro účely určení výše svědečného předložil soudu své přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2014, dle něhož dosáhl jeho průměrný hodinový výdělek částky 81.627,28 Kč. Stěžovatel tedy prý legitimně očekával, že za 90 minut trvající svědeckou výpověď mu bude přiznána částka ve výši 122.440,92 Kč. Stěžovatel má za to, že byl zkrácen na svém majetku, neboť mu bylo určeno svědečné ve výši 363,- Kč namísto nárokované výše 122.440,92 Kč.

Stěžovatel rovněž konstatuje, že vzhledem k výši nepřiznaného svědečného (tj. k nevyplacení částky ve výši 122.077,92 Kč na svědečném) nelze danou věc posoudit jako věc bagatelní.

Obecný soud svým postupem dle stěžovatele porušil také právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel dále podotýká, že soud vydáním napadeného rozhodnutí porušil rovněž zákaz diskriminace, obsažený v čl. 3 odst. 1 Listiny, a dopustil se protiústavní diskriminace stěžovatele jakožto samostatně výdělečně činné fyzické osoby. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že pokud by stejného příjmu dosáhl jako osoba v pracovním poměru, nedošlo by k aplikaci omezujícího maximálního základu pro výpočet svědečného ve výši 486.000,- Kč, stanoveného v § 29 odst. 3 vyhlášky, a bylo by mu přiznáno svědečné v plné nárokované výši 122.440,92 Kč. Stěžovatel tak byl dle svého názoru protiústavně znevýhodněn oproti osobám, které jsou v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Takovéto znevýhodnění přitom prý nemá žádné opodstatnění, neboť například u svědků působících v pozicích špičkových manažerů by došlo k přiznání svědečného v podobné výši, jako požadoval stěžovatel; neexistuje přitom žádný rozdíl v tom, zda svědeckou výpověď podává zaměstnanec, samostatný podnikatel či kdokoli jiný.

Současně se stěžovatel domnívá, že byl porušen čl. 95 Ústavy České republiky, (dále jen "Ústava"), který soudům ukládá povinnost řídit se toliko zákonem či mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (tj. nikoli podzákonnými právními předpisy jako v případě vyhlášky).

Stěžovatel dále namítá, že aktuální znění § 29 odst. 3 vyhlášky porušuje rovněž čl. 4 odst. 3 Listiny, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Dle názoru stěžovatele v této souvislosti pochybil i obecný soud, který je jakožto orgán autoritativně provádějící interpretaci a aplikaci právních norem povinen při úvahách o určení svědečného náležitě respektovat požadavek zachování rovnosti, tj. požadavek nediskriminace.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel připojil i žádost, aby plénum Ústavního soudu zrušilo část vyhlášky, a to konkrétně slov "nejvýše však 486.000,- Kč" v § 29 odst. 3 vyhlášky.

IV.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí vždy zjišťovat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, stanovené zákonem

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o Ústavním soudu"). V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ústavní stížnost byla podána předčasně a je tudíž nepřípustná.

Jedním ze znaků ústavní stížnosti, jako procesního prostředku na ochranu základních práv a svobod, je její subsidiarita, vyplývající z toho, že ochrana základních práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku a nikoliv jen Ústavního soudu. Proto je každý povinen zásadně vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně práva, které mu poskytuje právní řád. Ústavní soud neshledal důvod postupovat podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Jak již bylo shora konstatováno, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. 8. 2016 č. j. 55 To 81/2016-1387 rozhodl tak, že napadené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci zrušil a prvostupňovému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Ústavní stížností napadené rozhodnutí okresního soudu tedy není rozhodnutím pravomocným a není rozhodnutím konečným v materiálním smyslu; je zřejmé, že o věci stěžovatele bude znovu rozhodováno předsedkyní senátu okresního soudu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatele jako nepřípustný odmítnout.

V.

K návrhu na zrušení slov "nejvýše však 486.000,- Kč" v ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky Ústavní soud konstatuje, že jde o návrh akcesorický, který předpokládá existenci řádné a projednatelné ústavní stížnosti.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud návrh na zrušení výše uvedených ustanovení vyhlášky odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

VI.

Toliko obiter dictum Ústavní soud k tomuto akcesorickému návrhu dodává:

Poskytnutí svědecké výpovědi je občanská povinnost, nikoliv činnost provozovaná za účelem dosažení zisku. Podle § 97 trestního řádu je "každý povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení". Povinnost svědčit je založena veřejnoprávními normami a jejím cílem je objasnění spáchaného trestného činu. Svědek neuplatňuje své zájmy, ale vypovídá z občanské povinnosti ve veřejném zájmu. Předvolaný svědek má povinnost se dostavit k soudu a svou výpovědí se podílí na výkonu spravedlnosti.

Svědečné je koncipováno jako náhrada ušlého výdělku (srov. § 104 odst. 1 trestního řádu, ale též § 139 odst. 1 občanského soudního řádu i § 29 napadené vyhlášky). Za to - tedy za čas strávený svědčením - náleží svědkovi svědečné coby pouze náhrada příjmů. Svědek není odměňován za to, že svědčil.

Ústava České republiky ani Listina nezaručují právo na svědečné, neexistuje tedy ani ústavní povinnost státu jakkoliv kompenzovat ušlý podnikatelský zisk. Je plně na úvaze zákonodárce, v jaké výši a jakou metodu výpočtu svědečného zvolí.

V Listině garantovaná ochrana vlastnického práva míří primárně na zajištění výkonu již existujícího práva, respektive práva nabytého na základě právního titulu či legitimního očekávání majetku. Z povahy věci nelze chránit každou budoucí možnost svědka nabývat majetek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru