Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3938/11 #1Usnesení ÚS ze dne 17.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Beroun
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
kupní smlouva
Dobrá víra
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3938.11.1
Datum podání27.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 123, § 39, § 3 odst.1, § 588


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3938/11 ze dne 17. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. I. B., 2. S. B. a 3. O. K., všech zastoupených Mgr. Lenkou Kolačkovskou, advokátkou, AK Šestá 175, 273 07 Vinařice u Kladna, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 3. 2011 č. j. 7 C 34/2010-150, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne ze dne 6. 5. 2011 č. j. 7 C 34/2010-164, a Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011 č. j. 30 Co 308/2011-191 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé žádají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich civilní věci pro porušení jejich práva vlastnit a užívat majetek.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 7 C 34/2010 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2011 č. j. 30 Co 308/2011-191 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 3. 2011 č. j. 7 C 34/2010-150, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne ze dne 6. 5. 2011 č. j. 7 C 34/2010-164, jímž bylo vyhověno žalobě K. K. a určeno, že jeho bratr F. K. byl ke dni úmrtí vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že F. K. uzavřel kupní smlouvu s J. T. ohledně těchto nemovitostí v důsledku fyzického donucení, tedy nikoli svobodně, a proto je kupní smlouva absolutně neplatná, pročež J.T. se nestala vlastnicí nemovitostí a nemohla vlastnické právo k nim převést na stěžovatele.

Stěžovatelé se s poukazem na nálezy sp. zn. II. ÚS 1747/07, I. ÚS 143/07 a II. ÚS 165/11 dovolávají své dobré víry, neboť při koupi nemovitostí vycházeli z údajů v katastru nemovitostí a nenesou žádnou odpovědnost za neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi jejich právními předchůdci. Obecným soudům vytýkají, že se otázkou dobré víry nezabývaly. Podotýkají, že koupi nemovitostí financovali z úvěru a že veškeré své úspory investovali do jejich rekonstrukce.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal. Obecné soudy se věcí stěžovatelů náležitě zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily, přičemž se v nich vypořádaly i s námitkami stěžovatelů. K nálezům, na něž stěžovatelé poukazují, se patří poznamenat pouze tolik, že se jedná o věci skutkově odlišné.

Právní závěry nalézacího i odvolacího soudu, o něž se jejich rozhodnutí opírají, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vybočení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovateli naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění plně odkázat; rozsudky ústavní stížností napadené lze pro uvedené hodnotit jako výraz nezávislého soudního rozhodování.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru