Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3928/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříksprávní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3928.14.1
Datum podání15.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3928/14 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Obce Strýčice, se sídlem Strýčice 10, zastoupené Bohumírem Miesbauerem, právně zastoupené JUDr. Romanou Milfortovou, advokátkou se sídlem Praha, Těšnov 1/1059, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 9. 10. 2014 č. j. MV-60233-9/VS-2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím ministr vnitra zamítl rozklad stěžovatelky proti usnesení ministra vnitra ze dne 9. 7. 2014 č. j. MV-60233-4/VS-2014, kterým byl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, odložen návrh stěžovatelky na zahájení řízení o vydání rozhodnutí ve věci územního členění státu. Ministr vnitra rozklad stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že za současného stavu legislativy nelze provést změnu hranic obcí bez jejich vzájemné dohody a Ministerstvo vnitra tak nemá možnost rozhodnout věc ve správním řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jako samostatná obec Strýčice ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), existuje ode dne 24. 11. 1990, tj. ode dne konání prvních voleb do obecního zastupitelstva. Jako obec stěžovatelka přitom nemá vlastní území, neboť z hlediska územního základu je součástí katastrálního území Radošovice, které je územním základem sousední obce Radošovice. Mezi stěžovatelkou a obcí Radošovice byl dlouhodobě veden spor o vymezení samostatného katastrálního území Strýčice, které by tvořilo územní základ stěžovatelky a na kterém by ležela obec Strýčice. Vzhledem k bezvýsledným snahám stěžovatelky o vyřešení uvedeného sporu podala stěžovatelka návrh na zahájení řízení o vydání rozhodnutí ve věci územního členění státu.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěry ministra vnitra uvedenými v napadeném rozhodnutí. Uvádí především, že vzhledem k tomu, že z hlediska územního základu je "součástí" obce Radošovice, je významnou měrou omezena při výkonu svých práv územně samosprávného celku. Daný nežádoucí stav je podle stěžovatelky v rozporu s čl. 8, čl. 99 a čl. 100 Ústavy. Tvrdí dále, že jakýkoli odklon od principu územní samosprávy vede k ústavně nepřípustné změně ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka argumentuje též porušením čl. 1 odst. 2 Ústavy z hlediska závazků plynoucích pro Českou republiku z Evropské charty místní samosprávy.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci se zaměřil na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná a dospěl k závěru, že tomu tak není.

V textu ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v dané věci podala též správní žalobu. Vzhledem k obavě, že příslušný správní soud shledá, že napadené rozhodnutí nenaplňuje podmínky § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podává stěžovatelka z procesní opatrnosti též ústavní stížnost.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou totiž vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Především ostatní soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve nedojde-li ke zjednání nápravy v jejich rámci, je možné se domáhat ochrany poskytované Ústavním soudem v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

V projednávané věci stěžovatelka využila možnost podat proti rozhodnutí ministra vnitra napadenému touto ústavní stížností ještě správní žalobu. Tato situace Ústavnímu soudu brání zabývat se obsahem ústavní stížnosti, a to do doby, než bude o správní žalobě (a zpravidla i o kasační stížnosti) stěžovatelky rozhodnuto. V tuto chvíli je nutné hodnotit ústavní stížnost jako předčasnou, a tudíž nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru