Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3934/16 #1Usnesení ÚS ze dne 13.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 2
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
byt/výpověď
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3934.16.1
Datum podání28.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.2 písm.d

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3934/16 ze dne 13. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Šlégra, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 1215/32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2016 č. j. 26 Cdo 1463/2016-168 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 58 Co 329/2015-149, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti A) Městské části Praha 2 a B) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatel Petr Šlégr (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí a obsahu projednávané ústavní stížnosti, žalobce se žalobou podanou dne 12. srpna 2013 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále též "nalézací soud") proti žalované Městské části Praha 2 domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. X o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím na adrese P. (dále jen "předmětný byt") ze dne 14. 6. 2013, která mu byla dána podle § 711 odst. 2 písm. b), d) občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Důvodem výpovědi bylo, že žalobce jako nájemce měl hrubě porušovat své povinnosti, neboť řádně neplatil nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním předmětného bytu, přičemž výše dluhu již odpovídala trojnásobku měsíční výše nájemného a úhrad za služby. Žalobce měl pronajatý byt dlouhodobě neužívat, resp. užívat jen občas a předmětný byt přenechával k užívání jiným bez souhlasu pronajímatele. Dlužná částka od dubna 2011 do září 2013 činila 211 791,- Kč bez příslušenství. Ohledně dlužných částek bylo pravomocně rozhodnuto soudem I. stupně v řízeních vedených pod sp. zn. 22 C 324/2011, 19 EC 74/2012 a EPR 73978/2012. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve výpovědi z nájmu předmětného bytu jsou dostatečně určitě skutkově vymezeny výpovědní důvody tak, aby z nich bylo patrno, z čeho žalovaný dovozuje jejich naplnění (§ 711 odst. 3 věta druhá obč. zák.). Ohledně výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák. žalobce sám uvedl, že předmětný byt neužíval, neboť se musel starat o svoji nemocnou matku.

Nalézací soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6. 5. 2015 č. j. 20 C 168/2013-123.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 11. 2015 č. j. 58 Co 329/2015-149 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že namítaná neplatnost výpovědi z předmětného bytu ve smyslu § 37 obč. zák. z důvodu nedostatku vymezení výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. nebyla v řízení prokázána.

Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 1. 9. 2016 č. j. 26 Cdo 1463/2016-168 dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné (§ 243c. odst. 1 o. s. ř.), neboť žalobce sice uplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013), ale názor odvolacího soudu o dostatečně určitém vymezení výpovědního důvodu uvedením dlužné částky ve specifikovaném období, který by odporoval platné soudní judikatuře, se mu v dovolání vyvrátit nepodařilo.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje průběh a výsledek předcházejícího řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 48/2009, v němž se Městská část Praha 2 domáhala vyklizení předmětného bytu na základě výpovědi z nájmu předmětného bytu ze dne 12. 10. 2006. Stěžovatel interpretuje výsledky tohoto předchozího sporu tak, že žaloba na vyklizení předmětného bytu byla "zamítnuta s tím, že nájemní právo stěžovatele stále trvá".

Stěžovatel tvrdí, že před doručením výpovědí z nájmu ze dne 14. 6. 2013 ho žalovaný nijak neupozornil na existující dluh na nájemném a na službách spojených s užíváním předmětného bytu, i když stěžovatel v této souvislosti připouští, že na adrese předmětného bytu "dlouhodobě nepřebíral poštu", takže pokud došlo k jednostrannému zvýšení nájemného, stěžovatel se prý o této skutečnosti nedozvěděl. Výpovědi ze dne 14. 6. 2013 stěžovatel vytýká její neurčitost, neboť prý z ní nevyplývá, v jaké výši mělo být ve kterém období hrazeno nájemné, a jaká část z dlužné částky připadá na zálohy na služby spojené s užíváním předmětného bytu. Jednání žalovaného považuje stěžovatel za odporující dobrým mravům, neboť s ním prý žalovaný dlouhodobě jednal, jakoby předmětný byt užíval bez právního důvodu a domáhal se jeho vyklizení, aniž by prý stěžovateli umožnil dlužné částky řádně uhradit.

Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovolání odmítl, aniž by prý reagoval na jeho námitky týkající se určitosti vymezení výpovědi s ohledem na výši dlužných částek v návaznosti na konkrétní časové období. Dovolací soud prý nerespektoval ustálenou judikaturu.

Z tohoto pohledu považuje stěžovatel rozhodnutí obecných soudů i soudu dovolacího za překvapivé, přičemž poukazuje i na jejich údajně nedostatečné odůvodnění.

IV.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti má Ústavní soud za splněné, proto se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím z hlediska jejich údajné protiústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud zvláštním orgánem ochrany ústavnosti. Není vrcholem soustavy obecných soudů, a jeho úlohou proto zásadně není přezkoumávat jejich skutkové a právní závěry na úrovni podústavních předpisů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo naopak jejich uplatnění porušuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále zvážit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna, případně nejsou výsledkem libovůle (viz např. usnesení ze dne 7. května 2015 sp. zn. III. ÚS 2125/13).

V projednávaném případě stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), přičemž své námitky konkrétně směřuje do aspektu práva na odůvodnění soudního rozhodnutí a údajné "překvapivosti" jejich rozhodnutí. Ústavní soud se s uvedenými námitkami neztotožnil z níže uvedených důvodů.

Ústavní soud v prvé řadě shledal, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud logicky a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl veden při rozhodování o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně a na základě jakých skutečností dospěl k závěrům přijatým v potvrzujícím výroku ve věci samé. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně minimálně ohledně prvního výpovědního důvodu (§ 711 odst. 2 písm. b) obč. zák., přičemž nebylo podle jeho názoru nutné se zabývat i naplněním předpokladů výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák., neboť tím by se procesní výsledek nepochybně nijak nezměnil. Odvolací soud se dostatečným způsobem vypořádal s odvolacími důvody předloženými stěžovatelem a řádně reagoval i na jeho námitky ohledně jeho údajné nevědomosti o neuhrazeném dluhu na nájemném a na službách spojených s užíváním předmětného bytu a na tvrzení o údajném rozporu s dobrými mravy, kterého se měl vůči stěžovateli dopustit žalovaný.

Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné protiústavní deficity. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu dovolacího nelze pokládat za překvapivá, pokud v souladu se svými dřívějšími rozhodnutími, na která v odůvodnění napadených rozhodnutí tyto soudy odkázaly, dospěly při hodnocení provedených důkazů k jiným skutkovým zjištěním a z nich vyvodily i právní názor odlišný od stěžovatele.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že oba soudy v projednávané věci naplnily požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí a nedopustily se ani jiného excesu, kterým by mohlo být zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru