Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3936/14 #1Usnesení ÚS ze dne 28.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Vyškov
SOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
opravný prostředek - řádný
stížnost
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3936.14.1
Datum podání15.12.2014
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a, § 333 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3936/14 ze dne 28. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Příbram, P.S. 1 G/2, zastoupeného Mgr. Markem Votavou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Příbrami, V Brance 81, směřující proti jinému zásahu Okresního soudu ve Vyškově spočívajícímu v nesprávném postupu při nařízení výkonu trestu zákazu řízení motorových vozidel stěžovateli a dále proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č.j. 1 T 238/2000 - 549 ze dne 18. prosince 2001, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 59/2002 ze dne 7. března 2002, proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově č.j. 1 T 238/2000-731 ze dne 3. září 2013 a proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 117/2012 ze dne 21. června 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V řízení zahájeném podáním stěžovatele doručeným Ústavnímu soudu dne 15. prosince 2014 a učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově provedení nápravy opožděného nařízení výkonu trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel proti stěžovateli, k němuž došlo až dne 26. srpna 2009, uvedením v předešlý stav, resp., aby zrušil všechna rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí, kterým Okresní soud ve Vyškově rozhodl v rámci vykonávacího řízení o nařízení výkonu trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel proti stěžovateli, včetně rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 117/2012.

Výše popsaná ústavní stížnost stěžovatele nesplňovala podmínku stanovenou v ust. § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle kterého z podání musí být patrno, jaké věci se týká, co sleduje a čeho se navrhovatel domáhá. "Rozhodnutí, kterým Okresní soud ve Vyškově rozhodl v rámci vykonávacího řízení o nařízení výkonu trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel proti stěžovateli", nebylo v ústavní stížnosti blíže specifikováno, aby bylo možno jej jednoznačně určit a stejně tak "všechna rozhodnutí obsahově navazující" na právě uvedené rozhodnutí nebyla v ústavní stížnosti blíže specifikována a nebylo možno je jednoznačně identifikovat. Přípisem ze dne 15. května 2015 byl na tuto skutečnost stěžovatel upozorněn a vyzván, aby tuto vadu ve lhůtě 10 dní od doručení upozornění odstranil.

Ústavní stížnost musí splňovat též náležitost stanovenou v ust. § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, dle které k ústavní stížnosti musí být přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byl k ochraně práva použit (např. kopie rozsudku soudu poslední instance). Tato kopie však byla k ústavní stížnosti předložena pouze stran stěžovatelem v ústavní stížnosti označené věci vedené před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 39/2001. Stěžovatel byl tedy výše zmíněným přípisem ze dne 15. května 2015 upozorněn, že pokud ústavní stížností navrhuje zrušit i rozhodnutí v jiných věcech, je třeba kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byl k ochraně práva použit, doložit.

Výše uvedený přípis Ústavního soudu ze dne 15. května 2015 byl stěžovateli téhož dne doručen a dne následujícího, tedy dne 16. května 2015, počala stěžovateli běžet lhůta k odstranění vad jeho návrhu, která uplynula dne 25. května 2015. Stěžovatel v návaznosti na přípis Ústavního soudu ze dne 15. května 2015 zaslal Ústavnímu soudu dne 25. května 2015 přípis, kterým jako rozhodnutí, jejichž zrušení navrhuje, označil první až třetí rozhodnutí uvedená v záhlaví a Ústavnímu soudu zaslal kopie těchto rozhodnutí. Ve vztahu k naposled v záhlaví uvedenému rozhodnutí, případně rozhodnutím na ně navazujícím, stěžovatel Ústavnímu soudu nic dalšího nesdělil.

Podle ust. § 72 zákona o Ústavním soudu, ve znění do dne 31. prosince 2013, je ústavní stížnost možno podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě šedesát dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesát dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění do dne 31. prosince 2013, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle ust. § 75 odst. 2 téhož zákona Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Pokud stěžovatel brojí proti jinému zásahu Okresního soudu ve Vyškově a domáhá se, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově provedení nápravy opožděného nařízení výkonu trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel proti stěžovateli, k němuž došlo až dne 26. srpna 2009, konstatuje Ústavní soud, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto jinému zásahu do práv stěžovatele skončila nejpozději za jeden rok ode dne, kdy k němu došlo, tedy dne 26. srpna 2010. Pokud stěžovatel podal ústavní stížnost až dne 15. prosince 2015, učinil tak po uplynutí této lhůty.

Stran části ústavní stížnosti, kterou stěžovatel brojí proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 1 T 238/2000 - 549 ze dne 18. prosince 2001 a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 59/2002 ze dne 7. března 2002 (jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č.j. 1 T 238/2000 - 549 ze dne 18. prosince 2001) Ústavní soud konstatuje, že proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 59/2002 ze dne 7. března 2002 bylo přípustné dovolání, které však dle obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 238/2000 stěžovatel nepodal.

Ve vztahu k části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Okresního soudu ve Vyškově č. j. 1 T 238/2000-731 ze dne 3. září 2013, konstatuje Ústavní soud, že proti tomuto usnesení byla přípustná stížnost, kterou však dle obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 238/2000 stěžovatel též nepodal.

Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 117/2012 ze dne 21. června 2013, který stěžovatel též v ústavní stížnosti navrhuje zrušit, zjistil Ústavní soud, že proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a že tento rozsudek byl ve výroku o trestu rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 72/2013-337 ze dne 4. září 2013 zrušen, přičemž byl stěžovateli tímto rozsudkem za trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 117/2012 ze dne 21. června 2013 a dále za další přečiny, kterými byl uznán vinným v řízeních před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 110/2011 a sp. zn. 30 T 2/2012, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šedesáti měsíců, k jehož výkonu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků a současně byl stěžovateli zrušen výrok o trestu uložený rozsudky ve v řízeních před Okresním soudem Brno-venkov vedených pod sp. zn. 2 T 110/2011 a sp. zn. 30 T 2/2012. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 72/2013-337 ze dne 4. září 2013 podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 51/2014-20 ze dne 5. února 2014 odmítl. Ústavní stížností však stěžovatel v tomto odstavci uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu nenapadl.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře v návaznosti na výše citované ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž tvrzenou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností orgánů veřejné moci v kterékoliv fázi řízení. Řízení o ústavních stížnostech plně významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Podle čl. 4 Ústavy ČR, jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.

Pokud proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 59/2002 ze dne 7. března 2002 stěžovateli příslušel mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, které stěžovatel nepodal a pokud proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově č. j. 1 T 238/2000-731 ze dne 3. září 2013 příslušel stěžovateli řádný opravný prostředek v podobě stížnosti, kterou též nepodal, nelze ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 1 T 238/2000 - 549 ze dne 18. prosince 2001, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 59/2002 ze dne 7. března 2002 a proti Usnesení Okresního soudu ve Vyškově č. j. 1 T 238/2000-731 ze dne 3. září 2013 hodnotit jinak, než jako návrh nepřípustný.

Ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 117/2012 ze dne 21. června 2013 Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy stěžovatel ústavní stížností nenapadl rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu na uvedený rozsudek navazující, by mohlo dojít k situaci, že by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavním soudem zrušeno, avšak na něj navazující rozhodnutí soudu odvolacího a soudu dovolacího by nebylo jak odklidit. Tato situace však není přípustná. Pokud stěžovatel chtěl dosáhnout zrušení rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 117/2012 ze dne 21. června 2013, měl napadnout ústavní stížností též na něj navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Jestliže tak neučinil, je ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 117/2012 ze dne 21. června 2013 také nepřípustná. I pokud by však stěžovatel na rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 117/2012 ze dne 21. června 2013 navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu napadl, neměl by Ústavní soud možnost se takovou ústavní stížností věcně zabývat, neboť usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 51/2014-20 ze dne 5. února 2014 bylo stěžovateli doručeno již dne 27. března 2014, a ústavní stížnost podaná dne 15. prosince 2015 tak byla podána po ust. § 72 zákona o Ústavním soudu, ve znění ode dne 1. ledna 2014, stanovené dvouměsíční lhůtě.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost v části jako podanou po lhůtě a v části jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2015

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru