Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 392/99Usnesení ÚS ze dne 31.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
pravomoc
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.392.99
Datum podání11.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

50/1976 Sb., § 88

85/1976 Sb., § 6

99/1963 Sb., § 7


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 392/99 ze dne 31. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 392/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti E., s.r.o., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 302/99, za účasti Krajského soud v Brně, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 302/99, neboť se jím cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 12 C 160/94, jednalo se v předmětné věci již o druhý rozsudek Krajského soudu v Brně, rozhodujícího o odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 7. 1996, sp. zn. 12 C 160/94, který vydal soud druhého stupně na základě právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 29 Cdo 549/98, jímž bylo k podanému dovolání zrušeno předcházející rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. 13 Co 577/96, a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Ze spisového materiálu je dále patrno, že dne 17. 10. 1994 podalo Okresní státní zastupitelství ve Zlíně (dále jen "vedlejší účastník") dle ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, návrh na zahájení řízení o neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí, kterou uzavřely dne 11. 6. 1993 České dráhy, státní organizace, Olomoucká oblast, odštěpný závod Olomouc, jako prodávající a stěžovatel, jako kupující, a jejímž předmětem byly pozemky parc. č. 1164/8, 1164/9 a 443/1, vše v katastrálním území P. Pozemek naposledy uvedený o celkové výměře 2.047 m2 byl vytvořen geometrickým plánem č. 425-1206/93 Geodézie, a.s., Brno, provoz Zlín, vyhotoveným dne 1. 6. 1993 a vznikl sloučením oddělených částí jiných pozemků, mimo jiné i části pozemku parc. č. 1376/1 o výměře 1.615 m2. Argumentace vedlejšího účastníka stran důvodnosti návrhu se opírala o to, že část zmíněného pozemku parc. č. 443/1 o výměře 1.615 m2 byla oceněna na základě vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, částkou 4.845,- Kč s tím, že se jedná o ostatní plochu, a to na základě znaleckého posudku J. S. ze dne 1. 6. 1993, č. 1684-75/1993, přičemž vedlejší účastník dále dovozoval, že ve smyslu § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, se jedná o pozemek stavební, neboť i na této parcele byla na základě pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu města Zlín ze dne 25. 8. 1992, čj. SÚMZ 2446/92/Vi, vybudována stavba nákupního a obchodního střediska S., k čemuž sluší se dodat, jak patrno z připojeného spisu, pouze svou nepatrnou částí ve velikosti 36 m2, a to vzhledem k celkové výměře tohoto pozemku (1.615 m2) a dále, že se původně jednalo o "černou stavbu" postavenou bez vydání příslušného stavebního povolení a konstatované rozhodnutí bylo dodatečným stavebním povolením vydaným v řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1975 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění (dále jen "stavební zákon").

Konečně vedlejší účastník poukázal též na skutečnost, že cena této části pozemku kvalifikovaného jakožto pozemku stavebního by činila celkem 1.421.200,- Kč, což doložil znaleckým posudkem ing. J.L., CSc., ze dne 17. 8. 1993, č. 1345-313/93. V daném případě bylo významné, že podle ustanovení § 45 odst.1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platném v době pro posuzovaný případ rozhodné, prodávající vůbec nebyl oprávněn uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž měl toliko právo hospodaření. Odst. 2 téhož ustanovení připouštěl výjimky, které mohla v odůvodněných případech povolit vláda ČR, která tak učinila usnesením č. 139, ze dne 3. 5. 1991, v němž v bodě I. písm. b) stanovila, že státní organizace mohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření mimo jiné v těch případech, kdy se jedná o prodej základních prostředků se zůstatkovou hodnotou do 15.000,- Kč a dále usnesením č. 197 ze dne 18. 3. 1992, ve kterém bod I. písm. b) výše konstatovaného usnesení změnila na "základní prostředky se zůstatkovou hodnotou do 15.000,- Kč, přičemž prodej nemovitostí může být realizován minimálně za ceny stanovené znalcem". Dle § 119 občanského zákoníku jsou nemovitostmi také pozemky a ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 586/1990 Sb., o odpisování základních prostředků, byly pozemky základními prostředky (tato vyhláška byla k 1. 1. 1993 zrušena zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu). Citovaný zákon již zná pouze "odpisování hmotného majetku", nicméně není pochyb o tom, že i po uvedeném datu se pozemky pokládají za základní prostředky v souladu s dikcí výše uvedených usnesení vlády ČR, z čehož vyplývá, že státní organizace (v daném případě České dráhy) mohly kupní smlouvou převést vlastnictví k pozemkům na nestátní subjekty pouze ze předpokladu, že jejich cena nepřevyšovala v jednotlivém případě 15. 000,- Kč, a to i za smluvní cenu dohodnutou tak, že tato cena nesměla být nižší, než je cena stanovená znalcem v souladu s vyhláškou č. 393/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Smlouva uzavřená v rozporu s výše uvedenými ustanoveními je tedy ex tunc neplatná dle ustanovení § 39 občanského zákoníku, a proto se na základě těchto důvodů domáhal vedlejší účastník vyslovení neplatnosti shora již konstatované kupní smlouvy.

Na základě těchto skutkových a právních tvrzení proběhlo řízení před obecnými soudy završené vydáním ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Toto se opíralo o právní názor Nejvyššího soudu ČR, vyjádřený v již zmíněném rozsudku ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 29 Cdo 549/98, ve kterém označený soud vyslovil stanovisko, dle něhož rozhodnutí o dodatečném povolení stavby podle § 88 odst. 1 písm. a) stavebního zákona [pozn.: správně § 88 odst. 1 písm. b)] v sobě kumuluje jak územní rozhodnutí, tak i stavební povolení, neboť se jím příslušná stavba jednak dodatečně povoluje a jednak umísťuje na konkrétním pozemku, přičemž dodatečné stavební povolení nahrazuje příslušné územní rozhodnutí, když k jeho vydání musel mimo jiné zaujmout stanovisko (dát souhlas) i příslušný orgán územního plánování, čímž se nedostatek územního rozhodnutí zhojil.

Je na místě poznamenat, že v projednávané věci stěžovatel spolu s ústavní stížností podal do napadeného rozsudku krajského soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2455/99, jímž podané dovolání odmítl s poukazem na stav, kdy se v daném případě nejedná o právní otázku tímto soudem dosud nevyřešenou, ani vyřešenou odvolacím soudem jinak než soudem dovolacím a nejde o případ, že by vyšší soudy řešily předmětnou otázku rozdílně a ani neexistují důvody, pro něž by bylo třeba se od stávající judikatury odchýlit.

S ohledem na shora uvedené dovolací řízení musel Ústavní soud vyčkat vydání citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojící proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí krajského soudu uvádí, že nelze souhlasit se závěry, na nichž je založeno, když obecný soud prohlásil v rámci posouzení předběžné otázky sporný pozemek, tj. parcelu č. 443/1 v katastrálním území P. za pozemek stavební, což mělo zásadní vliv na posouzení správnosti stanovené kupní ceny, a v důsledku čehož došlo také k prohlášení kupní smlouvy za neplatnou. Pokud krajský soud sám určil druh sporného pozemku, vybočil tím z mezí svých kompetencí daných ustanovením § 7 o.s.ř., neboť mu nepřísluší posuzovat, zda určitý pozemek je stavební či nikoliv a měl v daném případě vést dokazování takovým způsobem, kdy by posouzení sporného pozemku bylo založeno na stanovisku či dobrozdání orgánu k tomu příslušného, tedy orgánu stavebního či územního plánování.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že tento pozemek má krajský soud s odvoláním na ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona za stavební, neboť dospěl k závěru, dle něhož na základě řízení o odstranění stavby byla tato stavba dodatečně povolena s tím, že současně došlo též k dodatečnému rozhodnutí o umístění stavby, z čehož se podává určení pozemku za stavební. Stěžovatel považuje tento právní názor za nesprávný, když při případném vydání dodatečného povolení jako součást řízení o odstranění stavby se již rozhodnutí o umístění stavby nevydává, protože toto umístění je již prováděním nepovolené stavby realizováno. Poukazuje též na ustanovení § 9 vyhlášky č. 85/1976 Sb., které výslovně stanoví, kdy je možné sloučit územní řízení o umístění stavby a řízení stavební a nadto uvádí, že sporný pozemek nemohl být stavebním pozemkem ani na základě jiných právních titulů ve smyslu příslušných stavebněprávních předpisů.

K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Brně jako účastník řízení vyjádření, v němž poukázal především na to, že byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v jeho rozhodnutí ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 29 Cdo 549/98, jímž dovolací soud zrušil jeho původní rozsudek. Je přesvědčen o tom, že pravomoc danou § 7 o.s.ř. nepřekročil, neboť nerozhodoval meritorně o tom, zda určitý pozemek je stavební či nikoliv, ale provedl pouze výklad § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona ve spojení s § 6 odst. 1 vyhlášky č. 85/1976 Sb., kdy se jednalo o právní otázku, jejíž posouzení je nesporně v pravomoci soudu, z čehož se dokládá legitimita tohoto postupu, a tudíž i vedení procesu způsobem spravedlivým, kdy ani dotčený čl. 11 Listiny nemůže poskytnout ochranu vlastnictví, k jehož nabytí došlo v rozporu s právními předpisy. Z těchto důvodů navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

Po prostudování spisového materiálu sp. zn. 12 C 160/94 Okresního soudu ve Zlíně a posouzení obsahu ústavní stížnosti, jejíž podstatou je zejména nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K vytýkanému porušení práva na spravedlivý proces v prvé řadě Ústavní soud uvádí, že rozsah tohoto práva, tj. respektování "zákonem stanoveného postupu", není možné vykládat tak, jako by se jím garantoval úspěch v soudním řízení. Tímto ustanovením je zajišťováno právo na přístup k soudu, který se musí věcí v intencích podaného návrhu zabývat v souladu se zásadami správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Neztotožnil-li se obecný soud, vázán ve svém rozhodování právním názorem Nejvyššího soudu ČR, s vývody stěžovatele, není možné bez dalšího dovozovat dotčení na základních právech. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva (§ 28 a násl. zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jen za těchto podmínek, tj. dojde-li k zásahu do ústavně zaručených práv, je Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), oprávněn na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jurisdikční činností obecných soudů. Pokud dospěl Nejvyšší soud ČR interpretací jednoduchého práva k závěru, ze kterého plyne, že dodatečné stavební povolení stavby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona v sobě z logiky věci implikuje i příslušné územní rozhodnutí o umístění stavby, neshledal Ústavní soud žádný ústavněprávní akceptovatelný důvod pro odlišné posuzování daného případu, než k jakému dospěl tento orgán k výkladu zákonů a jeho sjednocování povolaný (potažmo krajský soud), když jeho stanovisko vychází z dikce citovaného ustanovení interpretovaného ve spojení a vzájemné souvislosti s ostatními dotčenými ustanoveními stavebněprávních předpisů v jejich obsahově (materiální) logické jednotě a dle přesvědčení Ústavního soudu se jedná v souzené věci o přípustnou interpretaci, které nelze nic podstatného vytknout. Stěžovatel se mýlí, pokud v daném případě dovozuje překročení pravomocí soudu daných § 7 o.s.ř., když krajský soud v napadeném rozsudku dovodil stavební charakter sporného pozemku, neboť citovaný zákon rozlišuje při výkonu civilní pravomoci soudu právo samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o nich autoritativní rozhodnutí (§ 135 o.s.ř.), ohledně nichž je toto právo omezeno jen na věci uvedené v § 7 o.s.ř. Jde-li o řešení prejudicielní otázky, o níž nerozhoduje soud výrokem, nýbrž stran níž se jeho závěry promítnou toliko v odůvodnění rozhodnutí, nic nebrání soudu posoudit právně otázky, týkající se skutkového stavu, zasahující do oboru správního práva či interpretovat ustanovení příslušných správních předpisů, což obecný soud, kterážto jeho činnost se posléze nepřímo projevila ve výroku jeho rozhodnutí, učinil.

Z připojeného spisu dále nevyplývá, že by stěžovatelova právní věc nebyla projednávána veřejně, v jeho přítomnosti a bez zbytečných průtahů a nebyla mu dána možnost vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). V ústavní stížnosti stěžovatel ostatně ani nepoukázal na žádnou konkrétní skutečnost, ze které by bylo možné na namítané pochybení obecných soudů usuzovat. Dotčeno nemohlo být ani ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť v projednávaném případě stěžovatel v řízení před obecnými soudy netvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, stran kterého by se domáhal přezkoumání zákonnosti, nýbrž s odkazem na příslušná rozhodnutí správních orgánů se domáhal vyvození právních závěrů svědčících v jeho prospěch a odpovídajících dle jeho názoru hmotněprávním poměrům. Konečně pokud namítá porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 Listiny, je třeba konstatovat, že zmíněné ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, nikoliv takové, jehož povaha je sporná, a pokud pak v takovém sporu nelze postupu obecných soudů z hlediska práv zaručovaných v hlavě páté Listiny ničeho vytknout, nelze dovodit ani porušení práv zaručovaných čl. 11 Listiny.

S ohledem na výše uvedená zjištění a úvahy proto Ústavním soud návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné

V Brně dne 31. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru