Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 393/02Nález ÚS ze dne 05.12.2002Přezkoumávání rozhodnutí celních orgánů ve správním soudnictví; vymáhání celního dluhu II

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 151/28 SbNU 361
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.393.02
Datum vyhlášení09.01.2003
Datum podání18.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 140, § 141, § 240

99/1963 Sb., § 245 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 393/02 ze dne 5. 12. 2002

N 151/28 SbNU 361

Přezkoumávání rozhodnutí celních orgánů ve správním soudnictví; vymáhání celního dluhu II

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

L. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2002,

čj. 30 Ca 430/99-46, rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne

27. 9. 1999, zn. 7210/1-1174/99 a ze dne 30. 9. 1999 zn.

7211/1-1175/99, zn. 7212/1-1176/99, zn. 7213/1-1177/99, zn.

7214/1-1178/99 a zn. 7215/1-1179/99, a dodatečným platebním

výměrům Celního úřadu Rozvadov ze dne 17. 6. 1999 zn. 2158900057,

2158900062, 2158900058, 2158900059, 2158900060 a 2158900061, za

účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a Celního

ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka, a to se souhlasem

účastníků bez ústního jednání, takto:

1.Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2002, čj.

30 Ca 430/99-46,

2.rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 27. 9. 1999,

zn. 7210/1-1174/99 a ze dne 30. 9. 1999 zn. 7211/1-1175/99, zn.

7212/1-1176/99, zn. 7213/1-1177/99, zn. 7214/1-1178/99 a zn.

7215/1-1179/99,

3.rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově ze dne 17. 6. 1999 zn.

2158900057, 2158900062, 2158900058, 2158900059, 2158900060

a 2158900061, se zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2002 se

stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek

Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2002, čj. 30 Ca 430/99-46,

kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Celního

ředitelství v Plzni ze dne 27. 9. 1999, zn. 7210/1-1174/99 a ze

dne 30. 9. 1999 zn. 7211/1-1175/99, zn. 7212/1-1176/99, zn.

7213/1-1177/99, zn. 7214/1-1178/99 a zn. 7215/1-1179/99, jimiž

bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům

Celního úřadu Rozvadov ze dne 17. 6. 1999 zn. 2158900057,

2158900062, 2158900058, 2158900059, 2158900060 a 2158900061,

kterými mu byl doměřen rozdíl na dovozním clu a spotřební dani

v celkové výši 43,371.610,- Kč.

Stěžovatel uvedl, že jeho ústavní stížnost souvisí s jinou

jeho ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2002

(vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 267/02). V prvém případě rozhodoval

Krajský soud v Plzni o doměření celního dluhu, v tomto případě jde

o doměření dovozního cla a spotřební daně z téhož zboží. Tvrdí, že

napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní

právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že

v roce 1998 byl (a dosud je) zaměstnán jako řidič u soukromého

podnikatele F. N., podnikajícího pod označením U. Na pokyn svého

zaměstnavatele přivezl do České republiky v roce 1998 ve dvou

případech zboží ze zahraničí. Zboží bylo v zahraničí odesilatelem

naloženo, zapečetěno a s neporušenou uzávěrou přešlo přes hraniční

přechod Rozvadov až k přepřahu v Plzni. Z dostupných informací je

zřejmé, že nedošlo k porušení uzávěry až do dodání zboží k Celnímu

úřadu Cínovec. Celní řízení u Celního úřadu v Rozvadově, tj.

u celního úřadu, kde zboží vstoupilo na území ČR, prováděl

stěžovatel přesně podle pokynů svého zaměstnavatele F. N. Vyhledal

spediční firmu C. T., spol. s r.o., zde zaměstnanci této firmy

předal nákladní list. Zástupce C. T., spol. s r.o.vyplnil celní

doklady a na jeho pokyn se stěžovatel podepsal v kolonce 50

s dodatkem řidič. Další opět zajišťovala spediční firma C. T.,

spol. s r.o. Po dokončení celního řízení předal zboží v Plzni

dalšímu přepravci. Následně bylo celními orgány ve spolupráci se

zahraničním odesilatelem zjištěno, že do ČR bylo dodáno jiné

zboží, než které bylo nadepsáno v celní deklaraci. Proti

zaměstnancům firmy C. T., spol. s r.o. i proti celním úředníkům,

je vedeno trestní stíhání. Stěžovatel byl označen jako hlavní

povinný a deklarant a vedlejší účastník vůči němu uplatňuje clo

a spotřební daň ze zboží, které ve skutečnosti bylo v zahraničí

/Itálii) naloženo, dovezeno do ČR, ale v důsledku trestné činnosti

zaměstnanců firmy C. T., spol. s r.o. bylo deklarováno jako jiné

zboží, které dovoznímu clu a spotřební dani nepodléhá.

Ve skutkových okolnostech se stěžovatel odvolal na svoji

ústavní stížnost podanou dne 22. 4. 2002. Uvedl, že od počátku

tvrdí, že po celou dobu vystupoval pouze jako řidič v mezinárodní

dopravě. Z titulu tohoto postavení neodpovídá za správnost údajů

uvedených v nákladním listu (CMR), ale pouze za množství

naložených kusů a za neporušenost uzávěry, event. neporušenost

zboží, pokud má správný obal. Tyto skutečnosti byly při celním

řízení v pořádku. CMR, které předal spediční firmě, odpovídá

zjištěním italských a německých celních orgánů, tj. že byl

přepravován líh 96%. Stejné údaje jsou i na kopii nákladního

listu, která byla orgány činnými v trestním řízení zajištěna

u zaměstnavatele F. N.. Poukázal na Úmluvu o přepravní smlouvě

v mezinárodní silniční dopravě, z níž vyplývá, že za údaje

v nákladním listu odpovídá odesilatel, který tuto listinu

vyplňuje. Jeho návrhům na provedení důkazů (výslechem svědků,

konfrontací) k prokázání pravdivého skutkového děje nebylo nikdy

vyhověno. Pokud by porušil nějaké povinnosti, bylo by proti němu

vedeno trestní stíhání. Stěžovatel je přesvědčen, že soud

nezajistil ochranu jeho práv, když ze všech skutkových okolností

případu je zřejmé, že ke vzniku celního a daňového dluhu došlo

zřejmě trestnou činností státních úředníků ve spolupráci se

soukromou spediční firmou. Stěžovatel byl využit pro jejich záměr

obohatit se na úkor jiných, byl pouhou loutkou nezbytnou k jejich

trestné činnosti a nakonec se stal i obětí. Přesto, že v rámci

trestního řízení bude vina celních úředníků a pracovníků firmy C.

T., spol. s r.o. zřejmě prokázána, povinnost uhradit vzniklou

škodu ve výši, která mnohonásobně převyšuje jeho možnosti, zůstává

na něm. Všechny tyto okolnosti byly soudu známé. Závěrem vyjádřil

názor, že formalistický výklad jednotlivých ustanovení zákona, bez

zřetele na konkrétní případ, je zneužitím státní moci.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v rámci námitky

o porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny

v ústavní stížnosti opakuje stejné výhrady, které dříve již

uplatnil v žalobě ze dne 11. 3. 1999 (a v doplňcích ze dne 7. 12.

1999, 20. 7. 2000 a 5. 11. 2000). S právním názorem stěžovatele

o porušení jeho ústavně zaručeného základního práva dle čl. 36

odst. 1 Listiny se neztotožňuje. V dané věci se jednalo

o problematiku doměření rozdílu na dovozním clu a daních

v souvislosti s dovozem zahraničního zboží do ČR (§ 54 odst. 1,

§ 55 odst. 1 celního zákona). Dřívějšími rozhodnutími celních

orgánů ze dne 16. 2. 1999 a ze dne 15. 2. 1999 byly stěžovateli

pravomocně vyměřeny celní dluhy z dovezeného zboží - kosmetického

lihu. Stalo se tak proto, že nesplnil povinnost hlavního povinného

z režimu tranzitu, protože ve stanovené lhůtě (ani nikdy později)

nepředložil dopravované zahraniční zboží celnímu úřadu určení,

čímž vznikly celní dluhy (§ 241 odst. 1 písm. b) celního zákona).

Dle názoru soudu bylo uvedené postavení stěžovatele v celním

řízení - režim tranzitu (tzn. hlavního povinného) rozhodující

i pro další řízení o doměření rozdílu na clu a daních, jak je

vysvětleno v odůvodnění napadeného rozsudku, protože toto jeho

postavení nebylo zákonnou cestou zvráceno. Na právním názoru

vyjádřeném v napadeném rozsudku i v současné době trvá. Při

rozhodování ve věci musel vzít v úvahu, že vedlejší účastník

(i Celní úřad Rozvadov) respektoval ústavní zásadu zakotvenou

v § 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny ve

vztahu ke konkrétním ustanovením celního zákona, zejména k § 127

odst. 1, § 80 odst. 1, § 239 odst. 1 písm. a), a proto byla jeho

rozhodnutí shledána zákonnými. Závěrem uvedl, že netrvá na konání

ústního jednání a navrhl, aby Ústavní soud usnesením ústavní

stížnost zamítl.

Celní ředitelství Plzeň, jako vedlejší účastník, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na vyjádření podaná

Ústavnímu soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 237/02 a sp. zn. IV. ÚS

337/02 (stěžovatel P. J.), s odůvodněním, že právní i skutkové

důvody jsou v podstatě totožné s důvody uváděnými v ústavních

stížnostech stěžovatele. Z vyjádření Celního ředitelství Plzeň ze

dne 20. 5. 2002, podaného ke sp. zn. II. ÚS 237/02, plyne, že

stěžovatel (P. J.) v roce 1998, jako deklarant a hlavní povinný

v režimu tranzit, navrhl propustit zboží do režimu tranzit.

V tomto režimu zboží musí být dopraveno od celního úřadu odeslání

k celnímu úřadu určení, což povinný nesplnil, když zboží dopravil

pouze do Plzně dopravní formě Bawag, která následně dodala zboží

Celnímu úřadu Cínovec pouze fiktivně. Předání zboží dalšímu

dopravci je možné, nezbavuje však povinnosti dodat zboží celnímu

úřadu určení hlavního povinného, pokud další dopravce převzatou

odpovědnost za přepravu zboží nesplní. Stěžejní otázkou je, kdo

byl v dané věci hlavní povinný (deklarant v režimu tranzit). Pokud

stěžovatel tvrdí, že byl pouze řidičem v pracovním poměru a plnil

důsledně pokyny svého zaměstnavatele dle ve stížnosti citované

plné moci, potom měl takto jednat. V návrzích na celní řízení

(tranzitní celní prohlášení) je však uveden jako hlavní povinný,

nikoliv jako zástupce, a jeho zaměstnavatel se na celním

prohlášení nevyskytuje. Obdobně i předložená záruční listina zněla

na deklaranta - stěžovatele, nikoliv na jeho zaměstnavatele.

Tvrzení, že stěžovatel neměl kopie tranzitních celních deklarací,

neodpovídá skutečnosti. Ty mu byly předány hraničním celním úřadem

při propuštění zboží a jejich převzetí podepsal u celního úřadu

odeslání. Je-li celní prohlášení potvrzeno celním úřadem v celním

řízení, stává se rozhodnutím o propuštění zboží a obsah celního

prohlášení je součástí tohoto rozhodnutí. Otázka, kdo celní

prohlášení vyplní, je obchodní záležitostí deklaranta a pro celní

řízení je nepodstatná. Není tedy dostatečně zřejmé, z čeho

vyvozuje stěžovatel nezákonný postup při přijetí celního

prohlášení a jeho potvrzení, resp. propuštění zboží celním orgánem

podle návrhu (požadavku) stěžovatele. Celní orgány vědí o trestním

řízení proti osobám, které dovoz a organizování nedodání zboží

v režimu tranzit připravovaly (odejmutí zboží celnímu dohledu dle

§ 2 písm. j) celního zákona nedodržením podmínek režimu tranzit

dle § 140 cit. zákona). Též na základě těchto znalostí je

prokázáno, že zboží celnímu úřadu určení dodáno nebylo a že na

porušení předpisů se podíleli i pracovníci Celního úřadu Cínovec

(celní úřad určení). Je-li prokázáno, že mimo deklaranta se na

porušení celních předpisů podílely ještě další osoby, např. osoba,

která se podílela na odnětí zboží celnímu dohledu (§ 240 odst. 3

písm. b) celního zákona), je povinna uhradit celní dluh a celní

dluh je jí předepsán, což však neznamená, že celní dluh nebude

požadován na hlavním povinném. K nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn. IV. ÚS 460/2000 Celní ředitelství uvedlo, že tento nález

je mu znám a jím respektován, nicméně celní orgány jsou vázány

zákonem a pokud více osob poruší celní předpisy a vznikne jim

celní dluh, neznamená to vyvinění deklaranta, pokud sám celní

předpisy porušil.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni,

sp. zn. 30 Ca 430/99, připojil vlastní spis IV. ÚS 267/02, a poté,

co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl

k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět, a to ze

stejných důvodů, jako ve věci účastníků vedené pod sp. zn IV. ÚS

267/02.

Podle ust. § 245 odst. 1 o.s.ř. při přezkoumávání zákonnosti

rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve

učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí

opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné

a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup. V dané

věci je zřejmé, že prvotními správními rozhodnutími byla

rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu přímého

tranzitu, jež vznikla potvrzením jednotných celních deklarací

(TCP) celními orgány. Taková rozhodnutí, resp. takovým způsobem

vzniklá prvostupňová rozhodnutí, neobsahují odůvodnění a poučení

o opravném prostředku. I v celním řízení se však uplatňuje

princip, že odvolání je v zásadě přípustné proti všem

prvostupňovým rozhodnutím celního orgánu. Proto bylo teoreticky

možné i proti potvrzeným TCP podat řádný opravný prostředek. Za

okolností daného případu však dle přesvědčení Ústavního soudu

nelze stěžovateli přičítat, že opravný prostředek nevyužil, když

ze shromážděných podkladů zřetelně vyplývá, že se za účastníka

celního řízení nepovažoval, neboť byl přesvědčen, že jedná jako

řidič, tj. zaměstnanec, za tím účelem byl vybaven plnou mocí

a taková praxe byla zaměstnavatelem uplatňována. Dle názoru

Ústavního soudu za daných okolností, zejména za situace, kdy na

nesplnění povinnosti nahlásit deklarované zboží na Celnici

v Cínovci se z velkou pravděpodobností podílel sám příjemce

celního dluhu, tj.stát prostřednictvím svých orgánů, je rozhodné,

že bezprostřední hmotné důsledky měly pro stěžovatele až následné

dodatečné platební výměry. Proto se dle názoru Ústavního soudu měl

správní soud v rámci správního přezkumu řádně zabývat i námitkami

stěžovatele uplatněnými ve vztahu k předcházejícím správním

rozhodnutím, tj. tranzitním celním prohlášením, nikoliv pouze

dodatečnými platebními výměry. Připuštění názoru, že otázka, kdo

byl hlavním povinným, byla pravomocně vyřešena již dříve, než

celní orgány vydaly dodatečné platební výměry a tudíž, že tuto

skutečnost musel soud, bez ohledu záměry a jednání třetích osob,

akceptovat (nemohl přezkoumat), by v reálném životě mohlo vést

k nepředvídatelným následkům pro všechny osoby, které byly

nesprávně v celním prohlášení uvedeny jako deklarant.

Ústavní soud nemohl při posuzování věci odhlédnout od

skutečnosti, že orgány státu bylo stěžovateli doměřeno dovozní clo

a spotřební daň, ač se sám na celních machinacích zřejmě vědomě

nepodílel (neboť jinak by byl i on trestně stíhán) a naopak to byl

stát, resp. jeho orgány, které s největší pravděpodobností na

vzniku tohoto celního dluhu spolupodílely.

Ústavní soud má za to, že řízení vedoucí k napadenému

rozsudku jako celek nebylo spravedlivé. Výkon státní moci, který

zjevně ignoruje požadavek pro právní stát samozřejmý, tj., že

nalézání práva má směřovat k řešení spravedlivému, nemůže Ústavní

soud akceptovat. Takový postup je rozporný s principy, které je

nezbytné respektovat v právním státě, za který se Česká republika

prohlašuje v čl. 1 své Ústavy. Tím, že správní soud nepřihlédl ke

stěžovatelem uplatněným námitkám a v rámci soudního přezkumu

nevěnoval patřičnou pozornost zejména námitce, že stěžovatel de

facto nebyl účastníkem celního řízení, došlo dle přesvědčení

Ústavního soudu též k zásahu do základních práv stěžovatele

zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Proto Ústavní soud

napadený rozsudek podle čl. 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů,

jakož i veškerá jemu předcházející správní rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru