Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 393/2000Nález ÚS ze dne 17.05.2001Šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod při výkladu ustanovení o správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
celní záruka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 76/22 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.393.2000
Datum vyhlášení17.05.2001
Datum podání30.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb.

99/1963 Sb., § 248 odst.1 písm.e, § 248 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 393/2000 ze dne 17. 5. 2001

N 76/22 SbNU 151

Šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod při výkladu ustanovení o správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 1, Na

Příkopě14, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4.

2000, sp. zn. 30 Ca 59/99, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako

účastníka řízení, a Celního ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni,

jako vedlejšího účastníka, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2000, č.j. 30

Ca 59/99-50, se zrušuje.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2000 se

stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení

Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 30 Ca 59/99,

kterým bylo podle § 250d odst. 3 o.s.ř., v návaznosti na ust. §

248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., zastaveno řízení o žalobě, kterou se

stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Celního

ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni, vydaného podle § 50 odst.

6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů, jímž žalovaný zamítl její odvolání proti

rozhodnutí Celního úřadu Rozvadov - pobočky Vysočany ze dne 21.

9. 1998, č.j. 18488/98, kterým stěžovatelce, jako ručitelce za

globální zajištění celního dluhu, byla uložena povinnost uhradit

celní dluh ve výši 2 197 247,- Kč za celního deklaranta Ch. a.s.

(který neuhradil celní dluh v zákonné lhůtě, a to ani na základě

výzvy k plnění ve lhůtě náhradní).

Řízení bylo Krajským soudem v Plzni zastaveno s odůvodněním,

že žaloba směřuje proti rozhodnutí, které nemůže být předmětem

přezkoumávání soudem, neboť se jedná o rozhodnutí procesní, jež se

přímo nedotýká práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale

týká se pouze jeho práv procesních. Krajský soud poukázal na

ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů ("celní zákon"), podle něhož při rozhodování

mj. o vyměřování a vybírání cla neplatí ust. § 57 odst. 5 zákona

č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Posledně cit.

ustanovení stanoví, že proti výzvě k plnění ručitelské povinnosti

se může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze

skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve

větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.

Krajský soud je toho názoru, že platební výměr Celního úřadu

Rozvadov - pobočky Vysočany ze dne 21. 9. 1998 není rozhodnutím

směřujícím k vyměření a vybrání cla ve smyslu § 11 odst. 1 celního

zákona, nýbrž jedním z procesních kroků celních orgánů v rámci

vymáhání nedoplatků cla, opírajícím se o ustanovení § 11 odst. 1

písm. h) celního zákona. Předmětné rozhodnutí, dle názoru

krajského soudu, nezakládá ručiteli nově povinnost uhradit závazek

ze dlužníka. Tato povinnost existovala od okamžiku, kdy ručitelský

závazek vznikl. Pro případ splnění celního dluhu samotným

dlužníkem pouze mohla nastat situace, že by po ručiteli splnění

povinnosti požadováno nebylo. Vznik platební povinnosti tak nebyl

odvislý od platebního výměru, ale od skutečnosti, že dlužník dluh

neuhradil, a že za splnění dluhu ručitel odpovídá s dlužníkem

společně a nerozdílně. Dle názoru krajského soudu současná právní

úprava správního soudnictví stěžovatelce právní ochranu

neposkytuje. Té se může dovolat prostřednictvím institutů

soukromoprávních, a to postupem podle § 550, příp. postupem podle

§§ 451 a 454 obč. zák.

Stěžovatelka uvedla, že napadeným usnesením byla porušena

její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), což odůvodnila

tím, že dle jejího názoru krajský soud aplikoval nadmíru

extenzívní výklad ust. § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Je

přesvědčena, že správní žalobou napadené rozhodnutí celních orgánů

není rozhodnutím procesní povahy a tudíž není ze správního

přezkumu soudem vyloučeno. Na podporu svého tvrzení poukázala na

nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS

594/99, jež se sice týkají ručení ve věcech daňových, nicméně

podstata problému je dle jejího názoru stejná. Odmítnutím soudního

přezkumu bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu podle

čl. 36 odst. 2 Listiny.

Stěžovatelka dále poukázala na rozdílnou judikaturu obecných

soudů při rozhodování o správních žalobách v obdobné věci, např.

na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 38 Ca 87/99,

rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve věcech sp. zn. 31 Ca

165/99, 31 Ca 166/99 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem

ve věci sp. zn. 15 Ca 318/99. Ve všech uvedených věcech krajský

soud napadená rozhodnutí celních orgánů pro nezákonnost zrušil,

neboť požadovala po stěžovatelce plnění ve větším rozsahu, než ke

kterému se zavázala. Žádný z uvedených soudů se tudíž neztotožnil

s výkladem uvedeným v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni.

Dle jejího názoru taková situace zakládá stav právní nejistoty,

kdy při výkonu správního soudnictví obecné soudy ve věcech

stěžovatelky uplatnily již tři diametrálně rozdílné interpretace,

což je v příkrém rozporu s principem právního státu zakotveným

v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").

Při jednání dne 17. 5. 2001 setrvala zástupkyně stěžovatelky

na výše uvedených argumentech a doplnila, že skutečnost, že soudy

vesměs aplikovaly ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. velmi

extenzivně, zřejmě vedla zákonodárce k tomu, že toto ustanovení

bylo s účinností od 1.1.2001 novelizováno a v současné době jsou

ze soudního přezkumu výslovně vyňata jen taková rozhodnutí,

kterými se upravuje vedení řízení před správním orgánem.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že právní názor, podle něhož napadené

rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, zastává i nadále a že

dle jeho přesvědčení nedošlo k namítanému zásahu do ústavně

zaručených práv. Navrhl. aby ústavní stížnost byla s poukazem na

ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), odmítnuta.

Celní ředitelství Plzeň, jako vedlejší účastník, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že zastává názor, který

je v souladu se stanoviskem Ministerstva financí - Generálního

ředitelství cel ze dne 30. 11. 1999, č.j. 6601/99-11, obsahujícím

interpretaci celních předpisů upravujících globální zajištění

celního dluhu. Dále poukázalo na rozsudky Krajského soudu

v Českých Budějovicích a nálezy Ústavního soudu, které dle jeho

přesvědčení vyznívají ve prospěch interpretace celních předpisů

orgány celní správy. K poukazu stěžovatelky na nálezy Ústavního

soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS 594/99, uvedlo,

že tyto nálezy se týkají rozhodnutí orgánů finančních, jež se

opírají o ust. § 57 odst. 2 a 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, která však celní orgány na základě ust. §

320 písm. b) celního zákona č. 13/1993 Sb. neuplatňují.

V dodatečném sdělení ze dne 15.5.2001 pak vedlejší účastník

připomněl, že uvedenou problematiku již Ústavní soud posuzoval

a odkázal zejména na usnesení Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001

a usnesení II. ÚS 508/98 ze dne 27. 2. 2001, ve kterých Ústavní

soud akceptoval výkladové stanovisko celních orgánů.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni,

sp. zn. 30 Ca 59/99, připojil vlastní spis Pl. ÚS 54/2000, a poté,

co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl

k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět, a to

z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se

zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,

zda napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni o zastavení řízení

byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a na

přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvená

v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

V oblasti správního soudnictví byla uvedená základní práva

vymezena resp. omezena ustanoveními obsaženými v části páté

o.s.ř., ve znění před novelou účinnou od 1. 1. 2001, zejména ust.

§ 250 odst. 2, který vymezuje, kdo je legitimován k podání žaloby

a dále ust. § 250a o povinném právním zastoupení, ust. § 250b

o lhůtě k podání žaloby a ust. § 250h, limitujícím možnost žalobce

rozsah napadení správního rozhodnutí mimo tuto lhůtu rozšířit. Lze

akceptovat názor, že uvedené zákonem stanovené podmínky realizace

ústavního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny mají pouze

zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně, aby byla

uplatněna zásada koncentrace a efektivity řízení a tím byla

usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc

byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných

průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Nicméně Ústavní soud nemůže

akceptovat takový postup krajského soudu, který zákonem vymezenou

či omezenou možnost uplatnění ústavně zaručeného základního práva

zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny dále omezil extenzivním

výkladem ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., jež ze soudního

přezkumu vylučovalo (v dřívějším znění) mj. i rozhodnutí správních

orgánů procesní povahy.

Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání

ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno

jejich podstaty a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům,

než pro které byla stanovena. Tento ústavní princip znamená, že

stejně zdrženlivě, tedy ve prospěch zachování práva na přístup

k soudu a na soudní ochranu, musí soudy přistupovat k výkladu

všech ustanovení o.s.ř. vylučujících přezkum určitých typů

správních rozhodnutí. O tom, že některá tato ustanovení byla

zjevně nadužívána s větší dle názoru Ústavního soudu i skutečnost,

že s účinností od 1.1.2001 došlo novelou o.s.ř. ke zřejmému zúžení

výluky, a to výslovně jen na rozhodnutí, kterými se upravuje

vedení správního řízení.

Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, podle

něhož situace, kdy obecné soudy při výkonu správního soudnictví ve

věcech stěžovatelky uplatnily již tři diametrálně rozdílné

interpretace, je v příkrém rozporu s principem právního státu

zakotveným v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), neboť

zakládá stav právní nejistoty. Sjednocování judikatury ve věcech

správního soudnictví nepochybně přísluší Ústavou České republiky

předpokládanému Nejvyššímu správnímu soudu, nicméně tento doposud

nebyl zřízen. Zásadně není úkolem Ústavního soudu zmírňovat

uvedený nežádoucí stav a tento chybějící vrcholný orgán soustavy

správních soudů suplovat, na což Ústavní soud opakovaně ve svých

rozhodnutích upozorňoval. Na druhé straně však nelze nepřihlédnout

k usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl.

ÚS 54/2000, podle něhož výklad celního zákona uplatněný

v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2.

1999, sp. zn. 10 Ca 366/98, podle něhož postupují i celní orgány

při aplikaci globálního zajištění celního dluhu, nelze označit za

porušující ústavně zaručená práva či svobody ručitelů.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl, když

shledal, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo

porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2

Listiny a ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. 5. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru