Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3912/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
In dubio pro reo
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3912.14.1
Datum podání13.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1

40/2009 Sb., § 346


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3912/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti G. W., zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Malátova 633/12, 150 00 Praha, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 74/2013 ze dne 15. 11. 2013, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 48/2014 ze dne 24. 3. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 996/2014-30 ze dne 17. 9. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla shora označeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznána vinnou dvojnásobným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a odsouzena podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Výkon tohoto trestu jí byl podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušil v celém rozsahu výše citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou pokračujícím přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že před vyšetřujícím policistou v budově Policie České republiky a před Okresním soudem Plzeň-město, vždy po poučení, že musí o podstatných okolnostech vypovídat pravdu a že je trestné, pokud tak neučiní, v pozici svědkyně v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 35/2010 proti J. F. pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku podala záměrně lživou výpověď, blíže specifikovanou ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Proti tomuto rozsudku následně podala stěžovatelka prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že soudy skutek popsaly tak, že stěžovatelka se vyjadřuje ke zcela jiným aspektům incidentu, než které soudy popisují jakožto rozhodné pro její trestněprávní jednání, když soudy se v tvrzeních o tom, jaká byla skutečnost, vyjadřují k jiným aspektům incidentu, než o kterých mluví stěžovatelka ve svých výpovědích. Stěžovatelka byla dle svých slov pravomocně odsouzena za své výroky, které však nikdy nevyřkla, přičemž soudy si prý její výpověď v obou případech upravily tak, aby stěžovatelku odsoudit mohly. Soudy tak dle jejího názoru "zcela v rozporu s ústavním pořádkem ČR doslova slovíčkaří při odůvodnění svých rozhodnutí", přičemž ji odsoudily za něco, co si napřed samy zformulovaly, a následně to nepřípustně subsumovaly pod skutkovou podstatu uvedenou v trestním zákoníku. Odvolacímu soudu i dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že nikterak nereagovaly na její námitky, s nimiž se nevypořádaly, přičemž odvolací soud až na úpravu znění výroku se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dle jejího přesvědčení víceméně opsal již použitou argumentaci soudu prvního stupně a soudu odvolacího s tím, že si do věci "přimyslel skutečnosti typu, že stěžovatelka vlastně tvrdí, že z její strany šlo jen o neúmyslné zkreslení v minulosti prožitého děje". Nejvyšší soud poté dle ní účelově překroutil slova odvolacího soudu, neboť tam, kde odvolací soud dává za pravdu stěžovatelce, že neviděla počátek konfliktu, dovolací soud "zcela účelově, aby nepřipustil pochybení nižších soudů, zbavuje se onoho argumentu kličkou, že svědkyně nepravdivě popisovala nikoli okolnosti vzniku konfliktu, ale okolnosti fyzického napadení". Argument Nejvyššího soudu tak dle stěžovatelky nejen účelově směřuje k odmítnutí argumentu obhajoby, nýbrž jde dokonce proti závěru odvolacího soudu, jenž byl ve prospěch stěžovatelky. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy, sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též interpretaci vlastních výpovědí, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Pokud jde o námitky týkající se údajně nedostatečného odůvodnění rozporovaných soudních rozhodnutí, resp. absenci vypořádání se s námitkami stěžovatelky, nutno poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu". Závazek odůvodnit rozhodnutí však "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

V právní věci stěžovatelky pak Ústavní soud dospěl k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Z odůvodnění Nejvyššího soudu je zjevné, že provedl rekapitulaci dovolacích námitek a objasnil, proč nemohou po obsahové stránce naplnit formálně deklarovaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž zvážil argumenty stěžovatelky stran jí tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedeným dokazováním, přičemž uspokojivě vysvětlil, proč nemohou obstát (srov. zejm. str. 5 - 7 napadeného usnesení dovolacího soudu). Nejvyšší soud rovněž v dostatečném rozsahu reagoval na další dílčí dovolací námitky, včetně námitky tzv. opomenutých důkazů, a vypořádal též stěžovatelkou vzpomínanou zmínku odvolacího soudu o tom, že nemusila být přítomna počátku celého incidentu, aniž se přitom dopustil nepřípustných zjednodušení. Odůvodnění Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí tedy Ústavní soud nepokládá za exces, kterým by snad dovolací soud vybočil z principů vyvěrajících z hlavy páté Listiny. Skutečnost, že s tím není stěžovatelka srozuměna a je nadále přesvědčena o opaku, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Rovněž odvolací soud se vypořádal s argumenty obhajoby velmi obsáhle a z odůvodnění jeho rozsudku snaha či snad "tužba" odsoudit a potrestat stěžovatelku rozhodně nevyplývá. Krajský soud se argumentací obhajoby naopak pečlivě a velmi podrobně zabýval a v této souvislosti jí vytkl řadu vnitřních rozporů, které ji činí nevěrohodnou, a to i na pozadí obhajoby J. F. v trestním procesu vedeném pod sp. zn. 6 T 35/2010. Rovněž respektoval zásadu in dubio pro reo konkrétně v tom směru, že pochybnosti prokázání přímého úmyslu vyhodnotil ve prospěch stěžovatelky (str. 13 napadeného rozsudku odvolacího soudu). To se týká i dalších skutečností vztahujících se k samotnému ukládání trestu, jak je krajský soud zmínil ve svém rozsudku (srov. str. 14).

Obecné soudy však svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za situace, kdy ústavní stížností napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město byl v celém svém rozsahu zrušen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nelze než uzavřít, že rozhodnutí nalézacího soudu se nemůže stát předmětem ústavního přezkumu. Ústavní soud tedy v tomto rozsahu ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou za analogické aplikace § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji v této části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru