Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3929/16 #1Nález ÚS ze dne 17.10.2017Posouzení podílu zavinění na zastavení exekuce, resp. nároku na náhradu jejích nákladů ve smyslu § 89 e.ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - nezletilá
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUDNÍ EXEKUTOR - Cheb - Lavička Josef
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
výživné/pro dítě
vykonatelnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 190/87 SbNU 147
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3929.16.1
Datum vyhlášení03.11.2017
Datum podání28.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89

89/2012 Sb., § 913

99/1963 Sb., § 268, § 162 odst.1, § 220 odst.1 písm.b, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecný soud se dopustí porušení práva na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud rozhodne o povinnosti oprávněné osoby hradit část nákladů exekuce a nepřizná jí právo na náhradu nákladů na vymáhání příslušného nároku, aniž by v napadeném usnesení uvedl skutečnost, ze které by bylo možno vyvozovat její účast a zavinění na zastavení exekuce.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 17. 10. 2017 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky nezletilé L. N. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 202/2016-39 ze dne 9. 9. 2016 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce předběžně vykonatelného rozsudku zavazujícího jejího otce k plnění výživného. Lhůta k plnění povinného výživného byla následně odvolacím soudem změněna. Stěžovatelka i její otec na to podali návrh na zastavení exekuce, kterému soudní exekutor vyhověl. Přitom zároveň otci stěžovatelky uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.865,- Kč a stěžovatelce náklady řízení ve výši 2.265,70 Kč, povinnému otci náhrada nákladů přiznána nebyla. Soudní exekutor vyšel z toho, že exekuce byla v daný okamžik zahájena po právu. Městský soud k odvolání otce stěžovatelky změnil výrok o nákladech exekutora tak, že je nesou oba účastníci exekučního řízení rovným dílem, a výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že na ni žádný z účastníků nárok nemá.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud si byl vědom bagatelní výše pro stěžovatelku sporné částky, nicméně s ohledem na zvýšenou ochranu ústavně zaručených práv a svobod nezletilých přistoupil výjimečně k meritornímu přezkumu a dospěl k závěru o pochybení městského soudu.

K ústavně konformnímu výkladu § 89 exekučního řádu Ústavní soud připomněl své stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, dle kterého je východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekuce určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Přitom se obecnému soudu nabízejí v zásadě tři subjekty, kterým je možno tuto náhradu uložit k tíži (exekutor, povinný či oprávněný). Na oprávněného by ovšem povinnost k náhradě nákladů měla být přenášena pouze výjimečně.

Ústavní soud zdůraznil, že ač se rozhodnutí s předběžnou vykonatelností od těch pravomocných liší právě tím, že mohou být ještě později změněna, zásadně není důvodu k těmto exekučním titulům v exekučním řízení přistupovat rozdílně, neboť povinnost uložená předběžně vykonatelným rozhodnutím má stejnou povahu a právní následky jako v případě pravomocného rozhodnutí.

Pokud tedy městský soud založil své rozhodnutí o spoluúčasti stěžovatelky na zastavení exekuce na skutečnosti, že exekuční titul byl později odvolacím soudem změněn, bylo třeba takový závěr odmítnout jako zcela nedostačující. V této souvislosti Ústavní soud navíc zdůraznil, že rozsudkem odvolacího soudu byl exekuční titul změněn toliko ve výroku II. o nedoplatku na zvýšeném výživném, zatímco ve výrocích o zvýšení běžného výživného a náhradě nákladů řízení odvolacím soudem byl exekuční titul jako věcně správný potvrzen. Nejde proto o situaci, kdy by v odvolacím řízení došlo ke zrušení exekučního titulu, na jehož podkladě měla být samotná exekuce vedena, a nebylo by proto možné náklady exekučního řízení spojovat ani s osobou povinného. Svým postupem městský soud prakticky popřel smysl a účel předběžné vykonatelnosti rozsudků podle § 162 o. s. ř.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3929/16 ze dne 17. 10. 2017

N 190/87 SbNU 147

Posouzení podílu zavinění na zastavení exekuce, resp. nároku na náhradu jejích nákladů ve smyslu § 89 e.ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 17. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 3929/16 ve věci ústavní stížnosti nezletilé L. N., zastoupené zákonnou zástupkyní P. H. N., obou právně zastoupených Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, se sídlem Na Baště sv. Jiří 7/258, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2016 č. j. 62 Co 202/2016-39 o nákladech exekuce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. M. R. a 2. soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky, se sídlem 26. dubna 10, Cheb, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2016 č. j. 62 Co 202/2016-39 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2016 č. j. 62 Co 202/2016-39 se ruší.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení

Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze a tvrdí, že jím došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že soudní exekutor Exekutorského úřadu Cheb (vedlejší účastník 2) usnesením ze dne 29. 3. 2016 č. j. 176 EX 00745/16-032 (dále jen "usnesení soudního exekutora"), výrokem I, zastavil exekuční řízení zahájené na návrh stěžovatelky (oprávněné), a to k uspokojení její pohledávky na výživném, jehož plnění bylo povinnému, který je otcem stěžovatelky (vedlejší účastník 1), uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 6. 2015 č. j. 16 P 52/2009-324 (dále jen "exekuční titul"), kterým bylo ve výroku I zvýšeno výživné pro stěžovatelku, ve výroku II bylo rozhodnuto o dluhu povinného na zvýšeném výživném pro stěžovatelku za dobu od 1. 9. 2014 do 30. 6. 2015, ve výroku III byl upraven styk stěžovatelky s povinným a ve výroku IV bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti výrokům o zvýšení výživného a nedoplatku na zvýšeném výživném podal povinný odvolání. Stěžovatelka dne 9. 2. 2016 podala na základě uvedeného exekučního titulu u soudního exekutora (vedlejší účastník 2) exekuční návrh k uspokojení její přednostní pohledávky na výživném od září 2015 do ledna 2016 v celkové výši 32 500 Kč a dále pro běžné výživné pro stěžovatelku ve výši 13 000 Kč měsíčně od února 2016 a pro náklady exekuce. Předmětný exekuční titul byl však následně k odvolání povinného ve výroku II změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016 č. j. 16 Co 9/2016-405 tak, že bylo povinnému umožněno dlužnou částku na výživném za měsíce od září 2014 do února 2016 uhradit ve lhůtě počínající až od právní moci uvedeného rozsudku městského soudu, a to částečně do třiceti dnů a částečně do tří měsíců. V návaznosti na to stěžovatelka podala dne 10. 3. 2016 návrh, aby byla exekuce v daném rozsahu, tj. v celkové výši 45 500 Kč zastavena. K tomu došlo usnesením soudního exekutora ze dne 14. 3. 2016 č. j. 176 EX 00745/16-027, s tím, že pro dlužné výživné za měsíc březen 2016 ve výši 6 500 Kč byla exekuce nadále vedena. Dne 15. 3. 2016 podala stěžovatelka návrh na úplné zastavení exekuce, neboť povinný částku ve výši 6 500 Kč uhradil, čímž došlo k uhrazení celého výživného za měsíc březen 2016. Dne 14. 3. 2016 podal návrh na zastavení exekuce i povinný a společně s tím i návrh na odklad exekuce a v jeho rámci složil jistotu ve výši 58 483,30 Kč.

Soudní exekutor na základě uvedeného svým shora uvedeným usnesením soudního exekutora exekuci výrokem I zastavil. Usnesením soudního exekutora dále byla povinnému uložena výrokem II povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, výrokem III povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 2 265,70 Kč, výrokem IV nebyl povinnému nárok na náhradu nákladů řízení přiznán a výrokem V byla povinnému vrácena jistota ve výši 47 992,60 Kč. K nákladovým výrokům je v odůvodnění usnesení soudního exekutora uvedeno, že stěžovatelka podala návrh na zahájení exekuce na základě exekučního titulu opatřeného doložkou vykonatelnosti, exekuce byla tedy zahájena po právu.

O odvolání povinného proti výrokům II až V usnesení soudního exekutora rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že výrokem I usnesení soudního exekutora ve výroku II změnil tak, že stěžovatelka a povinný jsou povinni zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, a to každý z nich částku ve výši 3 932,50 Kč a dále výrokem II městský soud změnil výroky III a IV usnesení soudního exekutora tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce oběma účastníkům, tedy stěžovatelce a povinnému, dospěl městský soud na základě závěru, že zavinění na zastavení exekuce nelze přičítat stěžovatelce, a současně se městský soud neztotožnil ani se závěrem soudního exekutora, že zastavení exekuce v dané věci zavinil výhradně povinný. Podle přesvědčení městského soudu je procesní zavinění v tomto případě na obou stranách.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v odůvodnění napadeného usnesení městského soudu zcela chybí posouzení věci po právní stránce. Nejsou zřejmé důvody, na základě kterých městský soud dospěl k závěru, že jsou účastníci povinni uhradit náklady exekuce rovným dílem. Zejména se městský soud v odůvodnění napadeného usnesení nezabývá tím, v čem spatřuje zavinění na zastavení exekuce na straně stěžovatelky. Zavinění na zastavení exekuce je přitom nezbytnou podmínkou pro možnost uložení povinnosti hradit náklady exekuce osobě v postavení oprávněné. Podle názoru stěžovatelky k zastavení exekučního řízení došlo částečně z důvodu změny exekučního titulu a částečně z důvodu dodatečného splnění vymáhané povinnosti ze strany povinného poté, co byla exekuce zahájena. Proto k zastavení exekuce došlo pro chování povinného, který tak byl povinen nést náklady jak exekuce, tak účelně vynaložené náklady stěžovatelky jako oprávněné.

II. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., Městský soud v Praze jako účastníka řízení a povinného i soudního exekutora jako vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 9. 2017 plně odkázal na své ústavní stížností napadené usnesení a uvedl, že má za to, že žádná základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Městský soud důvody, které ho vedly k částečné změně prvostupňového rozhodnutí, podrobně vysvětlil, přičemž o nákladech exekuce soudního exekutora i o nákladech exekučního řízení účastníků rozhodoval podle zásady procesního zavinění v souladu s ustálenou judikaturou. Procesní zavinění pak shledal na straně obou účastníků stejné. Z uvedeného důvodu považuje městský soud ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje, aby v případě věcného projednání byla zamítnuta.

Povinný ve svém vyjádření ze dne 18. 9. 2017 uvedl, že se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, podle kterého zavinění ve vztahu k zastavení exekuce nelze přičítat ani na straně oprávněné, ani na straně povinného, tedy že procesní zavinění v předmětné věci spatřuje na obou stranách.

Soudní exekutor ve svém podání ze dne 8. 9. 2017 pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Za dané procesní situace tak Ústavní soud žádná vyjádření k replice již stěžovatelce nezasílal, neboť Městský soud v Praze toliko odkázal na odůvodnění svého usnesení, na které odkázal i povinný, přičemž soudní exekutor pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení.

III. Posouzení ústavní stížnosti

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Rozhodování o nákladech řízení je však i přesto, že se jedná o otázku podružnou, integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Ústavní soud si je současně vědom toho, že stěžovatelka se touto cestou snaží zvrátit soudní rozhodnutí o nákladech řízení (exekuce) v celkové výši 6 558 Kč, takže z kvantitativního hlediska jde o tzv. bagatelní věc [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud však na základě posouzení obsahu ústavní stížnosti a její přílohy, jakož i obsahu vyžádaného spisu soudního exekutora Exekutorského úřadu Cheb sp. zn. 176 EX 00745/16 dospěl k závěru, že z pohledu kvalitativního věc hranice ústavnosti dosahuje, a to s ohledem na závažnost pochybení, jehož se městský soud dopustil, jak je vysvětleno následovně, a rovněž s ohledem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod nezletilých. V daném případě bylo proto namístě meritorní přezkum připustit [srov. např. nález ze dne 16. 9.2015 sp. zn. II. ÚS 728/15 (N 170/78 SbNU 543)].

Z ustanovení § 89 exekučního řádu mimo jiné vyplývá, že "[d]ojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil". Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) konstatoval, že východiskem rozhodování o náhradě nákladů exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Je tedy na obecných soudech, aby se touto otázkou zevrubně zabývaly, a to v souvislostech celého případu. Exekučnímu soudu se v zásadě nabízejí tři subjekty, kterým může náklady exekuce uložit k tíži. Jedná se o osobu exekutora, oprávněného a povinného, přičemž Ústavní soud v minulosti již judikoval, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech.

Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení nejdříve konstatuje, že "zavinění na zastavení exekuce nelze přičítat oprávněné, která ke dni zahájení exekučního řízení disponovala předběžně vykonatelným exekučním titulem (s. 4 odůvodnění napadeného usnesení). Následně však městský soud dospívá k závěru, že podle jeho přesvědčení je procesní zavinění v daném případě na obou stranách, tedy jak na straně povinného, tak i na straně oprávněné. Uvedený závěr odůvodňuje městský soud tím, že procesní zavinění nelze přičítat výhradně ani povinnému, neboť povinný v rozhodné době hradil běžné výživné v částce stanovené ještě původním rozsudkem opatrovnického soudu a poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu o nové výši výživného, uhradil i v mezidobí vzniklý nedoplatek na výživném (s. 5 odůvodnění napadeného usnesení).

Jednou ze zákonných podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí je vykonatelnost předmětného rozhodnutí (exekuční titul). Ta nastává marným uplynutím lhůty ke splnění povinnosti uložené rozhodnutím, přičemž začátek běhu této lhůty je většinou vázán na nabytí právní moci rozhodnutí, tj. existenci závazného a nezměnitelného konečného rozhodnutí ve věci. Výjimkou jsou rozhodnutí tzv. předběžně vykonatelná, tj. vykonatelná bez ohledu na právní moc, mezi něž ze zákona patří mimo jiné rozsudky odsuzující k plnění výživného [§ 162 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.")]. K tomu Ústavní soud již v minulosti uvedl: "Smyslem a účelem institutu předběžné vykonatelnosti rozsudků dle § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je ochrana, zajištění důstojnosti života osoby, jíž bylo soudem přisouzeno ze strany osoby jiné poskytování výživného. Tomuto účelu zákonodárce v předmětném zákonném ustanovení přikládá prioritu před účelem právní jistoty, jež má obvykle za následek spojení vykonatelnosti soudního rozhodnutí s nabytím jeho právní moci" [nález sp. zn. IV. ÚS 2795/09 ze dne 28. 6. 2010 (N 129/57 SbNU 583)].

Jak je již shora uvedeno, v odůvodnění napadeného usnesení dospívá městský soud k závěru, že v době podání návrhu na výkon rozhodnutí stěžovatelkou existoval předběžně vykonatelný exekuční titul. Ačkoliv městský soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůrazňuje, že v době zahájení exekučního řízení nebyl exekuční titul pravomocný a stěžovatelka k návrhu na nařízení exekuce předložila pouze předběžně vykonatelný rozsudek opatrovnického soudu (s. 4 odůvodnění napadeného usnesení městského soudu), Ústavní soud připomíná, že povinnost uložená předběžně vykonatelným rozhodnutím má v tomto směru stejnou povahu a právní následky jako v případě rozhodnutí, u něhož se vykonatelnost odvíjí od právní moci.

Proto pokud v dané věci stěžovatelka jako oprávněná vycházela z existence vykonatelného exekučního titulu, je závěr městského soudu o spoluúčasti stěžovatelky na zastavení exekuce, zakládající se pouze na konstatování, že exekuční titul byl později odvolacím soudem změněn, nedostačující. Tato argumentace městského soudu - podle které nelze procesní zavinění přičítat výhradně povinnému, neboť ten sice povinnost stanovenou předběžně vykonatelným rozhodnutím neplnil, ale v rozhodné době plnil alespoň výživné podle předchozího rozhodnutí a poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu o nové výši výživného, uhradil i v mezidobí vzniklý nedoplatek na výživném - současně popírá shora uvedený smysl a účel institutu předběžné vykonatelnosti rozsudků podle § 162 odst. 1 o. s. ř.

V této souvislosti Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že rozsudkem odvolacího soudu byl exekuční titul změněn toliko ve výroku II o nedoplatku na zvýšeném výživném, a to s ohledem na uplynutí doby od vynesení exekučního titulu, kdy bylo třeba podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nově vyčíslit výši nedoplatku na zvýšeném výživném, na kterém povinný ke dni rozhodnutí Městského soudu v Praze dosud nic nezaplatil, a určit podmínky jeho splatnosti. Zatímco ve výrocích o zvýšení běžného výživného a náhradě nákladů řízení odvolacím soudem byl exekuční titul jako věcně správný potvrzen (s. 8 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016 č. j. 16 Co 9/2016-405). Nejde proto o situaci, kdy by v odvolacím řízení došlo ke zrušení exekučního titulu, na jehož podkladě měla být samotná exekuce vedena, a nebylo by proto možné náklady exekučního řízení spojovat ani s osobou povinného [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 8.2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449)]. Z napadeného usnesení městského soudu rovněž nevyplývá, že by mělo jít o případ, kdy oprávněná zahájila exekuční řízení, i když věděla, anebo alespoň při zachování přiměřené opatrnosti (pečlivosti) mohla vědět, že exekuce bude s největší pravděpodobností zastavena [srov. nález ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 (N 12/48 SbNU 127)].

Jestliže navzdory předběžné vykonatelnosti exekučního titulu - podle kterého měl povinný platit od září 2014 zvýšené výživné 13 000 Kč - povinný svoji vyživovací povinnost nadále plnil toliko ve výši původně stanoveného výživného, tj. 6 500 Kč, není možné stěžovatelce v souvislosti s otázkou zavinění na zastavení exekuce vytýkat, že za daných okolností uplatňovala svá práva plynoucí z exekučního titulu, tj. podala v únoru 2016 předmětný exekuční návrh, aniž by čekala, jakým způsobem rozhodne Městskýsoud v Praze o odvolání povinného proti exekučnímu titulu. Je to naopak povinný, který, pokud řádně neplní svoji povinnost stanovenou vykonatelným exekučním titulem dobrovolně, se tím sám vystavuje riziku nastoupení nucené exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně povinnosti náhrady nákladů řízení.

IV. Závěr

Jestliže Městskýsoud v Praze napadeným usnesením rozhodl o povinnosti stěžovatelky hradit část nákladů exekuce a nepřiznal jí právo na náhradu nákladů na vymáhání příslušného nároku, a to aniž by v napadeném usnesení uvedl skutečnost, ze které by bylo možno vyvozovat její účast a zavinění na zastavení exekuce, nepostupoval městský soud v souladu s kritérii, která jsou vyžadována příslušnými procesními předpisy a vyplývají i z judikatury Ústavního soudu. Tím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10).

Ústavnísoud proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru